Jamie Larson píše o vyčerpané Americe

Když bylo Ezekielovi kolem dvaceti, někdo ubodal jeho přítelkyni. Tahle událost a její vliv na životy Ezekiela a lidí kolem něj stojí na začátku všech povídek rukopisné sbírky Damage Done mladé americké autorky Jamie Larson (ke stažení v angličtině zde). V povídkách vystupují dívčini rodiče, její bratr, kamarádka, nebo dočasný milenec Tommy Sullivan, kterého jeho okolí z vraždy podezřívalo. Jamie Larson vypráví o násilí, drogách a zločinnosti, ale spíš než o splétání napínavých příběhů jí jde o zachycení života v průmyslových a vyčerpaných částech amerického Středozápadu, odkud sama pochází. Představujeme úryvek z titulní, a řekl bych nejpůsobivější povídky jejího souboru. Hlavní hrdina Ezekiel je v ní už skoro čtyřicátník, ale ještě pořád se snaží dát do pořádku svůj poškozený život.

Ezekiel zaparkuje a vystoupá po schodech k bytu, dvoupokojovému nic na sídlišti, kde Lashonda žije se svojí sestrou. Dveře se otevřou po prvním zaklepání a za nimi stojí Ro, tvář staženou jako sešitá rána.

„Je tu Lashonda?“ Když Ro neodpoví, Ezekiel to zkusí jinak. „Přišel sem se kouknout na holky.“

„Propásnul si Shauniny narozeniny,“ Ro si olízne rty, a to ji prozradí – Ezekiel ví, že jí srdce tluče stejně silně jako jemu.

„Přines sem přáníčko. A nějaký peníze.“

Ro natáhne ruku a Ezekiel si ji chce přitisknout na srdce. Mrzí mě to. Řekni Lashondě, že dělám, co můžu. Vytáhne blahopřání z náprsní kapsy a podá jí ho. Cítí, jak ty roky míjení se a válčení mezi ním a Lashondou teď procházejí její sestrou.

„Chci se akorát domluvit na Díkůvzdání. Hele, řek sem tátovi––“

„Na to seru, cos řekl svýmu tátovi. To je furt jenom ty. Ty, ty, ty. Tak víš co, ty? Běž do prdele.“

Než ze sebe Ezekiel stihne vyrazit slovo, Ro zabouchne dveře.

Na parkovišti se Ezekiel opře o svoje auto, snaží se popadnout dech, a zavře oči, aby se svět kolem něj přestal kymácet, jak ho to učil sociální poradce. Napočítat do deseti, klidně do sta, když je potřeba, než se svět uklidní a ty můžeš zas normálně dýchat. Jedna, dva, tři. Ezekiel otevře oči a rozhlédne se kolem sebe po čtyřech nízkých budovách, obkličujících štěrkovou plochu jak vězeňská zeď. Pomyšlení na to, že tu jeho dcery musejí žít, i kdyby jenom pár týdnů, ho nutí začít zase počítat, s očima pevně sevřenýma. Když je znova otevře, všimne si, že před jednou budovou sedí na verandě běloch, pozoruje ho a mrká při tom jak pes, když čeká na povel. Je asi tak starý jako Ezekiel, ale kost a kůže, a napomádované vlasy mu sahají až na ramena. Jeho obličej Ezekiela zneklidňuje, je v něm něco poškozeného, jako by ten člověk v životě viděl příliš mnoho krve.

„Jak je?“ zeptá se Ezekiel.

Muž vybubnuje nepravidelný rytmus do opěradla svojí skládací židle, ale neřekne nic.

„Všecko v pořádku?“ zkusí to Ezekiel ještě.

Muž se usměje. Levá strana obličeje se mu zadrhne o růžovou jizvu, táhnoucí se od linie vlasů až k čelisti. Zavrtí hlavou, jako by ho Ezekiel urazil. „Ezekieli Jamesi, ty mě přece znáš.“

„Promiň, chlape, neznám.“

„Lashonda říkala, že sem občas chodíš, ale ne tak často, jak bys měl. Já tu žiju.“ Chce ukázat k oknu za sebou, ale levá ruka se mu zadrhne u ramene a on ji stáhne zpátky jako kotě, které chce chránit.

