Bohumil Kartous, mediálně známý „expert na vzdělávání“, který byl nedávno celý jeden den „mužem číslo 2“ strany „5 procent ve vzdělávání“ (než tohoto svodomyslného jedince s lehce bohémským vzhledem a současně mluvčího EDUinu jeho chlebodárce rázně nepoučil, co lze a co nelze), projevuje sice leckdy pozoruhodnou neschopnost porozumět školství a vzdělávání vůbec, o to víc je však zakalený ve svých názorech, přičemž připomíná svazácké kádry 50. let. Jednou z konstant jeho myšlení je nenávist, obecně vůči lidem projevujícím názory výrazně odlišné od názorů kartousovské agitgrupy, a zvláště vůči současným učitelům a škole. Projevuje se to i v článku napsaném pro revue Prostor (Prostor 106: Anatomie nenávisti) a publikovaném na webu Britských listů.

Cituji:

„Kritici stavu vzdělávacího systému, kteří se dívají spíše do budoucnosti, často poukazují na to, že jeho „design“ stále v mnohém připomíná stav „za Marie Terezie“. Třídy s řadami „kostelních“ lavic, v nichž mají děti pokud možno tiše sedět a zaznamenávat, co jim učitel, svrchovaný pán nad pravdou veškerenstva, odhalí. Děje se tak v rigidně stanovených časových jednotkách, na jejichž počátku žáci vzdávají úctu nezpochybnitelné autoritě učitele tím, že povstanou a nadále se bez vyzvání nevyjadřují, ať už učitel sděluje cokoliv a jakkoliv. V tomto ohledu se skutečně současné školy většinově stále drží modelu, jenž vznikl v dobách středoevropského osvícenství na přelomu 18. a 19. století podle tehdejšího společenského étosu a uspořádání.

Pokud bychom měli nějak pojmenovat ono skryté kurikulum, které se za tím přístupem skrývá, řekli bychom, že šlo (a stále jde) v prvé řadě o disciplínu, poslušnost k řádu, loajalitu a posvátný respekt k „vrchnosti“ svého druhu. Jak ukazují Toffler nebo Chomsky, šlo o proces vyvolaný nezadržitelnou průmyslovou revolucí v době, kdy většinovým způsobem vlády byla despocie a kdy tzv. „sociální inženýrství“ nebylo považováno za nebezpečný projev omezování osobních svobod, ale bylo zkrátka běžným naplňováním potřeb vládnoucích elit.“

V dobách, kdy už i nás dokáží žáci šikanovat učitele (a v extrémním případě dohnat učitelku k smrti) a kdy už i na prvním stupni jsou tací, kteří dokáži vyučující poslat někam, může dávat pozdrav na začátku hodiny do souvislosti s „poslušností k řádu“ (sic!) či s despocií skutečně jen člověk, který si vůbec neuvědomuje, k jaké společnosti by vedla rezignace už jen na projevy elementární slušnosti. Stejně tak je zjevně nad Kartousovy síly pochopit, že každá soustavná činnost vyžaduje jistou míru organizovanosti. Obecně autorovy paušalizace působí dojmem, jako by povědomí o školním prostředí a výuce nabyl z prvorepublikových filmů.

Podívejme se, k čemu Kartous směřuje:

„Ten spodní proud výchovy a vzdělávání ve školách, který nazýváme skrytým kurikulem, si žije svým vlastním životem, do značné míry nezávisle na dokumentech, které určují obsah vzdělávání. Ano, v rámcových vzdělávacích programech najdete pasáže o výchově k demokracii, dokonce najdete kapitolu o multikulturní výchově. Jde však o ty oblasti vzdělávání, které se ocitají mimo zájem škol, jejich zřizovatelů a samotných rodičů. Nikdo je nepožaduje k prokazování nabytého vzdělání, eo ipso nikdo je nesleduje tak intenzivně, jako sledujeme výsledky matematiky, českého nebo cizích jazyků. Tím pádem na ně školy kladou minimální důraz a rády zapomenou. Proč si přidělávat starosti, když není reálná poptávka?“

Sugerování představy, že školy „rády zapomenou“ na výchovu k demokracii, považuji za velmi povážlivé. Příznačné je, že Kartous se diskusi s učiteli spíše vyhýbá, téměř nikdy například nevstupuje do internetových polemik. Raději využívá postavení mediální expertní hvězdy a šíří své názory v masmédiích – tam, kam se názory učitelů dostanou většinou jen jako doplněk do textu vystavěného na tvrzení rádobyodborníků. Proto mu zřejmě ani nepřijde, že by snad měl své vývody něčím dokumentovat, že by je měl podložit relevantními argumenty. Chybí mu zkušenost, kterou má každý učitel – že totiž o pojmech jako demokracie či multikulturalita (všimněme si tohoto kartousovského přímého spojení) je třeba nejen učit, ale že výuku je třeba naplnit konkrétním obsahem, že tyto pojmy musí být na konkrétních příkladech obhájeny. (S demokracií v tomto ohledu nebude problém, ale představy o multikulturní společnosti se dnes v Evropě utvářejí nově.) 

V úhrnu konstatuji, že apoštolovi „nerigidní“ školy Kartousovi chybí fundamentální výbava pro kohokoli, kdo chce demokratickým způsobem cokoli ve společnosti měnit. Kartousovo angažmá ve veřejném prostoru stále více obnažuje „stereotypy“ v jeho myšlení, především mnohdy až apriorní nenávistný postoj vůči učitelům. Jediné, k čemu jsou takovíto jedinci dobře připraveni, je stát se užitečnými idioty pro režimy postavené na čemkoli, jen ne na demokracii.

Kategorie: Obecné

9 komentářů.

  1. Marie napsal:

    Pěkný den. Nejsem členem ničeho. Přesto si dovoluji napsat svůj názor. Pana Soukala neznám, ale myslím, že odhaluje naprostou nekompetentnost pana Kartouze ohledně školství. To, že o školství tak dlouho píše ho asi v očích jiných dělá expertem :-). V této zemi není nikdo, kdo by dělal skutečnou analýzu školství. každý tam má jen své zájmy a z toho plynoucí názory (škodí učitelům…). Nikoho nezajímá, co jevy, které vznikají ve školství opravdu, bez přetvářky, znamenají pro další generace. Tak se do toho pánové, prosím, pusťte. Tyto přestřelky jsou trochu trapné, ale hlavně neužitečné.

Zanechat odpověď