Z našeho archivu: Znovu publikujeme žákovskou práci, jež během jara zaujala mnohé návštěvníky našich stránek. Přejeme všem čtenářům, aby její pozitivní ladění předznamenalo školní rok, který právě začíná.  (1. 9. 2016)

Tímto příspěvkem rozšiřujeme původní rubriku Ze studentských prací o práce žáků základních škol, resp. odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. Autorkou prvního zveřejněného textu je žákyně primy Gymnázia Ústavní v Praze.

Slohová práce byla zadána jako popis inspirativní (obdivované, sympatické) osoby či bytosti s lidskými rysy, s tím, že žáci využijí prvky charakteristiky (jak už zadání do jisté míry vyžaduje). Hodnocení bylo pojato jako motivační, tj. žák nanejvýš nezískal žádné plusové ocenění. 

Vybranou práci uvádíme v autentickém znění, pro publikování na našich stránkách mohla žákyně využít několika doporučení vyučujícího k pravopisu apod. Zodpovědnost za konečnou podobu ovšem zůstala autorce.

 

Barbora Dohnalová: Harry Potter chlapec, který zůstal naživu

Bylo jednou jedno úplně obyčejné město. A jak to tak bývá, u města bylo předměstí a v tom předměstí byla ulice. Jmenovala se Zobí a byla to ta nejnudnější ulice, jakou si dovedete představit. Tedy alespoň do té doby, než se na prahu domu číslo čtyři objevil malý uzlíček. Uzlíček jménem Harry Potter.

Dnes je Harry již třináctiletý chlapec. Je malý a hubený. Možná to bude tím, že do jedenácti let bydlel v přístěnku pod schody, malé a temné místnosti plné pavouků. Má zářivé zelené oči, většinu svého života plné smutku a ponížení. Hlavu pokrývají husté vlasy černé jako uhel. Jsou věčně rozcuchané, nikdy mu nesedí připláclé na čele a rostou neobyčejně rychle. Nosí kulaté brýle, které drží pohromadě jen díky velké dávce izolepy. Pod čupřinou vlasů na čele se skrývá velká nachová jizva ve tvaru blesku. Oblečený chodí do velkých pytlovitých šatů po svém bratránkovi Dudleym, který je nejméně třikrát širší než on. Obnošené oblečení ještě více zdůrazňuje jeho vyzáblou postavu.

Harryho jediní žijící příbuzní jsou Dursleyovi. Harry je nemá rád a oni jeho také ne. Strýc Vernon je neobyčejně tlustý muž s obrovským knírem a prasečími očky. Nemá skoro žádný krk a svého synovce nesnáší ještě víc než zanedbaný trávník. Teta Petunie je naopak kostnatá a štíhlá. Má ošklivý obličej a neuvěřitelně dlouhý krk, kterým den co den slídí u sousedů. Jejich syn, Dudley, je velký tlustý hromotluk. Harry s oblibou říká, že vypadá jako vepřík s parukou, podle Petunie je to však nejdokonalejší Dudlánek pod sluncem.

Avšak vy nejspíš stále nechápete, jak tento chlapec ovlivnil život mnoha lidí. Vy totiž ještě nevíte, že Harry je čaroděj.

Ano, slyšeli jste správně. Navíc není čarodějem ledajakým. Zlý, obávaný a strach nahánějící černokněžník Lord Voldemort zabil jeho rodiče, ale ročního Harryho zabít nedokázal. Kletba se obrátila proti němu a Voldemort zmizel. Proto je Harry tak slavný.

Musím vás ovšem upozornit, že být kouzelníkem neznamená lenošit. Naučit se vynášet věci do vzduchu, proměnit krysu v pohárek, přesadit mandragoru, ubránit se karkulinkám, namíchat protijed, žvásty o povstání skřetů v osmnáctém století či jak se jmenují měsíce Saturnu totiž moc jednoduché není. Aby se všemu naučil, navštěvuje Harry Školu čar a kouzel v Bradavicích. Škola je mohutný a majestátní hrad. Od vrcholků věží po sklepení skrývá spoustu roztodivných komnat, tajných průchodů či mluvících portrétů. A to nepočítám obrovské školní pozemky, jezero nebo Zapovězený les. Bradavičtí žáci nosí černé hábity, pro slavnostní příležitosti kouzelnické čapky a v zimě pláště. Neexistuje nikdo, kdo by v Bradavicích znal všechna tajemství, a právě to je na nich podle mě nejhezčí.

Harry zde má nejlepší kamarády, Ronalda Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Ron je vysoký a hubený zrzoun se spoustou pih na nose. Má hodně sourozenců a jeho rodina je velmi chudá. Ron má ale smysl pro humor a bez něj by se Harry asi psychicky zhroutil. Hermiona pochází z mudlovské rodiny, což znamená, že její rodiče nekouzlí. Má hnědé kudrnaté vlasy a velké přední zuby. Je nesmírně chytrá a Ron i Harry by bez její pomoci alespoň dvakrát propadli.

Harry nadevše miluje famfrpál, kouzelnický sport s létajícími míči. V Bradavicích hraje za kolejní mužstvo a na famrfpál se chodí dívat celá škola.

Na Harrym se mi líbí jeho statečnost a hrdost. Nikdy se nevzdá a jde si za svým cílem. Má ale i špatné vlastnosti, třeba je nesmírně paličatý nebo si vybíjí vztek na někom, kdo za to nemůže. Většinou jeho zlost odnese jeho sova, Ron nebo Hermiona. Harry Potter je statečný, a kdyby byl skutečný, byl by mým vzorem.

