Práce Jak jsem šla na hřbitov ukazuje, že autorka – žákyně sekundy Gymnázia Ústavní v Praze – píše ráda a umí o věcech přemýšlet. I proto se původně zadané vypravování nenápadně, ale přirozeně obohacuje fejetonistickými prvky.

Tereza Vykypělová

Jak jsem šla na hřbitov

U každého se v průběhu života ustálí několik zvyků. Nejspíš se jedná o jednu z jasných známek přibývajících let.

Některé zvyky jsou v podstatě neškodné, jiné škodí více či méně. Ale i ty neškodné se mohou za určitých okolností stát zrádnými.

Já si ráda o víkendu čtu při ranním čaji zprávy na internetu. Jednoho deštivého a větrného dne, tak typického pro český podzim, jsem si přečetla článek popisující prospěšnost návštěvy hřbitova pro naši psychiku. Hned mě napadlo: Která návštěva? U té poslední bych tomu snad rozuměla, až na to, že se v podstatě nejedná pouze o návštěvu. Z téhle varianty mi běhá mráz po zádech, tudíž ji nepovažuji za velmi prospěšnou. Ale chodit na hřbitov jen tak? Rozhodla jsem se to zkusit a vyrazila jsem na starý Bohnický hřbitov, který už se jako hřbitov dávno nevyužívá.

První pochybnosti se dostavily hned na začátku a to díky tátovi, který mi vysvětlil, že se tam pohřbívali pacienti nedaleké léčebny.

Čím víc jsem se blížila k hřbitovu, tím víc jsem musela potlačovat touhu vrátit se zpět. Možná jsem měla jako pokusný objekt zvolit někoho jiného. Ale koho přemluvíte, aby šel na hřbitov a potom vám obsáhle popsal své duševní pochody?

Začalo slabě mrholit. Po chvíli se objevila šedá hřbitovní zeď, která mi připomněla výjevy z těch několika mála hororů, co jsem viděla.

Radši jsem přidala do roku. Rychlost nahrazuje rozhodnost. A brzy mě uvítala brána, která jistě zažila i lepší časy. Došla jsem až k ní. Ale naneštěstí nebo spíš naštěstí byla zamčená. Kousek od místa, kde jsem stála, visela cedule oznamující, že je hřbitov mimo provoz. Pod tím byla ještě malá značka. Až doma jsem se dozvěděla, že značí nebezpečí propadnutí hrobů.

Pocítila jsem jistou úlevu. Přes mříže brány jsem zahlédla pár zanedbaných hrobů, tak mohutně obrostlých břečťanem, že šly od stromů rozpoznat jen kamennými kříži. Fantazie mi nemilosrdně vtírala do mysli představy ubohých pacientů ležících pod vrstvami půdy. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu. Kdyby mě někdo pozoroval, mohl by to svést na chladný vítr, ale ve skutečnosti za to mohly vlhké a lepivé ruce, kterými mě prostředí hřbitova objalo.

Základní lidské pudy nakonec přemohly mé přesvědčení a já se obrátila k odchodu. Ještě naposledy jsem si prohlédla kovovou bránu. Ani po smrti nemohou odpočívat bez mříží, napadlo mě ještě.

Nemohu říci, že návštěva hřbitova nějak přispěla k mému duševnímu zdraví, spíš naopak. Jediné, co mi připadá jako kladný přínos, bylo mé vnímání času. Byla jsem totiž na místě, kde se čas zastavil, kde jaksi ztratil svou funkci.

Nechtěla jsem se ale jen tak vzdát a vydala jsem se se stejným účelem na jiný hřbitov. Pro jistotu jsem si vzala alibi v podobě malé svíčky na hrob babičky a dědečka.

Po vstupu na hřbitov jsem se nejprve ocitla v novější části. Pohled se mi zaměřil na náhrobky s množstvím umělých květin a věnců. Sem tam se mihla postava skrčená před větrem, zapalujíce svíčku.

Vědecký výzkum se musí provádět komplexně, proto jsem pokračovala do starší části hřbitova.

Čím dále jsem byla od hřbitovní brány, tím více byly hroby zanedbanější. Lidé, které jsem potkávala, měli klidné výrazy ve tvářích, jež značily, že bolest odezněla a zbyly jen vzpomínky na hezké chvíle s lidmi odpočívajícími zde.

Rychle jsem zapálila svíčku a otočila se na zpáteční cestu. Náhrobky mi tiše šeptaly své příběhy se smutným koncem, průběhem však rozmanité, šťastné i smutnější. Ač se to zdá být klišé, v tu chvíli mě napadlo, že pokud nenaplníme čas mezi narozením a smrtí, ztratí naše existence význam.

Proto tedy zpětně přehodnocuji. Jde o to, co si z návštěvy hřbitova odnesete. Já poučení, že pokud chce člověk jednou říci, že žil dobrý život, měl by ho žít podle svých představ a neměl by se za ně stydět. To už je ale věc individuální.