Michal Šanda napsal svoji dvanáctou knihu nazvanou Dopisy, která je stejně inteligentně vtipná jako jeho předchozí prózy postavené většinou na mystifikačním základě.
Číst Dopisy je jako hrát bojovou hru s dějinami a současností české literatury, poznávat reálné postavy a souvislosti a s každou kapitolou cítit uspokojení nad tím, jak se ona bojová hra stává ve své složitosti skutečně řešitelným kvízem.
Havlíček Borovský píše dopisy svému bratru Františkovi z Brixenu do Německého Brodu, žádá ho o zaslání věcí denní potřeby, které však současnému čtenáři přijdou kuriózní, popisuje život vyhnaného literáta. A Šanda mu odpovídá z doby začátku třetího tisíciletí a takto spolu korespondují o včelách, o Ivanu Wernischovi, Emilu Haklovi, pražských hospodách a boubelaté ženě, která se k Šandovi jednou na Můstku připojila a teď s ním žije. Šanda splétá cop dvou životů pohlcených literaturou a další literaturu z této zkušenosti destiluje.
Z komody se ozývá bzukot včel, Šanda rozhazuje na koberec pohanku a hraje s boubelatou ženou scrabble. Havlíček je ve své korespondenci praktický, radí se s včelstvem, vyčísluje zlaté za nájem. Šanda mu tvrdohlavě odmítá poslat čtyřicet zlatých, ale jinak si každý mele tu svoji. Jen o včely se rádi starají oba.
Havlíček teoreticky z Brixenu roku 1854 a Šanda teoreticky z Prahy roku 2008. Čtenář se baví, Havlíček na něj promlouvá jinak než z čítanky a Šanda vtipně z dneška, který vnímá skrze tradici literatury. Uvítala bych pointu, aby se ten cop nerozpletl. Jinak je to jedinečný čtenářský i včelařský zážitek.
Alice Horáčková
Brixen 24/9 1853
Milý příteli!
Však jsem si již myslil, že dávno na mé psaní neodpovídáš, a měl jsem v úmyslu zase ti psát. Tím radostněji mě včera k večeru tvé psaní překvapilo, které jsem dostal náhodou v zdejším pivováře, kdežto jsem seděl s jedním krajanem, zdejším mydlářem. On právě dnes odjel do Čech vyzdvihnouti si dědictví po svém otci. Má zde fabričku mydlářskou a prodává též ve svém krámě oleje, tak jsem mluvil s ním o cenách olejů. Zde stojí řepkový olej 361 ½ fl. R. W., tj. 30 zl. 25 kr. stř.!! Dřevěný je zde dokonce za 56 zl. R. W. (Reichs Währung je ke stříbru jako 6:5 totiž 5 zl. stř. je 6 zl. R. W.), dle toho vidíš, že zdejší cena řepkového je taková, že by se i od nás sem prodávati mohl.
Zdeňka byla teď právě nemocná, měla vyraženinu (Masern) a týden ležela, při tom takové zacpání, že krom medicin pro uvolnění jeden den 11 (jedenáct) klistirů dostala, než byl resultát v hrnci. Je na nás ale teď tak přivyklá, protože je celý den okolo nás a s námi spí: tuhle ráno mi povídala: Já tě mám ráda jako ten kopec, jako to nebe. (Totiž nic většího neměla na porovnání, neb zde vidí jen ty ohromné kopce.) Často se zasměju její tyrolské němčině: des ischt mir glei, je mi to jedno, i kim geschwind, já přijdu hned atd., was hascht den epper, co to asi chceš, du giebscht mir eppes fines, ty mi dáš něco hezkého atd. My ji neučíme schválně lepší němčinu, a mluvíme s ní pořád jen česky. Její jméno zde nikdo neumí vyslovit, říkají jí: Štinkele aneb Senka. Ona zas ze své strany říká místo Max Raks, místo Julius Lululus a jednomu chlapci „das Otto“, neb bere Otto dle českého za neutrum.
Rád bych něco zvěděl o I. W., sám psát mu teď nechci a on mi také již skoro rok nepsal, a poněvadž se tam nyní znamenité věci dějí, často na něho vzpomínám. Nerad bych mu ale odsud psal, a nerad bych též, aby od tebe šlo zrovna psaní, neb naše policie zvlášť tam vidí pořád strašidla a nebere ohled na žádné přátelství.
Taky tě musím upomenout na to, že s počátkem února 1854 nastane nová celní smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, čímž se okolnosti obchodní a fabriční v Čechách nesmírně promění. Hleď si zaopatřiti v čas nové celní tarify.
