Přiložený papír jsem zabavil studentce M. F. v sextě mého gymnázia před písemkou na četbu Dekameronu.
Reakce přistižené byla neodolatelná: „Ale tohle přece není tahák!“ A hájila tuto tezi se zarputilostí hodnou lepších cílů. K její cti je ovšem třeba dodat, že o své pravdě byla natolik vnitřně přesvědčena, že ten papír měla volně položený na lavici a vůbec ho neskrývala… Sedí v první řadě hned u katedry.
Tak nevím – blbne už tady učitel, nebo pořád ještě jeho svěřenkyně?
Inkriminovanou pomůcku si můžete prohlédnout zde: To není tahák
Jiří Kostečka
Kategorie: Články, Humor ze škamen
Svatá prostoto, studentko neblahá!:-) Pan učitel tu uveřejní tahák, na první pohled stránku z internetu (jak již je vidno v záhlaví dokumentu z úložiště „GoogleDrive“) a studentka tu všem slušně řečeno našeptává, že to není tahák, nýbrž její poznámky z četby…:-))) Bavím se.
Svatá prostoto, na Google Drive si může ukládat a editovat své vlastní dokumenty kdo chce a kdy chce, proto to klidně mohly být její poznámky z četby, které si vytvářela online. Ach ta neblahá starší generace… Bavím se.
Jen bych pár věcí ráda ujasnila:
1. Dekameron jsem četla. Všechno, co jsme číst měli. Z četby jsem dostala 9,5 z deseti (kdo si má taky pamatovat ta italská jména, že?). Takže tento „tahák“ neměl sloužit jako náhrada za četbu.
2. Nebyl to tahák. Někteří nejmenovaní učitelé (třeba ti, co hodně sedí na kopírce, ehm…) nám umožňují používat poznámky při testu z četby. Proč bychom si je jinak taky dělali, že? A navíc poznámky z četby samy o sobě dokazují, že jsme knihu četli… Z tohoto předpokladu jsem vycházela. Mé úmysly byly čisté.
3. Testy z četby za podraz nepovažuji. Za podraz považuji otázky vyžadující vyjmenování italských jmen.
Milí přátelé,
tato diskuse o jednom taháku-netaháku mě velmi zaujala, nejsem ani pedagog ani studentka, ale znám Míšu. Pokud Míša tvrdí, že to nebyl tahák, tak z jejího pohledu nebyl. Na druhou stranu nechápu, proč se studenti děsí italských jmen. Vždycky jsem si lépe pamatovala věci neobvyklé, dalo by se říct, věci exotické. Je to možná i tím, že přečtu, na co přijdu. Možná by nebylo od věci zkusit studentům dát písemku z díla R.R.J. Tolkiena, tam mám zkušenosti s lidmi, že sypou jména, rody, dokonce i původ z rukávu. Mějte se báječně a zkuste se zeptat studentů, co jim čtení Dekameronu přineslo do života. Vaše nadšená čtenářka Petra
PS: Zajímalo by mě, co se bude číst za takových 1000 let
Tahák to je – přihlédněme ke skutečné funkci té listiny, s ohledem na onu funkci se autorka rozhodla, co tam napíše a co ne (údaje o díle jsou jednostranné). Ale takovéto písemky jsme nepsali ani na Gymnáziu Jana Keplera. Vím, že ani na gymnáziu nejsou všichni vášniví čtenáři (a když, tak čtou technickou či přírodovědnou literauru) a takto pojatou písemku bych pokládal za „podraz“ vůči svým žákům.
Milý pane kolego,
snad si nemyslíte, že takové písemky prsknu třídě bez ohlášení? Jejich zadání včetně data konání je vždy vyvěšeno na našem školním intranetu; tituly zadávám k přečtení 14 dní až 1 měsíc předem (podle jejich rozsahu). V mém klasifikačním systému má četba váhu nejméně 40% z celkového počtu jazykových, slohových a literárních zkušebních kategorií (máme na to program zvaný Gradekeeper). Soudím totiž, že hlavním smyslem češtinářovy práce v oblasti literatury je přivést mladé lidi k četbě kvalitní literatury, ne jim cpát do hlavy telefonní seznamy autorů a děl. Třída čte vždy stejnou knihu, protože jinak by ani Komenský nevymyslel, jak interpretovat smysluplně se všemi žáky 20 různých knih, mohli-li by si zvolit každý jinou,kterou by znal jen on sám. Samozřejmě přitom jde o titul ze školního seznamu maturitních děl, takže při průměrném počtu 7 knih za školní rok mají ke konci posledního ročníku k maturitě kompletně načteno i ti, kteří se spolehnou právě jen na tuto školní četbu.
