Přebíráme z autorova profilu na FB:

Následující text není neškoleným pirátským překladem úryvku z románu L’Ignorance. Je to pokus o poctu oslavenci, který se dožívá devadesátky. Text zveřejňuji výhradně ke studijním účelům: aby každý z mých studentů pochopil, co je nesnesitelná lehkost aprílových žertů.

31
Jónas Hallgrímsson byl velkým romantickým básníkem a rovněž velkým bojovníkem za islandskou nezávislost. Všechny malé národy v Evropě měly v devatenáctém století vlastenecké romantické básníky: v Maďarsku Petöfiho, v Polsku Mickiewicze, ve Slovinsku Prešerena, v Čechách Máchu, na Ukrajině Ševčenka, v Norsku Wergelanda, ve Finsku Lönrota a tak dále. Toho času byl Island dánskou kolonií a Hallgrímsson trávil svá poslední léta v hlavním městě Dánska. Kromě toho, že byli velcí romantičtí básníci velkými vlastenci, byli i velkými pijáky. Jednoho dne se namol opilý Halgrímsson zřítil ze schodů, zlomil si nohu, dostal infekci a zemřel. Byl pochován na hřbitově v Kodani. To bylo roku 1845. O devadesát devět let později, v roce 1944, vyhlásila islandská republika nezávislost. Od té chvíle nabraly události spád. V roce 1946 navštívil básníkův duch jednoho bohatého islandského průmyslníka a svěřil se spícímu: „Sto let odpočívají moje kosti v cizině, v nepřátelské zemi. Není na čase, aby se vrátily na svou osvobozenou Ithaku?“
Polichocený a nadšený z noční návštěvy, nechal vlastenecký průmyslník z nepřátelské země vykopat kostru básníka a odvezl ji na Island, aby ji pohřbil v nádherném údolí, v němž se básník narodil. Ale nikdo nemohl zastavit šílený běh událostí: v nevýslovně krásném kraji Thingvellir (na svatém místě, na kterém se před tisícovkou let poprvé shromáždil pod širým nebem islandský parlament) zřídili ministři zbrusu nové islandské republiky hřbitov pro velikány vlasti; vyrvali průmyslníkovi básníka a pohřbili ho v pantheonu, jenž tehdy zahrnoval jediný hrob dalšího velkého básníka (malé národy se hemží velkými básníky), Einara Benediktssona.
Události ale spěchaly dál a svět se brzy dozvěděl, k čemu se vlastenecký průmyslník neodvažoval přiznat: nad otevřeným hrobem v Kodani pocítil vrcholný nepokoj: básník ležel v chudinském oddělení, ve kterém hroby nebyly označeny jmény, nýbrž jen čísly, vlastenecký průmyslník čelil hromadě navzájem propletených koster a nevěděl, kterou vybrat. Za přítomnosti přísných, netrpělivých hřbitovních úředníků si netroufal projevit nerozhodnost. A tak na Island neodvezl islandského básníka, nýbrž dánského řezníka. 
Lidé na Islandu se nejprve snažili pochmurně komický omyl utajit, ale události pokračovaly v nezadržitelném běhu a v roce 1948 tajemství prozradil v románu indiskrétní spisovatel Halldór Laxness. Co dělat? Mlčet. A z toho důvodu Hallgrímssonovy kosti dosud odpočívají dva tisíce mil od svojí Ithaky, v nepřátelské zemi, zatímco mrtvola dánského řezníka, jenž sice nebyl básníkem, ale byl také vlastencem, dosud leží ve vyhnanství na mrazivém ostrově, který v něm nikdy nemísil nic jiného než strach s odporem. 
Ač tutlána, pravda měla za následek, že už nikdy nikdo nebyl pohřben na vyvoleném hřbitově v Thingvelliru, který tak uchovává jen dvě rakve a který je proto ze všech světových panteonů, těch groteskních muzeí pýchy, jediným, jenž může dojímat naše srdce.

Kategorie: Články, Kundera Milan

Zanechat odpověď