Dotaz:
Zajímalo by mne, jak je v současnosti hodnoceno užití to samé namísto totéž (Je to pořád to samé; Chci to samé) z hlediska spisovnosti. Ve Slovníku spisovného jazyka českého jsem našel zařazení k obecné a hovorové češtině. Slovník spisovné češtiny už ho ovšem zařazuje jen mezi hovorové. Patří takový obrat např. do administrativního stylu (např. do středoškolské slohové práce v administrativním stylu)? A co do jazyka propagace, reklamy?
Pan V. V.

Odpověď ASČ:
Uvedený dotaz přesně ilustruje, že vývoj jazyka, obecně velmi pomalý, se může v některých aspektech naopak viditelně zrychlit – někdy doslova před očima jedné generace. Nejrychleji podléhá změnám slovní zásoba (mimo její velmi stálé jádro). Výraz, který ještě ze školních lavic pamatujeme jako nespisovný (např. obecněčeský, nářeční), se zničehonic silně rozšíří, chytnou se ho média a jazykovědci jej následně označí za hovorový – tj. spisovný, ale akceptovatelný pouze v mluvené češtině nebo v určitém typu publicistiky, v jazyce reklamy apod. Stane se ovšem, že nakonec takové slovo, slovní spojení či obrat natolik zdomácní, že se usadí i v tzv. vyšších stylech, tj. v odborném a administrativním (styl umělecký je jiná kapitola).

Příčiny takového pohybu bývají různé, někdy je nedokážeme postihnout – jazyk je jev sui generis, svého druhu, a některé změny a jevy v něm nelze vysvětlit logicky: např. to, že v některých jazycích existuje asimilace znělosti zjevně pro usnadnění výslovnosti, jako v češtině, zatímco v jiných jazycích na takové usnadnění žádný tlak nebyl a není, jako v angličtině. V dotazovaném případě ovšem vysvětlení máme: jde o kalk, tedy doslovnou přejímku z německého derselbe. V konkurenci s českým zájmenem týž/tentýž byla tato přejímka skutečně dlouho hodnocena jen jako obecněčeská.

Zájmenné spojení ten samej je typickým příkladem přechodu výrazu od obecněčeské platnosti k hovorové; tvar zájmena samej ovšem musí zpětně přijmout spisovnou koncovku -ý.

Domnívám se, že příčina rostoucí dominance tohoto dvouslovného zájmena v prostěsdělovacím stylu a v některých druzích stylu publicistického spočívá v  obtížnosti skloňování zájmena týž/tentýž. Zejména v mluveném projevu je daleko pohodlnější užít např. tvary o těch samým, s těmi samými než o týchž, s týmiž; v hovoru není čas ani důvod pátrat v paměti, zda je správně o těchže, s těmitéž (není!). Naopak pisatel má čas ověřit si tyto rébusy v normativních příručkách.

Pokud jde o hodnocení zájmena ten samý ve slohových pracích žáků, zastávám toto stanovisko: Učitel by měl jeho užití postihovat (ovšem mírně) jen v textech administrativních a odborných, a navíc pouze v případě, že žáky s jeho funkčněstylovou platností předtím seznámil.

Osobně se domnívám, že zájmeno ten samý do administrativního či vědeckého stylu za života dnešních seniorů nepronikne, že se však postupně uplatní i ve stylu populárně naučném. Ovšem co se stane, až celá dnešní mladá generace přestane úplně umět skloňovat synonymní domácí zájmeno týž/tentýž (k čemuž má již slušně nakročeno), pak… kdo ví?

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