Protože vím, že řada mých studentů náš asociační web navštěvuje, docela bych uvítal, kdyby se vyjádřili, jestli tenhle systém považují za podraz. A otevřeně sdělili, zda moje testy umožňují velmi dobrou známku i při stáhnutí obsahu díla z internetu namísto jeho přečtení. (Zde opravdu mohu jen předpokládat a doufat, napevno nic nevím.)
Z inkriminovaného Dekameronu jsem vybral a zadal pouze úvod a 10 povídek reprezentujících hlavní syžetové typy, což považuji za přiměřené – koho tento výběr z díla florentského velmistra zaujal, jistě si přečetl i zbytek.
JK
Milý pane doktore,
svým textem jsem měl na mysli, že jsem se vždy pohyboval ve školách, kde by to skončilo u oněch IKT kompetencí (na gymnáziích mají studenti víc odpovědnosti k ČjL), Jsem spíš pro to, aby se čtenářské schopnosti ověřovaly při práci s nějakou ukázkou, třeba i několikastránkovou. Na SOU jsem takovou ukázku přinesl do hodiny, k ní byly úkoly na papíře, který jasně signalizoval, že práce bude hodnocena. To jediné některé učně donutí, aby se vůbec podívali, co mají dělat. Kdo pilně pracoval, mohl záskat pěknou známku někdy i bez předchozích znalostí. (Samozřejmě jsem s nimi podobně véci dělal předem s ukázkami z čítanky, ale kdybych jim dopředu žekl, že se něco „bude psát“, polovina by jich nepřišla do školy. Něco takového není na OG ani myslitelné.
Pokud jsem to pochopil správně, jde o test ověřující, zda studenti dílo skutečně přečetli. Těch možností, jak četbu kontrolovat, bohužel moc nemáme a žádný z nich není stoprocentní. Já používám klasický pololetní čtenářský deník. Studenti ho odevzdávají v digitální formě a já si pak jejich díla náhodně „proháním“ googlem, abych našel potenciální plagiát. Ale stejně je mi jasné, že značné procento studentů díla sehnalo od kamarádů. Tohle je pro mě největší boj, který absolvuji rok co rok. Studenti se musí určitým způsobem k četbě dovést, ale člověk se neustále pohybuje na tenkém ledě – jelikož nutit někoho přečíst knížku je mi silně nepříjemné a didakticky poněkud nebezpečné.
Mám trošku obavu, že systém pana předsedy Kostečky se dá uplatnit na těch prestižnějších gymnáziích, kde jsou studenti sami od sebe ochotni číst knihy z doporučené četby. Například na většině SOŠ by to, myslím, sklouzlo k tomu, že by člověk vymýšlel, jak potrestat tu půlku třídy, která knihu za daný měsíc nepřečetla, popř. jak ji k tomu donutit – a to už jsme zase na onom tenkém ledě. No, snad se pletu.
Ano, přesně. Je to ověřovací test. Otázky jsou formulovány tak, abych minimalizoval možnost, že si to studenti nepřečtou a namísto toho si stáhnou spokojeně obsah z internetu.
Ad „… na většině SOŠ by to, myslím, sklouzlo k tomu, že by člověk vymýšlel, jak potrestat tu půlku třídy, která knihu za daný měsíc nepřečetla, popř. jak ji k tomu donutit…“
Slovo „potrestat“ mně tu zní hodně drsně. Pokud učitel dá pětku za nedodaný úkol (řádně zadaný, věkově přiměřený atd.), není to podle mého názoru trest, nýbrž adekvátní pedagogická reakce.
Při podobně liberálním přístupu bychom mohli vyhnat z osnov středoškolské matematiky vše kromě sčítání, odečítání, násobení, dělení, trojčlenky, zlomků a procent. No, možná uznám ještě druhou mocninu, ale v žádném případě už druhou odmocninu, o třetí mocnině (natož odmocnině) nemluvě.
