Rozhovor s Libuší Heczkovou vedl Jan Bělíček; časopis Alarm:

(…) Třeba v angloamerické literatuře se klasikové a klasičky 19. století často čtou mezi řádky. Hledají se v nich pasáže týkající se sexu, přestože se o něm v jejich románech nikdy nemluví přímo. Jak je na tom v tomto ohledu naše zkoumání české literatury 19. století? Je tenhle přístup vůbec produktivní?

U Němcové se tyto věci hledají často. Je to lákavé a může to být i produktivní. Když chtějí ve zmíněné hře České nebe pozvat Němcovou do nebeské komise, ozve se Jan Hus a protestuje, že je to poběhlice. A tak tam místo Němcové nakonec pozvou Babičku. To je podle mě přesné vystižení toho našeho problému. Vidíme Němcovou jako Babičku z obrázku Adolfa Kašpara. Takové hledání ale není produktivní jen v tom, že v Babičce najdeme nějaký sex. Mělo by nás to vést spíš k pochopení toho, jak literatura v té době vůbec vypadá. Jak se literatura píše a co se v ní skrývá. Ti lidé nebyli hloupí a nechtěli zakrývat sex, ale měli zkrátka jiné způsoby kódování světa. Jsme prostě namyšlení, myslíme si, že náš svět je nejlepší z nejlepších, i když realita je jiná. Může to tedy být produktivní, pokud si z textu nevyzobeme jen Viktorky a svůdné černé myslivce a pokud nebudeme ignorovat ten zbytek. Pokud však těm kódům nerozumíme, můžeme se s dobou a také s texty úplně minout.

Většina z nás zná Němcovou hlavně jako autorku Babičky. V čem byla ve své době tato biedermeierovská utopie tak zásadní? Proč má zrovna tato kniha tak důležité postavení v českém literárním kánonu?

Kundera má pravdu, když říká, že Němcová je matka našeho románu. Nejde totiž jen o obsah a příběh Babičky. Němcová tou knihou naplnila touhu po rozsáhlém narativním útvaru. Román to ovšem stále ještě není. Je v něm ale obsažen i silný romantický příběh, ukazuje sevřený, biedermeierovský svět, ale odkazuje i před éru restaurace, k osvícenské vládě císaře Josefa II. A v tomto ohledu je v něm celá řada signálů pro českou společnost padesátých let 19. století. A navíc je to skvěle a svébytně napsané. Možná to souvisí s tím, že Němcová nepocházela z měšťanského prostředí a nebyla svázána tím, co a jak se má psát. Byla schopná využít zdrojů lidového jazyka, který znala, a napsala živý text na velmi vysoké intelektuální úrovni, který je mistrný stylisticky, jak už dokázal Jan Mukařovský. Má krásný rytmus, popisy jsou bujné a barvité. Toho si však nevšimneme, když Babičku čteme ve třinácti. Zároveň se ale skrze formu vyprávění cítíme jako čtenáři v zobrazovaném světě dobře. Sdílíme tak trochu nekonečné vyprávění Babičky, jako bychom byly naslouchající děti.

O Boženě Němcové

Kategorie: Němcová Božena