Na jeden z článků Evy Klíčové reagovali dva vysokoškolští učitelé – Ondřej Hník (Pedagogická fakulta UK v Praze) a Jan Slavík (Pedagogická fakulta ZČU v Plzni); publikováno ZDE.
V Salonu z 19. listopadu se Eva Klíčová opět zamyslela nad osudy české literatury. Tentokrát pod názvem Negramotní Einsteini přicházejí, jímž je předznamenán kritický pohled autorky na šance literatury (a v širších souvislostech i hlubší intelektuální práce s textem) uplatnit se v současné české škole. Jako učitele budoucích učitelů nás toto téma samozřejmě zajímá a rádi přiznáváme, že většinu podnětných i vtipných kritických postřehů Evy Klíčové jsme četli s potěšením a vesměs též se souhlasem. Chceme se však ohradit proti jednomu málo domyšlenému tvrzení, které se autorce vloudilo do pera navzdory tomu, že sama ve svém textu právem napadá nepozornost k detailu a ukvapenost v soudech, jimiž bývá provázena nedostatečně hluboká znalost věci.
Konkrétně se naše připomínka týká závěru textu, v němž Klíčová v jedné sarkasticky zabarvené větě říká: „Je jasné, že v didakticky reformovaném světě nebude literatury potřeba…“ Tato formulace čtenáři sugeruje jakousi černobílou vizi: na temné straně síly stojí zlí didaktici, kteří nepokrytě touží odstranit ze světa literaturu, zatímco na straně opačné se z posledních sil brání hodní milovníci literatury. Chtělo by se povzdechnout: kéž by to všechno bylo tak jednoduché – stačilo by vymýtit didaktiky a literatura by se vrátila do škol.
Potíž je v tom, že sama autorka zaujímá didaktickou pozici, jestliže se zamýšlí nad pojetím výuky české literatury v současné české škole. Didaktika je přece tradiční název pro přemýšlení a debatování o tom, jak přiblížit obsah určitého oboru či kulturní oblasti lidem, kteří o něm dosud nic podstatného nevědí a možná je ani neláká. Slovem „přiblížit“ tu proto máme na mysli jednak samotné učení a poznávání, jednak motivaci k němu, zájem o daný obor. Týká se to všech složek kultury, které má smysl do hloubky poznávat, jistě tedy i literatury, potažmo literatury české.
Pokud tedy Eva Klíčová požaduje, aby se při výuce literatury kladl důraz na hluboké porozumění textu, na pochopení obsáhlých textových útvarů (nikoliv jen úryvků), na teoretický metajazyk, na znalost historických souvislostí apod., nedostává se do rozporu s tím, čeho by sami učitelé literatury, resp. didaktici chtěli ve škole dosáhnout. Tady by autorka svým přesvědčením jen prorážela dávno otevřené dveře a podřezávala si pod sebou onu didaktickou větev, na které se usadila. Její námitky se tedy zřejmě týkají nejenom didaktické, ale především politické anebo snad společenské úrovně úvah o všeobecném vzdělávání. Zejména v těch pasážích textu, kde napadá koncepci tzv. kompetencí, přesněji klíčových kompetencí, jak se o nich píše ve vzdělávacích programech.
Slovo kompetence má poměrně bohatou historii a pohnuté osudy. Původně nebylo sloganem vzdělávací politiky, ale mělo širší společenský a sociálně psychologický kontext. Slovem kompetentní se mínilo a zpravidla stále ještě míní, že člověk nejenom cosi zná, ale také to umí uplatnit lege artis, tj. podle odpovídajících pravidel svého oboru a zvyklostí své doby. V tomto ohledu není důvod se nad kompetencí ošklíbat; kompetentní čtenář by nejspíš měl splňovat právě ty nároky, po nichž Klíčová volá. Trable začínají až ve chvíli, kdy se slova zmocní nějaká mašinérie, která ho semele do formální a v posledku škodlivé podoby. Což se kompetencím přihodí tehdy, když jsou považovány za záminku pro „vyprazdňování obsahu“ ze školy. Jenomže právě to jde proti samotnému smyslu didaktiky, která se přece obsahem speciálně zabývá. Eva Klíčová tedy sice pláče nad unikáním obsahu ze školy dobře, ale na špatném hrobě. Milovník literatury by měl ve vlastním zájmu „svou didaktiku“ podporovat právě proto, aby se obsah jeho milovaného oboru ze školy nevytrácel.
Při studiu oborové didaktiky literatury např. na Pedagogické fakultě UK v Praze (a podobně je tomu v jiných oborech i na jiných fakultách připravujících učitele) absolvují budoucí češtináři v návaznosti na praxi ve škole tři semestry didaktiky literatury v podobě seminářů, jejichž obsahem je mimo jiné pečlivá studijní práce s textem (nejenom úryvkem, ale i celým dílem) rozebíraná vzhledem k možnostem výuky, hloubková reflexe reálných výukových situací, reflexe pracovních listů, učebních úkolů, promýšlení cílů a smyslu učitelovy práce nad konkrétními výukovými materiály, uvažování o smysluplné strukturaci hodiny, ale také např. o smyslu a cílech literární výchovy opřené o soustavné studium její historie apod. Samozřejmě sem patří i výchova ke čtenářství, ke vztahu ke knize a literatuře. Není to povrchní práce a jistě se na ní stále dá něco vylepšovat, ale že by se z učitelské přípravy na vysokých školách vytrácel obsah, to opravdu potvrdit nemůžeme.
Učitelé mohou hodně udělat pro to, aby svým žákům ukázali, co je v literárních dílech cenného a přitažlivého, ale stěží mohou změnit celé společenské prostředí. Dochází-li ve školách (a nejen v nich, ale v celé společnosti) k vyprazdňování obsahu, pak je pravděpodobně třeba hledat příčiny také jinde než jen v didaktice anebo u učitelů. Vyprazdňování obsahu, nezájem o hlubší promýšlení témat a sklony k povrchnosti soudů nebo ledabylosti při argumentaci a usuzování jsou podle našeho mínění způsobeny obecnějšími příčinami. Týká se to konkurence „rychlých a tekutých“ médií, všudypřítomné vizuality (která možná v lecčems vytlačuje textualitu?), horečného tempa současné doby atp. Zvláštním tématem pak je způsob existence literatury v multimediálním prostředí, které silně konkuruje tradičnímu způsobu čtení, protože nabízí příběhy v atraktivní podobě, „v akci“.
A ještě jeden návrat k malým šancím domácí literatury v naší kultuře, o kterých Eva Klíčová píše. V České republice neexistuje instituce, která by dbala na ochranu a smysluplné šíření domácí literatury v takové míře, ve které by si ji česká literatura zasloužila, nelze její osudy přece z povahy věci nechávat jen na zákonu trhu, literatura jako kulturní hodnota nemůže podléhat pouze nabídce a poptávce. Dokud se bude vydávat především to, na co se najdou peníze nebo co se bude dobře prodávat, a dobře prodávat se bude především to, co mimoliterární silou protlačí různí agenti, nemůžeme dost dobře očekávat, že budou plnit očekávání nejen těch nejnáročnějších, ale často i běžně náročných čtenářů.
