Uvádíme práci žákyně kvarty Gymnázia Ústavní v Praze. Práce byla zadána jako vypravování ve stylu oblíbeného spisovatele nebo oblíbeného literárního díla, s tím, že text by mohl být do konkrétního díla vložen. Autorka si vybrala Pána prstenů. O komentář jsme požádali ctitele Tolkienova díla a autora tolkienovských hesel v projektu Pro čtenáře Zdeňka Sotoláře:

Tolkien svůj Lothlórien popisuje v šesté kapitole Společenstva, je to místo v Divočině, kde žili elfové chráněni mocí prstenu paní Galadriel, místo, kterým prošlo i Společenstvo prstenu, místo, kde byl vyléčen Gandalf. Autorka si ve své práci pohrává především s mnoha přívlastky, využívá sílu triády, např. k vyjádření kontrastu mezi elfy (dokonalí, krásní, nesmrtelní) a znavenými hobity (vyčerpaní, špinaví a ztrhaní). Možná bych v řeči vypravěče něco přepsal, trochu mě zatahalo za uši slovo flek, ale důležité je, že celkový dojem zůstává příjemný, docela – tolkienovský. Autorka zdařile zachytila atmosféru tohoto tajuplného místa: „Zdálo se, že Lórien léčil starosti. Možná tím, že je nahrazoval úžasem a zamyšlením.“ A stejně zdařile zachytila i smutek hobitů ze ztráty Gandalfa a zároveň i malou naději vyslovenou Samem: „Pan Gandalf je čaroděj… myslím, že zná nějaký fígl, jak přelstít zubatou…“ Jako by nám napovídala, že právě Sam hraje v příběhu větší roli, než je na první pohled zřejmé.

Marie Hadererová: Lothlórien

Čas jakoby v zemi elfů vůbec neubíhal. Jakoby Lórien byl ostrovem uprostřed řeky a proud času plynul kolem. Tohle zdání navíc umocňoval fakt, že elfové nestárnou. Jsou dokonalí, krásní, nesmrtelní a pamatují věci, které jsou snad uložené už jen v hlubinách archivů královských měst.

Ať byl den nebo noc, elfové překypovali nádherou, moudrostí a takovou fascinující tajemností. Vypadali, jako by byli celí zahalení do tenoučké vrstvy zrcadla. Odráželi sluneční i měsíční svit, což vždy tvořilo měkkou světélkující bledou auru.

Společenstvo Prstenu tak trochu do toho vzorce nezapadalo. Vyčerpaní, špinaví a ztrhaní působili, ač to nezní moc hezky, jako flek na bílém hedvábném závoji.

I když se zpočátku s elfy moc nepohodli, elfové se k nim zachovali štědře. Každému ze společenstva darovali čisté oblečení a čerstvé jídlo. Potom, co ze sebe smyli útrapy cesty a řádně si odpočali, vydali se na průzkum toho překrásného lesa, kde i bílé stromy se zlatými lístky svou vznešeností připomínaly onen prastarý rod elfů.

Všichni velmi těžce nesli Gandalfův odchod. Od chvíle, co se střetli v Morii s Balrogem už uplynulo několik dní, ale rána byla stále čerstvá, jako by právě unikli z těch proklatých dolů. Nejhůře asi ztrátu nesli půlčíci. Znali čaroděje celé roky. Vždycky se objevil, rozveselil spousty milých tvářiček, pak se zase vypařil, ale oni věděli, že se vrátí. Vždy se vrátil.

Frodo seděl v měkké voňavé trávě, opřený o tmavý hladký balvan a přemýšlel. Prsten ho na krku tížil a řetízek dřel. Zvedl ruku ke svému krku, aby si stříbrný řetízek narovnal a chvilku dal odpočinout kůži. Když se ale jeho prsty dotkly kovu, uslyšel v hlavě pronikavý šepot ženy. Nerozuměl mu, ale ta slova ho děsila. Už dříve slýchával tento šepot. Nešlo mu uniknout. Byl něžný, přesto však chladný, působil jako hlas z hlubin samotné země a vyvolával v něm neskutečný děs.  Měl pocit, že mu sděluje, co ho čeká a připomíná mu rány a hrůzy minulosti. Jalo se ho zoufalství a velký strach.

Málo spánku, málo jídla a nejistota, zda přežijete další týden, nepatří k věcem, kterým by lidi běžně dávali přednost. Frodovi se do očí nahrnuly slzy. Přikryl si uši dlaněmi a schoval hlavu mezi kolena. Nechtěl, bránil se, ale beznaděj byla silnější. Dal se do tichého pláče. „Gandalfe… Proč?“ Blesklo mu hlavou. Ve vysoké trávě byl vidět jen třesoucí se hromádku neštěstí.

Ani Smíškovi s Pipinem teď nebylo do smíchu… Seděli bok po boku na břehu křišťálově čisté říčky. Houpali ve vodě unavenýma bosýma nohama a sledovali oranžové zapadající slunce, jehož paprsky, které pronikaly mezi větvemi, se odrážely ve vodní hladině. Zdálo se, že Lórien léčil starosti. Možná tím, že je nahrazoval úžasem a zamyšlením. Slabý větřík čechral oběma hobitům jejich kudrnaté vlasy a jemně čeřil vodu. Oddělil několik zlatých lístků okolních majestátních stromů a ty s elegantním kroužením dopadly na hladinu.

„Smíšku, myslíš, že Gandalfa ještě někdy uvidíme?“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha, rušené jen šuměním lesa okolo, nejistě Pipin. V jeho tónu byla patrná jakási naděje. „Ne, Pipe, myslím, že ne…“ odpověděl mu jeho vždy veselý a bezstarostný kamarád vážně. Teď přišel na scénu Samvěd, který celou dobu zadumaně seděl na bílé kamenné zídce, kterážto sloužila jako zábradlí nad nádvoříčkem. „Pan Gandalf je čaroděj. Sice se v takových věcech moc nevyznám, ale myslim, že zná nějaký fígl, jak přelstít zubatou, jestli mi rozumíte,“ pronesl hobit sebevědomým hlasem. Smíšek se usmál. „ Same, ty ťunťo, pojď k nám.“  Přisunul se blíž k Pipinovi, aby Samovi uvolnil místo na travnatém břehu.

Sam to ale myslel naprosto seriózně. Usadil se na nabídnuté místo. Když zjistil, že Smíšek s Pipinem brali jeho slova jen jako utěšování, vrátil se v hlavě ke svým úvahám. A zase nastalo ticho.

 

(Mezi příchodem Společenstva Prstenu do Lórienu a prvním setkáním s paní Galadriel.)

Připravil -js-

3 komentáře.

  1. Gotwald napsal:

    Opravdu zdarila prace. Lepsi jsem snad nikdy necetl. Sikovne devce ta Marie. Chvalim 🙂

    • noutová kateřina napsal:

      Plně s Vámi souhlasím. Práce jako by byla od samotného Tolkiena.

      • Gotwald napsal:

        Musím přiznat, že mě tato zdařilá práce velice imponuje.Zdali jste si všimli toho slova ‚flek‘ , které mě tak trochu irituje. A i když by se nemuselo zdát, překvapivě tam to slovo pasuje. Tato mladá dívenka je zdánlivě obratná a jak je vidět, jednou z ní bude velká spisovatelka. A pokud už úplně neoslepnu a kolena mi ještě budou sloužit, tak mile rád navštívím knihkupectví a koupím si od té milenky nejednu knihu.

Zanechat odpověď