Piš mi zas brzy.
Jak to stojí s mými věcmi etc.
Tvůj
H. B.
Praha 8. 4. 2008
Drahý příteli,
netuším, koho máš na mysli s iniciálami I. W., znám akorát Ivana Wernische. Svého času měl Wernisch slibně rozběhnutou básnickou kariéru, potom ale přišla Pekařova noční nůše. Už při jejím psaní měl pocit, že jde o něco víc, o něco osudového. Když vyšly kritiky, seknul s básnictvím nadobro. Seznal, že řemeslem, pro které je předurčený, je pekařina. Za honorář z Pekařovy noční nůše si koupil cihelnu a peče v ní vykřupané rohlíčky. Aby neztratil kontakt s literaturou docela, odběrateli jeho pečiva jsou
Meyrink 2 kornspitze
Klášterský 4 loupáky
Němcovi 30 housek
Klostermann bochník šumavy
Erben 2 dalamánky
Od dětství mám problémy s usínáním. Stane se, že probdím celou noc a ráno nevstanu. Boubelaté ženě vstávat ráno nevadí. Vyhrabe se z postele a bosky jde v županu před dům čekat, až pekař Wernisch přinese v nůši snídani. Nám dodává 1 kornspitz (pro mne) a 5 tvarohových plunder. Pak nemá být ta moje ženička boubelatá.
Ke včelám:
zdá se, že jim komoda svědčí. Opatrně jsem nahlédnul do horního šuplete. Buňky plástu zbudovaného na límečku flanelové košile už naplnily medem. Líznul jsem si jenom na košt na prst. Chutnal starodávně po smaragdové zeleni, kterou je na domovním znamení na Kampě vykreslená ratolest v hubě modré lišky.
M.
Brixen 9/10 1853
Milý příteli.
Včera večer jsem dostal (Vídeňskou poštou, a ta je nyní tuze rychlá, neb dostávám teď z Prahy psaní dřív než z Brodu, protože chodí brodská přes Linc a pražská přes Vídeň, Lubljaň, tvoje poslední poštovní známky mají 8/4 Praha, 10/4 Laybach, 14/4 Brixen) tvoje psaní a podivnou náhodou jsem právě taky včera ráno ti odeslal do Prahy cedulku, abys můj byt pronajal. Nyní by to byla vůbec marná věc na mne s tím bytem pro mne na nejisto čekat, nebo co se vlastně může jmenovat naděje a vyhlídka odsud přijít, tu nemám. Nepochybně čekají, abych je přišel poníženě prosit, já zas čekám, aby oni mne bez prosení pustili – tak je těžko se sejít. Hlavní věc se rozhodne ale nyní brzy, neb silně doufám, že sem švakr Jaroš buď tento měsíc, neb ze začátku budoucího přijede. S ním musím rozumně promluvit stran budoucnosti a dle toho pak se budu řídit. V nejlepším pádu ale zde přes letošní zimu zůstanu – kdyby již pro nic jiného, tak proto, že nemám na cestu kožich, neb jsem svůj kožich po policajtech, kteří mne sem přivezli, zas nazpět do Prahy odeslal, a proto se kapricioniruju nejet odsud než v teplém počasí! Pronajmi jen byt bez ohledu, jako by mne nebylo, jestli se vrátím, vždyť se to nějak poddá.
Stran medu, kterýs mi chtěl franco poslat, činím ti následující návrh, abych tě jednou za tvé slibování napálil a za slovo vzal. Mám u tebe dva mladé ouly, a sice K. B. (od tvého oulu F roj) a pak Z. (od tvého oulu W druhý roj). Onen můj roj (od F) je tuze pilný a snad si dost zásoby na zimu nanosil; ale oul Z jakožto druhý a pozdní roj bude jistě slabý. Vezmi tedy tolik medu, cos mi poslat mínil, a přidej k tomu ještě tolik medu, co by porto do Brixenu asi bylo dělalo, a ten všechen med dej hned teď oulu Z. Následek bude, že jistě znamenitě sesílí. Jestlis můj roj ještě nepoznamenal, tedy ho poznamenej H. B. – Vůbec jest to dobrá methoda oulům, kteří nejsou zcela silní, pokud ještě jsou v činnosti, přidat náležitou porci medu, a to ti radím stran všech mladých oulů. Pročs nenapsal, kterým 2 oulům jsi ten med vzal, nepochybně F. a W.? Budu-li z jara doma, hodlám, s tvým povolením, převzít hlavní direkci celého včelařství; v tom pádu bych si sám ještě nějaké přikoupil a směřovali bychom z počátku jen na silné rozmnožení oulů, totiž vynaložit všechen med silných oulů jen na sesílení slabých.
