Emily Dickinsonová stála spolu s Waltem Whitmanem a Edgarem Allanem Poem u zrodu moderní americké poezie. Zatímco do poloviny 20. století to byl Whitmanův hlas, který se nejzvučněji ozýval v dílech amerických modernistů a poté i v dílech beatníků, v současnosti je to tišší, ale o to výraznější hlas Emily Dickinsonové, který fascinuje kritiky, čtenáře, a dokonce i filmové producenty.
Její život byl po dlouhá desetiletí popisován jako omezený, až nudný, doprovázený obrazem staré panny, která celý život strávila v domě svého otce. Nikdy se nevdala, neměla děti a její společenské vztahy se omezovaly převážně na korespondenci — dopisovala si i se svým bratrem a jeho manželkou, přestože bydleli v blízkém sousedství. Jedním z jejích nejbližších přátel byl novofundlandský pes Carlo, pojmenovaný podle psího hrdiny románu Jana Eyrová, který Dickinsonová velmi obdivovala.
Emily skládala své básně převážně do šuplíku, jak sama napsala: „Publikování je zaprodanost duše.“ Své soukromí si střežila natolik, že zapřísahala svou sestru Lavinii, aby po její smrti spálila veškeré její dopisy a dokumenty. Lavinia sice značnou část Emiliny korespondence opravdu zničila, avšak ručně sešité svazky básní uchovala a byla odhodlaná je vydat.
Psaní básní brala Dickinsonová velmi vážně, dokonce jako své hlavní životní poslání. Její neochota publikovat a úměrná neochota její netradiční básně otiskovat bez značných edičních zásahů dodaly její poezii svobodu v oblasti básnické struktury i vyjádření. (…)
Michaela Weiss: „Myslíte, že mé verše dýchají?“
Publikováno na webu H7O
O poezii Emily Dickinsonové viz též ZDE