JK
Pojďme si prosím nastalou situaci pedocentricky rozklíčovat. Jen zápecníci a pedagogičtí zpátečníci si odmítají připustit, že moderní doba vyžaduje moderní metody. České školství bohužel vězí ještě stále ve 20. století a nechápe, že musí žáky připravit na výzvy, jimž budou čelit ve století 21. To se projevuje mj. i setrvalým lpěním na tzv. hard skills. Jenže dnes by mělo jít především o tzv. soft skills, jak ví např. O. Š., „Ta doba, kdy mohlo být cílem umět biologii, jako když se hlásím na přírodovědeckou fakultu, chemii jako když se hlásím na Vysokou školu chemicko-technologickou a fyziku a matiku jako když se hlásím na „Matfyz“, je pryč a dál mizí neuvěřitelnou rychlostí. […] Trendem ve vzdělávání je také snaha přiblížit školu skutečnému životu. […] Je třeba pilovat schopnosti prezentovat a komunikovat, být asertivní, umět vyjednávat, řešit konflikty nebo pracovat v týmu.“ (http://www.lidovky.cz/klaus-ml-zije-v-jinem-stoleti-stojim-za-romanem-rekl-zakladatel-porgu-steffl-1vs-/zpravy-domov.aspx?c=A140121_144406_ln_domov_spa)
Dotyčná dívka se zcela jistě svědomitě připravovala na danou hodinu i test, o čemž svědčí zabavená didaktická pomůcka, kterou si musela: 1) vyhledat; 2) upravit; 3) vytisknout; 4) přinést do školy. Škarohlíd by možná namítal, že se nepřipravila, ale to je jen špatný úhel pohledu, ten ukotvený v minulém století. Sub specie století 21. je třeba vyzdvihnout, že dívka ve skutečnosti racionalizovala a efektivizovala své volnočasové aktivity – proč by se měla učit něco, co si může vyhledat pomocí internetového vyhledávača Google, čímž předvedla ovládnutí prvních tří klíčových kompetencí k učení dle RVP GV. Následně určitě vzala v potaz i 1., 5. a 6. kk k řešení problémů, stejně jako 1., 2., 3., 4. a 8. kk sociální a personální. Zohledněny byly 1. a 5. kk občanská a 5. a 6. kk k podnikavosti. Tím, že hledala informace v záplavě dat globální sítě, dokázala, že má rozvinuty také dovednosti interdisciplinární – ovládá informatiku (zapnutí PC, spuštění internetového prohlížeče, psaní na klávesnici, pohyby myší, spuštění tiskárny), zároveň mačkáním kombinace kláves ctr+c a ctrl+v předvedla schopnost složitější pohybové koordinace, tedy dovednosti z oblasti tělesné výchovy (nemluvě o donešení papíru do školy). Ocenit je nutno i pevný postoj, který zaujala – opět jsme u občanské kk a samozřejmě u všech kk komunikativních. Řečeno slovy váženého kolegy Pytlíka Blahy z webu ČŠ – jde o zcela zkompetentněnou žákyni.
Závěrem nezbývá než pogratulovat škole i pedagogovi k tak skvěle připravené nové generaci!
Děkuju Ti náčelníku, že ses mě zastal. Možná se to ještě mělo násobit dvěma.
Ale pozor: Největší legrace na tom všem je, že to děvče je premiantkou ročníku, ne-li celé školy – suverénně samé jedničky. Což v ústavu, kde se od kvinty vyučují všechny předměty kromě tělocviku a češtiny anglicky (a ani to někdy ne: už potřikráte mně pan ředitel nařídil vést pro hosty z USA hodinu české literatury v angličtině), není tak úplně přejditelná skutečnost.
Jinak kolega Stanzel má naprostou pravdu: co dřív bývalo tahákem, je dnes invenčním a korektním počinem; co měla moje generace v hlavě, má nynější na internetu; není důležité znát, ale vědět, kde znalosti dohledat.