N. B. Abych toto psaní dlouho nezdržoval, odešlu ti ho raději hned; však tentokráte ne bez komise. Vystudoval jsem si to následovně. Poněvadž jsi mi bez toho nabídnul med poslat, tedy mi pošli kousek medu (ale buď ve voštinách, buď jen samovytečený, ale ne vyvařený), abychom poznali chuti rozdíl mezi českým a zdejším. K tomu ale přilož 1) vlněné punčochy, 2) můj maličký kostěný šach, ale bez škatulky, jen figurky, 3) jestli dostaneš někde, asi 2–3 špetky semene cukrovky (Runkelrübe). Slíbil jsem ho sousedu svému sedláku Eisgruber-Hansovi. Hleď jen, aby zde ty věci byly k mému svátku, ale všechny i s těmi, o které jsem urgoval už předešle, a stále ještě je nemám, theku, mapy, atd.
Jenom mi piš hodně obšírně a o všem; to je zde moje největší potěšení, když psaní dostanu a když všecko vím, jak věci stojí.
Tvůj
H.
Praha 17. 4. 2008
Drahý příteli,
v Habartově Sedlčansku jsem objevil medailon včelaře Balka z Monínce. Cituji: Od útlého mládí přilnul celou duší ke včeličkám, jež později byly jeho jedinou radostí a chloubou. Měl veliký včelín, v němž bylo přes 80 úlů. Byly to jednak včely jeho, jednak v opatrování mu svěřené. Od časného jara do podzimu trávil celé dni ve včelíně. V té době zahálel stav v malé komůrce a usazovala se na něm silná vrstva prachu. Však bylo ve včelíně práce. Mnohdy usazoval i několik rojů za den. Staří pamětníci vzpomínají, jak pomáhali Balkovi vytáčeti med z plástů. Práce ta trvala často celé dva týdny. A tu nebylo v jeho domku nádoby, jež by nebyla naplněna vonným, zlatavým medem. V zimě tkalcoval, ale ani tehdy na včelařství nezapomínal: vyráběl znamenitou medovinu. Veškeré práce ve včelíně dělal si sám, počínaje úly a konče bytelným, bukovým medometem, jenž uváděl v pohyb řemenem zespodu. Za kuřák mu sloužil starý plechový máz; teprve později vyměnil jej za kuřák hliněný. Své bohaté zkušenosti získal praksí, byl včelař samouk. Před jeho včelínem stával na památku z dřívějších dob úl, jenž se podobal neohrabanému medvědu; ten opatroval jako oko v hlavě. Jednalo-li se o včeličky, rád Balek mluvil a s nadšením, jinak mnoho řečí nenadělal.
Boubelatá žena zapochybovala, jestli není praštěné, jezdit na návštěvu k někomu, o kom jsem četl v knize z roku 1928, ale potom nařídila budík na 6.30. Bylo třeba si přivstat, vlak nám jel v 7.15. Do Monínce nejezdí nic, nejbližší nádraží je v Heřmaničkách. Odsud se musí pěšky. Žlutá turistická značka vede po klikaté okresce nahoru do kopce k hotelu. Nebe bez mráčku, přesto se v jednu chvíli nad Moníncem strhla buřina. Mohlo za to pivo. Boubelatá žena se na hotelové terase kochala krajinou. Český Merán ji nazvali pro podobnost s jihotyrolskou krajinou kolem Merana veteráni z italské fronty. Mozaika vesnic, louky a pole a remízky vzniklé na vysbíraných kamenech a uprostřed dvojměstí Sedlec-Prčice. Boubelatá žena se kochala a já jsem vyzunknul čtyři benešovské dvanáctky.
Malá bouřka v letním parnu nezaškodí.
Balek, přesně jak popisuje Habart, bydlel v roubence s doškovou střechou. Podél ní se táhlo kamenné zápraží. Sotva jsem otevřel dveře, vykřičel na mne přehršel bezcenných pravd o kde čem, zejména se rozohnil o matkách. S jejich reprodukcí měl podle Habarta začít už za Rakouska a být v tomhle odvětví průkopník c. a k. formátu. Bohužel nešlo o včely. Mne nazval mátiprcem.
„Zasekanej oidipák,“ řekla na jeho nenávistné výlevy boubelatá žena. Jsem rád, že ji mám v podobných situacích při sobě, to sedlo.