„Kdo seš?“

Muž skloní hlavu. Je bosý, ale má na sobě mikinu s kapucí a rukavice. Vypadá jako bláznivý žebrák. Slunce se pohne a odrazí se od železné konstrukce mužovy židle a v tu chvíli to Ezekiela udeří, vzpomínky tak obrovské a prudké jako vlna oceánu, ve které se má utopit: noc černá jak asfalt, v ní kalný kruh světla z pouliční lampy a jeho pěsti narážející do kostí, kde se kůže už oloupala.

Ezekiel si hraje s klíči od auta a málem je upustí na štěrk, a i když ví, že Tommy Sullivan nemůže vstát ze svojí židle a skočit po něm, zděšení mu stejně sevře celou hruď. Naskočí do auta a snaží se nastartovat. Třesou se mu ruce a chce se mu brečet, až konečně motor chytne a on vystřelí z parkoviště.

Ten víkend Ezekiel zajede ke svému bratrovi. Najde ho nahoře v patře v jeho domácí kanceláři. Je tu skladiště cen z diskusních soutěží, právnický diplom a knihy v kožených deskách, všechny ty věci, které Ezekielovi přijdou v bratrově životě nepatřičné. Skutečný účel pokoje prozrazují drobnosti: malá lednička, polštář s dekou, televize naproti válendě. Ezekiel si ho představuje, jak se tu skrývá před svojí hlučnou rodinou, pořád ještě natolik novou a všudypřítomnou, aby ho občas napadlo pošetile zapochybovat, jestli se rozhodl správně.

„Měl sem zavolat,“ řekne Ezekiel, „Melinda by stihla schovat peněženku.“

Zuriah obrátí oči v sloup a z dolní zásuvky stolu vytáhne krabičku; doutníky v ní leží úhledně jako řada malých človíčků. „Vem si,“ řekne. „Viděls dole moji holčičku?“

„Jenom kluky.“

„Ona už chodí. Ode dneška. Prostě se zvedla a začala chodit.“

Ezekiel se ponoří do pohovky. Byl u toho, když se naučila chodit jeho nejstarší dcera Miesha. Lashonda tenkrát musela na noční a Miesha měla chřipku. Celou noc s ní chodil po domě, čistil si košili, když ho pozvracela a zpíval jí všechny písničky, co znal, svým nejsladším hlasem, za jaký by se nemusel stydět Al Green. Nakonec k ránu, vyčerpaný a bez nápadů, ji posadil na podlahu a sám se poraženě svezl na gauč. Chtělo se mu vyplížit se na ulici a něčeho si šlehnout, jenom aby to přežil. Skoro už sám sebe přesvědčil, že by to tu Miesha sama zvládla, když najednou přestala plakat, zvedla se a udělala několik nejistých krůčku směrem k němu. Strašně by si přál, aby mohl říct, že ho ta chvíle změnila.

Ezekiel zvedne šišatý fotbalový míč ze stříbrné trojnožky a přejde prstem po tkaničce na boku. „Kdes dostal tohle?“

Zuriah se ušklíbne. „Od klienta. Sou tam podpisy všech Saintlouiskejch Beranů.“

„Dyť ani nemáš rád fotbal.“

„Mam ho rád tak akorát.“ Dá si nohy na stůl.

„Dneska sem šel za Lashondou.“

„Dobrý. Takže holky můžou přijít?“

„Nevim.“

„Víš, že si táta myslí, že přídou.“

Táta. Nikdy mu tak neříkali, ani když byli malí kluci. Lashonda jednou poznamenala, jak je to smutné, Ezakielova máma je mrtvá, Zuriah je pryč a Velkej Joe trvá na tom, aby se mu říkalo jménem, jako by ani nebyl jejich otec. Ezekiel si ji tenkrát k sobě přitáhl, ale jenom aby ji umlčel.

