Josef Hiršal: atribut nonsense není nic definitivního, text se nonsensem stává, nebo jím i být přestává.

Nevážím si definice nonsensu výčtem (prášilovské zkazky, parodie, palindromy, hříčky, dětské verše, rozpočitadla, výtvory umělého jazyka, novotvary, permutace, fonetická lyrika, gramatické hry, počítačové hry). Proč? Nemíří k jádru pudla, nýbrž podle mého názoru směrem opačným; za jádro nonsensu pokládám totiž jen jistý typ prožitku a to prožitku na straně konzumenta (tím samozřejmě nevylučuji situaci, ve které je konzumentem svého díla sám autor).

a) Uvazali kozu utr utr utr utr …– co přitom prožíváme? Nesmysl, protože to až do tohoto okamžiku nemá jasný smysl? Pravím, že to se smyslem ani s nesmyslem nemá nic společného – v bodech b) a c) jsou platné matematické poučky (tedy smysl nejsmyslovatější), a při jejich nepozorném (či nechápajícím) poslechu lze prožít něco obdobného, jak při poslechu utr utr utr utr.

b) Mez stínu vrženého je vrženým stínem meze stínu vlastního.

c) Jiný příklad: Limita posloupnosti derivací … je derivací limity posloupnosti… Kdybych to zkompletoval, dostal bych další platnou matematickou větu, ale o matematiku nám teď nejde, jde nám o to, jak taková věta rezonuje v mysli a v těle nespecifikovaného adresáta.

Prožitek nonsensu může zde rezultovat přinejmenším ze dvou zdrojů:

– z obdobné podivnosti jakou nepoučené ucho shledává ve sledu fonémů bodu b) a také

– z podivné podobnosti mezi strukturami b) a c). Viz také vtipy typu Ten pán je ladič pian? Hm, ani ne, on je spíš pijan než ladič.

d) Podivný prožitek nonsensu jsem si vychutnal v rakouské restauraci, když číšník pedantsky zopakoval naši objednávku: also, Apfelsaft, Birnensaft, Kirschensaft und Traubensaft. Co to bylo? Tohle přece odněkud znám. Trvalo mi to snad 5 minut, než jsem si s nemalou námahou vzpomněl – viz e).

e) Divadlo Járy Cimrmana: Bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah. Stejný rytmus, stejná intonace, stejné akcenty jako v té putyce; kdo by to čekal od rakouského číšníka?

Ale vraťme se k Josefu Hiršalovi: kdo nezná DJC by žádný prožitek nonsensu v oné rakouské knajpě neměl. To je podstatné, prožitek nonsensu – a tudíž i jádro nonsensu – závisí také, ba hlavně,  na příjemci, na jeho okamžitém naladění a na jeho životních zkušenostech!

Protiřečil bych si, kdybych teď začal jmenovat okolnosti, za kterých „nonsensový“ typ prožitku vzniká.

Často shledáme, že jsme prožívajíce nonsense vnímali rozpor obsahu a formy. Takový rozpor ale není pro vznik prožitku typu nonsense postačující, to je jasné; ale neplatí náhodou opačná implikace: když nonsense, pak tento rozpor? Taky ne, viz ozvěna všednovšední rekapitulace objednávky z úst rakouského číšníka v mé české hlavě (v jiných, DJC neznalých hlavách se daný nonsense nekonal). Ale v příkladu bodu g) rozpor mezi formou a obsahem nositelem nonsensu je – alespoň do té míry, že většina myslitelných konzumentů potřebné zkušenosti má.

f) Osiřelou Emu vychovává teta přesvědčená o rozhodujícím významu zdravé stravy… Soulad formy a obsahu je tu zřejmý. Porušme tento soulad (obyčejnou či úřední větu nahraďme písničkou) a pohleďme, co se stane, viz g).

g) Ema má tetu / teta dietu / teta dietu / a Ema tetu má // A Ema tetu má / a teta tě tu má / a teta tě tu má / má Emo // A tak tu Ema s tetou / ačkoli ještě dítě / ačkoli ještě dítě / v jídle / se nípe // A tak tu Ema s tetou / a ta teta s dietou / v jídle / se nípe // pipetou //

Budeme-li o tom hodně přemýšlet, zjistíme, že pojem „forma“ vůbec není jednoduchý. Shledáme, že máme-li se o tom smysluplně bavit, nevystačíme s představami ze školy. Vždyť nesoulad formy a obsahu je vlastně druhem souznění, vždyť se to spolu našlo, rozpor a soulad jsou sourozenci.

Prožitek nonsensu – přináší nám ho fikce? Ale ani fikce by nás neoslovila oním prožitkem bez příhodné předchozí zkušenosti. Čí zkušenosti? Nejen autorovy, ale především konzumentovy. Autor přece může v některých hlavách zasít nonsense, aniž to měl v úmyslu.

Zkušenosti konzumenta mohou být všeliké, rozhodně tedy ne pouze veselé. Nonsense zkrátka nemá s veselostí nic společného. Může být i tragický. Jasně to říká Emanuel Frynta: nonsense se opírá o reálně existující dežaví konzumenta, kam patří i úzkosti, stesky a nejen zvídavost, fantazie a blažené sny; a míří tím k nonsensu jako k prožitku, to je zřejmé.

Tzv. realisté si myslí, že se jich nonsense netýká a své prožitky typu nonsense odmítnou takto pojmenovat. Máme na to v češtině pěkné přísloví: Odříkaného chleba největší krajíc.

Chcete-li si vyzkoušet, zda by se vám dařilo vymýšlet nonsens, nahlédněte do knihy Jiřího Weinbergera a Pavly Hovorkové UČÍME DĚTI MYSLET A MLUVIT aneb Ví to každá kapka. Ukázky ZDE.

Zanechat odpověď