„Co kafrá?“
Slyšel dědek dobře. Býval by po nás mrsknul kastrol se zlatavou tekutinou. Už se rozpřahoval. Nebyl to ovšem med. Balkovi se nechtělo vstávat od stavu a jít se vymočit na hnojiště. Na stavu netkal. Dřepěl za ním a bánil čibuky. Po včelách ani stopa. Zato byla na Balkově roubence naprosto neočekávaně poštovní schránka. Šup do ní s tímhle dopise-
M.
Brixen 9/12 1853
Milý příteli!
Tentokrát ti dlouho neodpovídám na tvoje poslední psaní: hlavní příčina, že jsem právě čekal ten čas švagra J. Pak jsem ale též od tebe očekával nové psaní, neb bylo z posledního vidět, žes tuze spěchal, a na mnohé věci, na které jsem se výslovně ptal, odpověď jsi mi nedal. Měl jsem na tebe sice trochu zlost, žes mi ty věci k mému svátku neposlal, oč jsem tě výslovně prosil (t. j. med, punčochy a šach), neb jsem tak na svůj svátek aspoň s jistotou psaní očekával a šach si zahrát chtěl, ale tak jsem několik dní marně čekal a huboval.
Sešel jsem se zde s jedním zdejším, t. j. Tyrolákem, který prý s tebou měl jednat: je to z Grödenu hračkář. Vyřizoval mi pozdravení od tebe. Ostatně se dost často trefí, že mne některý cestující Čech navštíví, ale místo potěšení zlobím se obyčejně, neb si tím více vzpomenu, že bych mohl sedět doma. Nedávno zde také wegen Abwechslung byl jeden lumpus celý otrhaný, jenž mi vypravoval, že byl též u Multererů v kondici a hrozné detaily o Brodu věděl. Resultát byl, abych mu dal nějakou košili, poněvadž ale chlap tuze lumpácky vypadal, nedal jsem mu nic, a odtáhl.
Co se týče tvého včelaření, musím tě ještě na něco upozornit. Musíš míti větší dbalost na oul W., který může snadno zahynout. Ostatním se sotva co stane. Ale oul, který roj dal jako W. často, pak tím rojením tak seslábne, že velmi málo zásoby na zimu udělat může, aneb kdyby i dost zásoby měl, přece v zimě trpí tím, že malý počet včel ve velkém oulu se dobře zahřáti nemůže. Kdo ví, neudělal-lis chybu, žes oulu W. alespoň dva pletence neubral (jestli totiž neměl mnoho včel). Takové zkrácení a zmenšení oulu může se lehce stát. Jestli tedy tento oul byl na lidu slabý na podzim, obvaž ho slámou a nech mu jen zcela malý výlet, jen co by jedna včela prolezla.
Prozatím končím svoje psaní a pozdravuju.
Tvůj upřímný
K.
Praha 24. 4. 2008
Drahý příteli,
největší obrat má na Palmovce stánek s grilovanými kuřaty, protože má nejpronikavější reklamu, vůni. Grilovač nůžkama zamazanýma od oleje rozstřihnul kuře vejpůl. Při porcování zůstane biskup na jedné straně. Tohle kuře biskupa nemělo. Grilovačova otázka, jestli chci pravou, nebo levou půlku, postrádala smysl. Ostatní kuřata otáčející se na rožních byla taky bez biskupů.
„Kde jsou?“
„Kdo?“
„Biskupové.“
„Na koncilu,“ odseknul grilovač.
Oplatil jsem trapárnu trapárnou:
„A kolem popelnice máte kostnici, k naprostý dokonalosti byste měl grilovat husy.“
„Ha, ha. Víte, proč jsem vám ještě nedal přes zobák?“
„Nebudete o moc silnější než já.“
„Moser, stačí?“
Cože, tohle prošedivělé hovado je Moser?
Ve svém spisovatelském rezervoáru mám historku z dětství, o které si říkám, že ji jednou musím napsat. Hráli jsme holomajznu s Moserovou partou na dvorku na Janáčkově nábřeží. Povalili jsme lavičku, za druhou bránu určili klepadlo na koberce a pustili se do sebe. Moser měl osm sourozenců. Sám nepobral chytrosti víc než houpací kůň, mezi nima byl ale lumen. Po něm to šlo s IQ jako ze schodů, jak byl Moserův otec při dělání harantů víc a víc zdevastovaný chlastem. Nade dvorkem se klenul vzrostlý jírovec, a protože Moser dostával sardel za sardelí, aspoň aby měl jedničku ze sběru kaštanů; to bylo jediné, s čím mu mohl starý Moserák pomoct. Vyšplhal do koruny a Klíma propálil tenisák skrz klepadlo. Gól! Snad starý Moserák spadnul ze stromu už před tím gólem, možná až po něm, to nikdo neví. Moser zahodil hokejku a běžel se podívat. Špičkou boty otce obrátil na záda. To už jsme stáli s vytřeštěnýma očima kolem nich i my ostatní.