Teď zavrtí hlavou. „Ro si furt hraje na dozorkyni.“

„Pořád ti to řikám, musíš vyrukovat s těma papírama. Jinak bude dělat všechno, co jí Ro poručí. Může holky klidně přestěhovat a ty do toho vůbec nebudeš moct mluvit. Nevim, proč mě v tomdle neposlechneš.“

Jedna. Dva. Tři. Čtyři. „Neni to tak snadný.“

„Platíš alimenty, ne? Řikals, že platíš, Ezekieli. Víš, že nemůžeš mít žádný práva, když na děti neplatíš. Tak to v tomdle státě chodí. Chceš, aby na tebe přišli a předvolali si tě kvůli tvýmu platu? Kdys vlastně dostal tuhle práci?“

„Žije tam Tommy Sullivan. Dneska sem ho viděl. Je úplně vyřízenej. Vypadá, jako by měl na obličeji zezadu špatnej zip nebo tak něco. A nemá to v hlavě v pořádku. Viděl sem mu to na očích. Já––“ Ezekiel znovu zavrtí hlavou, aby odehnal Tommyho obličej, ten otevřený a důvěřivý úsměv. Ty mě přece znáš. „Nemá to v hlavě v pořádku.“

Zuriahova tvář jako by poklesla, chlapecké kouzlo z ní zmizelo, až je plochá a neosobní jako jeho pamětní desky na stěnách. Tohle je zřejmě jeho tvář do soudní síně, pro soudce, porotce i společnosti, které si ho najímají. Takovou hrozivou tvář mají kluci, když táhnou ulicí, ale teď ji překrývá klidný výraz člověka, který od vás něco chce a udělá cokoli, aby to dostal.

„Kdo to je, Tommy Sullivan?“ zeptá se Zuriah.

„Mluvim vážně.“

„Zeku, to všechno se stalo strašně dávno. Ty si teď musíš srovnat svůj současnej život.“

„Poznal mě.“

„Byli sme eště děti.“ Zuriah vytáhne z krabičky doutník a připálí si zapalovačem Zippo se svými iniciálami. Několikrát potáhne, než se konec doutníku rozžhaví. „Když seš takhle mladej, tak si ty věci prostě eště pořádně neuvědomuješ. Jak je život dlouhej a co to znamená. Co všecko je v sázce. Nemůžeme celej život litovat toho, že sme to jednou podělali. Teď už sme úplně jiný lidi. Tamty lidi už ani neexistujou.“

„Přijde mi, že tu furt sme, sedíme tady proti sobě.“

Zuriah sklepne popel na kraj popelníku. „Ty mě neposloucháš. Nikdy neposloucháš. Už nejsme tamty děti. Já mam rodinu. Ty seš čistej. Tenkrát si byl vyřízenej a udělali sme, co sme mysleli, že je správný.“

„Já mam taky rodinu.“

„Víš, jak to myslim.“

„Má poškození mozku. Jak to do prdele myslíš, že to neni naše vina?“

Zuriah típne doutník do popelníku. Ezekiel by si dal cigaretu, ale ví, že by ho bratr nenechal – Melinda nesnáší ten zápach.

„Hele, Zeku, poď se mnou dolu, na večeři. To méno už nechci nikdy slyšet. Drž se od něj dál. Řekni Lashondě, ať se od něj taky drží dál.“ Narovná se, sevře dlaně a položí je na stůl. „Nebo jí to řeknu sám. Připravim ty papíry. Dyť je to celý směšný. Je ti třicet osm. Kdy si myslíš, že začíná život?“

Jamie Larson (1980) se narodila v Belleville ve státě Illinois. Vystudovala Southern Illinois University a poté University of New Orleans – kde dnes působí jako učitelka angličtiny a tvůrčího psaní. Její povídky vyšly v literárních časopisech a získaly několik literárních cen pro mladé autory.

Připravil a úryvek přeložil Štěpán Kučera

Vyšlo v Salonu, literární a kulturní příloze Práva (24. 1. 2013)

Štěpán Kučera (1985) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě. Pracoval jako novinář, archivář, korektor, nakladatelský redaktor, PR pracovník v humanitární organizaci ADRA, dnes se živí jako redaktor Salonu, kulturní a literární přílohy Práva, a textař v reklamní agentuře. Vydal knížku Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (Host 2006). Jeho prózy vyšly i v různých sbornících, naposledy v česko-německé čítance Naše krajina slov/Unsere Wortlandshcaft (KAL 2012).