Rozhovor s Janem Musilem o středoškolské výuce literatury, zejména poezie. Publikováno na webu H7O:
Máš pocit, že poezie představuje překážku?
Překážku podle mě poezie nepředstavuje, ba naopak, jen je o ní složitější mluvit. Myslím totiž, že jsme obecně naučení mluvit o příběhu. Jednoduše proto, že v každodenním životě svoje vnímání cvičíme převážně na narativní próze, velmi často také na filmech nebo seriálech. To zvládneme z gauče. Za poezií si ale musíme dojít. Nemusí jít o autorské čtení, může se jednat o bohoslužbu, fotbalový chorál, koncert nebo táborákové halekání. Neříkám, že neexistuje poezie psaná pro papír, ale performativní, auditivní a kolektivní složky poezie jsou pořád velmi podstatné.
Přistupuješ konkrétně k poezii v rámci výuky nějak koncepčně?
Mým klíčovým konceptem je negativita. Tam, kde je to potřeba, rozptyluju strach z poezie, představu, že se jedná o něco nesrozumitelného nebo nedotknutelného. Že se máme pídit po tom, co chtěl básník říct, jako by celý tento literární druh představoval alegorii a neměnný význam básní byl pořád někde mimo ně. Básník chtěl říct, co řekl, jinak by řekl něco jiného. A vlastně nic neříká. Napsal to a důležitá je naše četba. I proto vyznávám partyzánský přístup, boj proti zaběhnutým způsobům výuky. Báseň ukrást, přivlastnit si ji, proměnit. Klanět se jí, vysmát se jí. Snad je to násilné a vlastně trochu zoufalé, ale myslím, že se tak ukážou možnosti básně, to, čím je, skrze to, čím by mohla být. A z toho pak vychází naše činnost. Přečtěte tu báseň jako v neděli večer, jako v pondělí ráno, jako v pátek odpoledne. Kromě společné práce či zážitku je ale cílem vzdělávání také nějaká nová znalost, pojem, který si studentky z hodiny odnesou. Obecně se snažím jít od konkrétního k obecnému, nikoli naopak. Cílem je, abychom si nějakého jevu všimli, a až potom pro něj hledáme jméno.