„No co, zhebnul,“ řekl Moser a pokrčil ramenama.
Proč jeho grilovaná kuřata nemají biskupy, mi neprozradil, ale vsadím se, že to má freudiánské provázanosti právě s otcem a výpraskama. Dostával od něj řemenem, až měl zadek samou podlitinu.
K tvým výčitkám ti povím následující: nic jsi ode mne dostat nemohl, protože jsem ti nic neposílal. Uvědom si, že není moje povinnost si s tebou korespondovat. Jestli mě budeš bombardovat svýma nesmyslnýma požadavkama, neuvidíš ode mne už ani písmeno. Nechám tě v tom tvém Brüxenu vysedávat u Elefanta, ďoubat se v nose a smrkance lepit zespoda pod židli. Vím, že to děláš, a neptej se od koho.
Včely si v komodě jenom medí. Doslova. Plásty u límečků mají zavíčkované a pokračují ve stavbě buněk do rukávů. V pravém už jsou skoro u knoflíkové dírky na manžetě, v levém teprve v podpaždí. Přitom nejde o nesouměrné dílo, jsou to naprosto souměrné plásty, dočasně nesouměrně vystavěné, a to je setsakramentský rozdíl. Moje komodové včelstvo je v pořádku a zdravím jenom hučí. Chtěl jsem to zaklepat na dřevo, třikrát jsem ukazovákem ťuknul na horní desku komody, a tos měl slyšet. Jako když dirigent třikrát ťukne taktovkou do pultíku s notami a spustí symfonický orchestr.
S úklonou tvůj
Herbert von Včelojan
Brixen 27/12 1853
Milý příteli!
Krom tvého psaní přišlo zároveň i od švagra J. obšírné psaní a ohlášení, že množství věcí pro nás 18ho v neděli dali na poštu. Teď si ale pomysli můj vztek, když den ode dne marně čekáme, v pátek ráno tu věci měly být, a teprva na Sv. Štěpána jsme je obdrželi, neb určeny byly na strom štědrovečerní. Jen 4 dni tedy někde na poště se ty věci marně válely: což jsem nejvíc kvůli Zdence litoval, neb chudák má již od začátku prosince hanebný zdejší kašel, který vždy s vrhnutím spojen jest, a ačkoliv nic nebezpečného není, přece se tím namáháním a 6–10 za den vrhnutím nesmírně utrmácí. Hleděli jsme jí tedy na Štědrý den přec jen dle možnosti strom okrášlit a já jí dle možnosti některé hračky koupil, ačkoli s největší nechutí. Neb abys mohl míti ponětí, jaká je to prokletá zem, musím ti jen kupř. říci, že hračky, které se asi několik hodin odsud v Grödenthalu dělají a odsud do celého světa (až do Ameriky) rozvážejí, přece zde v Brixenu nejméně jednou tak drahé jsou než ty samé věci v Čechách (N. B. z Grödenu tam dovezené). Na Štědrý večer byli jsme živi dle českého obyčeje, totiž naobědvali jsme se u Elefanta a večer jsme měli doma ustrojenou večeři, totiž černou a smaženou rybu (a sice pstruhy samé, anť zde kapry nejsou), štrudl, vánočku, ořechy, jablka etc. K tomu jsme pili karlovické srbské víno a pak punš doma udělaný.
Když pak na Sv. Štěpána věci najednou přišly, kosten, postele byly obloženy věcmi. Také to šlo jaksi dohromady. Jednu cigaru jsem si hned zapálil (jsou to ty samé, které jsme s Dederou na cestě sem kouřili, padlo jich tenkrát hodně, neb jsme celých 7 dní ani kouřiti nepřestali krom spaní – směšné náhody, tenkrát jsem je kouřil na vládní konto).
Letos zde máme zas notnou zimu jako v loni, vůbec jako bych sem byl z Čech zimu přivezl, neb zde jindy ani sníh ležet nezůstal. Loni ležel do března, letos již od 14. prosince leží a pořád znovu padá a nic netaje.