Otázka ale je, jestli tohle funguje úplně vždycky. Pořád ještě bych se radši – namátkou – svěřil při infarktu z takového taháku spíše prof. Pirkovi nebo Pafkovi než mladému, dynamickému chirurgovi, který by nade mnou s kudlou v ruce šprtal na internetu, jestli má říznout vpravo, nebo vlevo… A věřím, že existují i méně dramatické situace, které mně dávají za pravdu: např. když „sedne“ bleskový přiléhavý citát z dobře načteného Dekameronu – mám-li ho ovšem v hlavě, místo abych ho potivě odněkud googlil.
Podotknu ještě, že dotyčná sexta řvala při testu jako jedna žena a jeden muž: „To si děláte srandu, kdo si má sakra ty italský ména pamatovat?!“. A to spolu jinak vycházíme docela dobře. Že bych to opravdu přehnal? Hm… no tak tedy: mea culpa, mea maxima culpa…
Možná docela slušný námět na další diskusi. Třeba i o směřování celého euroatlantického školství.
JK
Obávám se, že euroatlantické školství kráčí stejně jako celá euroatlantická civilizace ke svému konci – ostatně historici konstatují již delší dobu, že naše společnost vykazuje nezpochybnitelné známky úpadku (kdo četl Slávu a úpadek říše římské, může vidět nezpochybnitelné paralely)…
K dnes dominující modle soft skills se krásně vyjádřil v jedné diskusi na ČŠ kolega poste.restante: „To je právě problém mnoha vyznavačů měkkých dovedností. My, „tvrďáci“, chápeme ty měkké dovednosti jako nadstavbu. Zatímco „měkoni“ je chápou jako stejně důležité.
Protože jim často chybí znalost tvrdých zákonů formální logiky, učiní mylný závěr, že stejně důležité je totéž jako rovné, stejné. Že tedy lze jednu schopnost nahradit tou druhou.
Následně logicky sklouznou k tezi, že vzdělání v oblasti „nedůležitých“ a „nepodstatných“ tvrdých znalostí je třeba nahradit vzděláním v oblasti „důležitých“ schopností měkkých. On taky čas na výuku je jen jeden, tak proč se zdržovat tím něčím, co „si lze vygůglit“, když důležité je znalosti, produkty „umět prodat“.
Důsledek je pak zcela zákonitý. Absolvent tohoto moderního systému vzdělání umí skvěle komunikovat, ale nemá o čem, umí skvěle prezentovat, ale nemá co.“ Řekl bych, že problém vystihl naprosto přesně. Věrozvěsti „gúglování“ totiž zapomínají na to, že bez tvrdých vědomostí nelze mj. provést selekci informací a vybrat ty správné. Jakmile žactvo zjistí, že je třeba jít až na kupř. čtvrtou či pátou stranu odkazů, začne se hroutit pod náporem proudících dat a vrací se zpravidla na první stranu k prvnímu odkazu. Kdo se v tom má přece vyznat…
Paralelu s lékařem užívám také, žel někdy mám pocit, že marně – lid studentský sice očekává, že bude mít kvalitní výrobky, kvalitní služby (stejně jako urputně hájí svá práva a jejich dodržování ze strany ostatních), ale připustit si povinnosti, uvědomit si, že i oni by měli jednoho dne poskytovat služby či vyrábět, že i po nich se bude logicky požadovat kvalita, to se jim nechce, protože takový přístup vyžaduje úsilí a námahu (stejně jako dodržování zákonných norem vůči ostatním). Leč chovám v sobě naději, že jde toliko o adoles a čurbescentní zatmění mysli, jež časem pomine.
To mi vzdáleně připomíná situaci, kdy jsem byl na vysoké škole při obávané zkoušce z vývoje jazyka a dialektologie přistižen s obrovským barevným „tahákem“ velikosti strany A4, hustě popsaným látkou o velikosti písma méně než 10. Pan doktor mě pochválil, jaký vzorný přehled jsem si to vytvořil!!! 🙂 Žel bohu moje radost z neuvěřitelného vyváznutí bez trestu neměla dlouhé trvání, zkoušku jsem dělal sedmkrát a musel jsem se to na ten sedmý pokus skutečně naučit. (Jen dodám, že sedmý pokus byl ještě velmi solidním úspěchem na poměry této zkoušky)