Ta událost tehdy nehýbala národem, protože o ní skoro nikdo nevěděl. A přece měla pro naše dějiny zásadní význam. Není připomínána, oslavována, ba naopak: je docela zapomenuta. Co se stalo? Josef Jungmann po šestnácti letech končí svou litoměřickou štaci a vrací se do Prahy. Píše se 1. listopad 1815.

(…) České národní obrození je více sen než realita. Ale něco už se přece jenom děje.

Josef Jakub Jungmann, koktavý kluk z Hudlic u Berouna (jeho prostí rodiče se nedožijí hrdosti, že dali pražské univerzitě dva rektory, vedle Josefa ještě jeho bratra Antonína, lékaře), je právě v nejlepších letech (…).

Už toho dost vykonal, napsal, přeložil i naučil, to hlavní ho teprve čeká. Tuší to? Pilně pracuje na Slovníku česko-německém, epochálním díle nakonec pětisvazkovém, monument je zdánlivě nad jeho síly (bez pomocníků by to nezvládl, bez grantů kupodivu ano), nicméně po třiatřiceti letech úmorné nádeničiny jej triumfálně dokončí. Význam lexikonu (kodifikoval a ustálil spisovnou češtinu) chápou už současníci, s radostnou a objevnou četbou tohoto jedinečného jazykového rezervoáru (120 tisíc hesel) nebudeme hotovi asi nikdy.

Jaromír Slomek: Dvě stě. Celý text na stránkách www.tyden.cz, ZDE.

Krátký dokument o Josefu Jungmannovi ZDE

K národnímu obrození viz též ZDE.

 

 

Jeden komentář.

  1. František Ryčl napsal:

    Ano, je pravda, že pražská policie Jungmanna sledovala, asi i provokovala. Chtěla se ve Vídni zalíbit a místy to trochu přeháněla. To byl holt ten metternichovský absolutismus, ovšem stejně měřil všem nacionalistům, německým (nejen v Rakousku, ale i v německých státech někdejší říše) možná ještě o něco přísněji, protože dělali větší kravál než Češi. Katastrofa (z hlediska absolutismu) francouzské revoluce byla ještě v čerstvé paměti a národní hesla obsahovala výbušninu.
    Ale na druhou stranu je třeba uvést i další data, která vztah českého národního obrození a císařské vlády staví do jiného světla. 1816, 1818 – císařskými dekrety se nařizuje, aby se na vzdělávání v jazyku českém bral slušný ohled při vyučování gymnaziální mládeže. Roku 1827 je Jungmann zvolen poprvé děkanem pražské filosofické fakulty (německé, na níž se ovšem český jazyk a literatura přednáší od roku 1793), podruhé roku 1838; roku 1840 je zvolen dokonce rektorem univerzity. 4. dubna 1837 arcivévoda František Karel pochvalným dopisem oceňuje Jungmannův slovník, jen o třináct dní později Jungmannovi dává jako ocenění za jeho slovník zlatý prsten sám císař Ferdinand. R. 1839 je Jungmann vyznamenán za své zásluhy rytířským řádem Leopoldovým. A krátce před svou smrtí je jmenován členem Akademie ve Vídni. Nebylo tedy všechno tak černé, jak to ideologové natírají. Vláda sledovala nebezpečné (ze svého hlediska) tendence nacionalistické chřipky ve své říši, na druhou stranu ale také stejně bedlivě sledovala (a oceňovala) velké duchovní výkony všech svých národů. I toho českého.

Zanechat odpověď