N. B. Brixen a ne Brüxen, přece to kolikráte čteš v mých psaních, a pořád to píšeš naopak.
Teď přicházím na včely – jaks již pozorovati mohl mou zamilovanou věc. Balek mi psal dříve, že slaměňáky jeho jsou tlusté takto: _______________________ To jsem omaloval z jeho psaní. Nyní ale píše, že na ruku jsou, a to je mnohem víc. Rád bych věděl, jak mohou být při té tloušťce tak tvrdě pleteny. Toť by byla mistrovská práce! Jsou-li tak tlusté, pak arci zima neprorazí, i když stojí každý oul sám pro sebe a bylo by zbytečno slámu klást, ačkoliv by jim myši ani tak neublížily.
Jistá věc, že ve studených krajích jest sláma nejlepší materiál na ouly, jen to jediné, že se nedá s těmi ouly dobře manipulírovat. – Těšilo by mne, kdybych mohl z jara již s tebou manipulírovat: kdybych ve Valečově byl, koupil bych si hned nejméně 4–6 oulů a hleděl bych to provozovat ve velkém.
Při včelařství je ale hlavní věc váha: včelař má vědět, jak těžký je prázdný úl, každý pletenec, aby pak posouditi mohl zásoby a co se včelám smí vzít. Pastva včel je: z jara ořeší, vrby etc., angrešt, borůvčí, řepka a ovocné stromy; v létě mateří douška, lípa, smrky a jedle, jetel hlavně bílý, vůbec louky. Pochybuju sice, že by tvoje včely také do lesa lítaly, jisto jest ale, že v létě najdou v lesích nejvíc medu. Na podzim: pohanka. Stran pohanky bys udělal přeloučský kousek, kdybys ji nasel.
Piš mi zas brzo,
H. B.
Praha 5. 5. 2008
Drahý příteli,
pod komodou praskají parkety, jak je těžká. Urychleně je nutné vytočit z ní med. Plásty nejsou v rámcích, na klasický medomet můžu zapomenout. Analogicky k medometu musím vymyslet něco jako košilomet s odstředivou silou směřovanou do rukávů a na podolek, tudy bude odtékat medu nejvíc. Sestavit ho, k tomu je nezbytná literatura. Měl jsem dávno v úmyslu koupit si včelařskou příručku. Růžová ulice mi připadla, že má podle názvu ideální předpoklady, aby v ní byly dobré knihy o včelách, navíc je v ní antikvariát.
Nakoupil jsem tohle:
Hlinecký: Úly americké vůbec, můj americký dvíčák a jedinák zvláště (nákladem vlastním v Praze 1904)
Pira: Včelaření podběrné (Matice rolnická, 1873)
Včelařský kalendář 1925 (Svaz zemských ústředních spolků včelařských ČSR, 1925)
Vančura: Hrdelní pře anebo Přísloví. Není to o včelách, ale bylo to první vydání z roku 1930 ve Štorch-Marienově Aventinu.
Dzierzon: Dvoják (Zemský ústřední spolek včelařský pro království České, 1897)
Kodym: Kniha včelařská (Rohlíček a Sievers, 1863)
Český včelař, časopis věnovaný zájmům a pokroku českého včelařství (Zemský ústřední spolek včelařský pro království České, 1908)
Už se stalo pravidlem, že se při svých pochůzkách zastavuji v řeznictví. Boubelatá žena má dneska svátek. Zeptal jsem se jí, jaký dárek by si přála.
„Překvapení.“
„Dobře, něco vymyslím.“
„Nerozumíš mi, překvapení ti dám já.“
„Já chci ale dát dárek tobě.“
„Dáš mi, uvidíš,“ řekla trochu záhadně boubelatá žena. Z prasečí hlavy odsekla rypáček a zabalila ho do papíru s upozorněním:
„Ne abys ho ovařil, o takový překvapení nestojím.“
Když večer přišla domů, byla jí plná předsíň. Zula si boty, baloňák odhodila na botník.
„Kde jsi?“
„V pokoji u včel.“
„Tak pojď sem. Víš, co bych si přála?“
„Ne. Co jsem byl za tebou odpoledne v krámě, od tý doby jsem napnutej.“
„Chci pomilovat.“
„Cože, tím?“
„Jo. Udělej mi to rypáčkem.“
em.
Brixen 9/1 1854
Milý příteli!
