Z článku publikovaného v časopise Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3:
Místo jazyka „živého“ (podle K. Čapka někdy též „literárního“) učí se ve škole „jazyk školní, do jisté míry uměle vypreparovaný nebo vyabstrahovaný; zkrátka mluvnický“. Tento jazyk K. Čapek odmítá, nemá být praktickou normalizací jazyka živého; je podle tehdejších názorů PLK doménou puristů, kdežto „nám druhým“, s nimiž se K. Čapek ztotožňuje, náleží „mluvit, sdělovat a básnit“. „Čistou mluvnici“ přirovnává k násobilce, k níž se uchylujeme v praxi. (…)
K. Čapek v třicátých letech — sám i novinář — celkem jasně identifikoval dva nově se formující funkční styly, publicistický (K. Čapek tu mluví „o novinářské češtine“) a administrativní (podle Čapka jde o „úřední řeč“). Nedostatky [193]v jazyce publicistiky bývají často omlouvány spěchem, s nímž se tu pracuje; K. Čapek však jejich hlavní příčinu vidí v tom, že novinář často poněkolikáté píše o téže věci (a potom se vyjadřuje otřele) nebo je nucen psát o věcech, které dobře nezná (a potom se uchyluje k frázi, srov. dále). Nedostatky „úřední řeči“ vyplývají podle K. Čapka z toho, že jde o jazyk psaný, který se v slovníku i v syntaxi násilně odlišuje od „prosté řeči“, v podstatě od projevu mluveného. (…)
Za velký nedostatek nejen v oblasti jazyka, ale i národa pokládal K. Čapek nedostatek jazykové kultury. Byl přesvědčen, že tu nepomohou přednášky, ale měla by být účinnější výchova dětí (tedy působení školy), ale i výchova učitelů. Je třeba vychovat učitele k tomu, „aby si stejně ošklivili frázi, jako si oškliví pravopisné chyby“ (s. 204). Tak ve třicátých letech musil K. Čapek konstatovat, že školní vzdělání podle jeho názoru „spíše ještě vede k frázovitosti a k chátrání jazyka“. Ovšem nejen ve škole, ale i v životě veřejném, v politice i v literatuře viděl nutnost vést boj proti frázi. Nejsou tyto Čapkovy myšlenky stále aktuální? (…)
O tom, jak K. Čapek sledoval přednáškovou činnost PLK, svědčí i to, že uvítal v Lidových novinách významného dánského lingvistu V. Brøndala, když přijel v r. 1937 přednášet do Prahy. Při této příležitosti seznámil naši veřejnost s tím, že v Praze existuje světově známá lingvistická škola — pražská škola. Připomněl, že „původcem“ této školy byl Švýcar F. de Saussure, „duchovním zakladatelem“ Rus Trubeckoj a Němec Hegel,[1] „organizátorem“ Rus Jakobson a „jejím dobrým oteckým duchem“ Čech Mathesius (III, s. 768).
Texty Karla Čapka a texty o Karlu Čapkovi
Jan Lipold: Někdo by měl, ale věc není tak jednoduchá. Klasik rozbalil vládní balíček
