Na některé starší blogy Dominika Dvořáka jsme na tomto webu již upozornili, tentokrát vybíráme další z nich – je nadčasový i (znovu) aktuální zároveň. Přetiskujeme jeho druhou část, kompletní text je dostupný na webu společnosti EDUin.

A ještě Bělohradský (1991): „Přednášel jsem kdysi na semináři pro učitele dětí, odsouzených k dlouhým pobytům v nemocnici. Do dneška si vzpomínám na otázku, kterou mi jeden z posluchačů položil: Učím na oddělení dětské leukémie, většina mých žáků do roka zemře. Co je mám učit, aby to mělo smysl? To otřásající v této otázce je rozdíl mezi smyslem a účelem který se tu na nás náhle vyřítil. Laciný smysl učení je právě v budoucí použitelnosti naučeného, v tom, že to dítěti jednou k něčemu bude. Všední den je pevně instalován na půdě splynutí smyslu s účelností. V identitě smyslu a účelu člověk nalézá bezpečí, čas tu plyne vstříc velkým a zajímavým cílům nebo alespoň zábavným cílům. Když se neočekávaně vynoří rozdíl mezi cílem a smyslem, je to pro nás otřásající zkušenost. … Otřásající je pochopit, že smysl má jen to, co obstojí i tam, kde všechna účelnost zaniká.“

Naštěstí učitelé nejsou obvykle v mezní situaci, o které píše Bělohradský. Já bych taky chtěl, aby většina toho, co se ve škole dělá, byla účelná, tzn. aby to u dětí rozvíjelo nějaké obecnější vlastnosti a dovednosti, chcete-li kompetence. Ale celá pravda o vzdělání to není. Jedna moudrost říká, že vzdělání je šťastným ozdobou, nešťastným útěchou. Některé věci poznáváme jen pro to, aby nás to utěšilo.

Greger a Černý mluví s odvoláním na Younga o samoúčelném učení (learning for its own sake): „Učení, jež nevyplývá z nějakého situačního kontextu, aktuální potřeby řešení konkrétního úkolu. Učení tak má hodnotu samo o sobě a snaha hledat vždy nějaké zdůvodnění, proč se danou věc učíme, může být výrazným limitujícím faktorem dalšího učení. Přestože je „samoúčelné učení“ dle charakteristickým prvkem kurikula minulosti, nelze si bez něj představit ani kurikulum budoucnosti.“

Zdá se mi, že jsou některé cíle, na které se nedá jít uplně přímo. V Matoušově evangeliu se říká něco v tom smyslu, že kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život ztratí pro dobrou věc, nalezne ho. Aplikuje se to na štěstí, které se někdy získá nepřímo, tím, že člověk usiluje o něco jiného. Možná to platí i pro vzdělání. Třeba si nejde říct: Zvládnu jen to užitečné učivo, a to neužitečné se učit nebudu. Mimochodem, i web, přes který komunikujeme, vymysleli v CERNu při řešení zcela neužitečných problémů částicové fyziky.

Jeden komentář.

Zanechat odpověď na Josef Soukal