Náhodou zastalo tvoje psaní ještě tuto moji odpověď zde, a sice proto, poněvadž již od Nového roku každodenně čekám psaní s nějakou rozhodnou zprávou stran té podivné cesty švakra J., kterou již od jara 1853 očekáváme. Již si věru ani jinak mysliti nemohu, než že si z nás blázny dělá, neb již několikrát po sobě udělal stejný Schwenkung: vždycky několik psaní po sobě nám oznamuje, že jen ještě jistá věc ho zdržuje a že ale v tu a v tu dobu ještě odjede (to je obyčejně ale několik neděl vzdálené), když pak těch několik neděl pročekáme a již každý den čekáme oznámení, že vyjel, a také již příčina, která jej zdržovala, pominula: pak nám ještě dlouhý čas pranic nepíše… my ten celý čas ještě čekáme na oznámení, že již vyjel, pak ale jako by nic přijde zas psaní, že z toho nemůže nic být, a spolu oznámení zas nové příčiny, která ho zdržuje a po jejímžto odstranění vyjede. Poněvadž již toho mám dost, psal jsem mu posledně: nemůže-li sem do 15. ledna přijet, aby již do konce sem nejezdil. To jsem učinil jen proto, poněvadž myslím, že by byl v stavu ještě rok nás tím příjezdem kašparovat a my jsme jako na trní.
Psal mi z Tábora náš společný přítel Chobot. Tu špekulaci s laňkou ať ale nechá bejt. To je tak nepraktické gusto do zahrady! Mne třeba by více těšilo pořádné tele nebo sprostá koza. Proč tedy laňku? Ofrká mu tam všechnu trávu a píci, kráva to pak nerada bude žrát. Přeci je to básník.
Zde je letos neobyčejná zima: sněhu tolik, že málem do města nemůžeme, pořád padá jako z pytle. – Zdenčin kašel již pomalu přestává, alespoň již teď nevrhne.
Mělnické jsme zde pili podivnou náhodou, měli jsme ho stát na stole v zadním netopeném pokojíku, kde nám ale pro velkou zimu jablka etc. zmrzly. Víno nebylo zmrzlé, ale když jsem ho k načnutí do topeného pokoje přinesl a odšpuntoval, v okamžení byla flaška plná ledu. Museli jsme díru protlouci, a tak přece asi 3 malé vinné skleničky vytekly. Jednu jsme vypili: to ale bylo nejvýbornější víno, které si člověk pomyslit může. Když to pak za několik hodin ve flašce rozmrzlo, nebylo to ani vínu podobné, ale vlil jsem do toho nazpátek zas ty dvě skleničky essence, a pak bylo víno přece tak dobré, jak jsem doma píval. – Zdejší víno je neřád, ačkoliv je zde nyní žejdlík za 18 kr. w. č.
Až na stane čas rojení včel, neopomeň mi všechno důkladně psát, jakož i o ostatním hospodářství, jak opravdivém, tak i hračkovém. Mně zde ty věci tuze těší vědět, a když máš chvíli, tak mi to trochu popiš. Pro svoje včely, abys udělal hodný rámus, neopomeň nasít té pohanky, ona se všude i v nejšpatnější půdě daří, můžeš ji leckde do kouta pohodit. Ona brzy po zasetí začne kvést a kvete pořád bez konce: 18. juli ji zde soused můj sel, 12. aug. začala kvést, 26. sept. ji sklidil (t. j. požal). Dle toho se můžeš řídit a pak ji nech, až zmrzne. Jestli naseješ pohanky, můžeš směle i nejslabší roje nechat a napasou se na ní bohatě. Hustě ji ale nesmíš set, ona se tuze rozkládá.
Tvůj
H. B.
Praha 12. 5. 2008
Drahý příteli,
tentokrát jenom telegraficky o včelách, dole před barákem stojí Hakl a opírá se o zvonek. Objevil nějakou putyku v Karlíně a je nadržený ji oprubovat. Určitě si vzpomeneš, jak jsem byl rozpačitý, že se mi včely usadily v komodě. Už se to zlomilo a zrovna jako pro tebe jsou i pro mne největší radost. Ráno se svítáním se v pokoji zvedne vítr, to včely vylétly z komody a máchají křídly po pokoji. Boubelatá žena jde pro pečivo a já otevírám okno, aby mohly ven. Proderu se větrem, žlutou mlhou včelích tělíček, dlaní smetu ty, co usedly na kliku, a fííííí! Na Palmovce je na billboardu plakát na film podle Haklova scénáře O rodičích a dětech. Ještě ho ani lepič neměl dolepený a už na něm ty moje včely debužírovaly. Udělal jsem poznatek, že vydatná snůška nemusí být jenom z věcí, kde jsou květy, z květovaných šatů atd. Mezi kolejemi a estakádou je ve statku vrakoviště aut. Nabořené kraksny tu leží na dvoře rozřezané autogenem. Včelám zachutnaly karburátory. Je z nich výtečný těžký černý med s uzenou vůní.
Na tvoje opakované naléhání jsem zasel pohanku. Hrst jsem jí rozhodil po koberci, pro forma, aby se neřeklo. Řeknu ti ale, že je zvláštní vidět, jak mi raší podlaha. Už se těším, až rozkvete.
No jo, už jdu! V mobilu mi zavrněla esemeska od Hakla, jestli nepohnu prdelí, že půjde do té hospody sá-
m.
Brixen 24/1 1854
Milý příteli!
Tvoje psaní zas přišlo nějakému maňasu do rukou, který ho zdržel, neb ačkoliv má pražský štempl 30/5, přišlo sem teprv dneska a má na sobě vytištěny ještě dva nějaké štemple, které ale ani čert nepřečte. Předevčírem jsme dostali konečně psaní, že švagr Jaroš toho dne, totiž 22/1, vyjel, poněvadž se ale na cestě asi 7 dní zdrží (den v Holomouci, 2 ve Vídni, 4 v Hradci Štýrském), dorazí sem asi tak 3. neb 4. febr. Teď snad to už bude jistá pravda. Zároveň jsme se taky dozvěděli, že vyhrál z lotta 1 936 zl. stř. a málem by vyhrál 20 000 zl. stř., totiž vyšlo 3. 23. 32. a on sázel 3. 24. 32., vyhrál na ambo a extrato, při čemž mu ale, jak píše, jen asi 400 zl. čistého užitku vypadlo. To ostatní tedy prosázel. Divné vyražení!
Stran příjezdu domů (až mne pustí) jest už také plán hotov. Již dříve ustanoveno jest, že první zastavení budeme držet v Holomouci u rodičů Julie, tam přijedou Jarošovic. Odtamtud se pak pojede do Kolína, a sice na noc, tam přijedeš ty a tu noc všichni pohromadě strávíme, načež pak odjedou ráno Pražáci do Prahy a my se posypeme do Brodu. Neb mám již umíněno, že do Prahy ani nepojedu, leda někdy později. Doufám, že s tím budeš srozuměn: štafetu nepotřebujeme žádnou posílat, všechno se zařídí jednoduchým psaním.
Já se zde často zabývám včelařstvím, ale jen na papíře, sestavil jsem si ale výborný spisek o tom.
Soused sedlák Eisgruber má zde na čtyřech místech včelníky. Dle zdejšího způsobu mají totiž boudky, do kterých se 12–18 oulů vejde dvěma neb 3 řadami nad sebou. Med zdejší je ale tuze špatný proti českému. Eisgruber je taky lakomec a přišel již letos o dva oule a jeden doklepá jistě. V létě mu pošel roj hladem, poněvadž hned po rojení nastaly dlouhé deště a on roji v prázdném oulu nic jísti nedal. Nedávno mu jeden zmrzl, kterému navzdor mé radě nechtěl nic přidat: to víš, že včely, když mají potravy, nezmrznou, ovšem ale čím jim je víc zima, tím více jedí. Druhý oul v těch samých okolnostech teď kurýruje, ale myslím, že nadarmo. U nás by byl asi nejlepší systém včelařský: nevybírat nikdy med ani z jara ani na podzim, nýbrž nechat včely rojit, ale po rojení hned oulu v š e c h e n med odebrat a postavit nové věnce tak, aby se nikdy víc než jednou rojily. Ten plán bys měl letos provést s oulem tvým W. Nevezmi mu naschvál nic, a jde-li jeho dílo až dolů, tak mu jen, až začnou stromy kvést, podsaď jeden pletenec (ale víc ne) a hned po rojení mu vezmi pak veškerý med. Rád bych věděl, jaké to bude míti následky.
H. B.
Díla Michala Šandy jsou dostupná zde.
O autorovi viz zde.
O Alici Horáčkové viz zde.
M. Šanda: Velkopodnikatel Havlíček
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/velkopodnikatel-havlicek-sloupek-michala-sandy-40377676
https://www.youtube.com/watch?v=1YhwKCSlE50
Karel Komárek: Slovosled v dopisech Karla Havlíčka
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8369
Petr Mareš: „Vypadlo to, ale miserabel pro mne“ Vícejazyčnost v korespondenci Karla Havlíčka
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8359
Barbora Kukrechtová: Rodinná korespondence Karla Havlíčka v českých překladech
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8330