„Vím, že občas bývá duševně nevyrovnaný a možná i násilnický.“ Percy Weasley

„Je psychicky labilní a může být i nebezpečný!“ Rita Holubková

 

Připravil -js-

4 komentářů.

  1. Josef Soukal napsal:

    Z primánky bude po prázdninách maturantka, takto vypadá její čtenářská reflexe (viz též komentáře zde: https://www.ascestinaru.cz/jan-jicha-ucit-deti-cist-vyzvy-a-nadeje-literarni-vychovy/comment-page-1/#comment-32082):

    Počátky mého čtenářství by se daly vystopovat dávno do dob školkových. Již jako čtyřletou holčičku byste mne mohli spatřit, jak sedím v obývacím pokoji a nahlas předčítám dětské říkanky. Ne, nepozorujete právě dětského génia, písmena jsem v té době opravdu neznala. Jen jsem se básničky naučila nazpaměť a recitovala je s knihou otočenou na správnou stránku, abych vyvolala vzdělaný dojem. V té době jsem jinak byla pouze pasivním čtenářem-naslouchačem, ale jako na třetí dítko v rodině na předčítání nezbývalo mnoho času. Mí starší bráškové mi ale přesto ke čtenářství pomohli, neboť jsem celé své dětství trávila snahou je dohnat (jen abych zjistila, že zákonitě budou vždy o pár let napřed). A tak když Petr nastoupil o rok přede mnou do školy a začal nekonečnou říši písmen objevovat, popadla jsem starý slabikář a za vytrvalých dotazů se ty klikyháky nakonec naučila. A tím začala má cesta do hlubin literatury.

    Mám-li být upřímná, mnoho knih, které jsem přečetla, si nepamatuji. Pokusy vést si pravidelně čtenářský deník obvykle brzy selhaly a má paměť jakbysmet. Nepovím vám tedy, jaké knihy jsem četla, zato ale s jistotou vím, odkud se braly. Kromě narozeninových dárků a rodinných polic mi totiž maminka ukázala kouzlo veřejné knihovny, která je mým nejoblíbenějším výdobytkem moderní civilizace vůbec. Jak brzy jsem se k ní dostala dodnes dokládá můj čtenářský průkaz, na kterém roztřesenými tiskacími písmenky stojí „BARUNKA“. Na prvním stupni se u mě knížky střídaly jedna za druhou a nad jejich výběrem jsem moc nepřemýšlela. V paměti mi utkvěly dívčí romány Jacqueline Wilsonové, ve kterých se životem se ctí protloukají děti z dětských domovů, děti nemocné nebo ty po ztrátě blízkých. Objevila jsem také dětské detektivky, jako například sérii Agáta a doktor Lupa nebo kočičího detektiva Perryho Pantera. Bezpochyby nejvíc mě ale oslovil a můj osud navěky předurčil brýlatý chlapec s nachovou jizvou na čele, Harry Potter. Svět čar a kouzel mne naprosto uchvátil, mnohému naučil a do teď poskytl příjemné místo, kam se mohu vrátit za kouzelným humorem, překonáváním příkoří a silným přátelstvím.

    Období přirozeného vývoje následuje fáze hltačská. Trvala asi dva až tři roky a vyznačuje se Bárou čtoucí o přestávkách, Bárou čtoucí na zastávce, Bárou pokoušející se číst na tenisovém tréninku a především Bárou čtoucí dlouhé hodiny doma po škole. Kvantita v té době narůstala bezpochyby rychleji než kvalita, přesto jsem zásadně proti dělení knih na „hodnotné“ a „braky“. Stojím si za tím, že každá kniha, je-li čtena s vhodným přístupem, má co nabídnout, a lidé, kteří mají pocit, že rozpoznají tu „správnou“ literaturu, možná jen nepochopili, že kniha je v prvé řadě psaná pro čtenáře. Já jsem se v této době ocitla na poli fantasy, jako například série Odkaz dračích jezdců, Kroniky vynořeného světa nebo 100% andělé, nakoukla do historie prostřednictvím Bářina kouzelného atlasu nebo se ponořila do young adult dystopií jako byla Divergence, Hunger games, Selekce nebo Labyrint. Knížky mi poskytly únik z reality a také náměty na nekonečné diskuze o hlubokých myšlenkách i na povrchní dohadování o kvalitách mužských hrdinů.

    Ale život jde dál, odpoledky se prodlužují, kroužky neubývají, přijde pár nezáživných kousků a konkurence internetového světa, a tak se stane, že začnou přicházet čtecí krize. Prvně se nenápadně vplíží jedna, dvě čtrnáctidenní pauzy, které se pak stanou běžnou záležitostí a rozpínají se do všech stran, až se člověk přistihne, že už skoro nečte. Je na místě se obhájit, že jsem na knihy nikdy zcela nezanevřela a vždy něco rozečteného měla, ale čím dál častěji se stávalo, že jsem si na čtení ne a ne najít čas. Tím započala fáze věčného nestíhání. Takzvaný seznam TBR (to be read – k přečtení) narůstal exponenciální řadou a já se zatím týdny trápila s přečtením třísetstránkového kousku. Nedá se ale říct, že bych nic zajímavého nepřečetla, pomalu jsem se totiž začala přesouvat do oddělení pro dospělé a přičichla k tématům jako duševní poruchy nebo holocaust. Přelouskala jsem i svou první knihu v angličtině a uvědomila si, že čtení se nerovná jen beletrie. Nakonec jsem odhodila předsudky i proti knihám staršího data a zamilovala si třeba Na západní frontě klid nebo Pýchu a předsudek. S objevováním nových knih přišlo i znovuobjevení kouzla čtení a především přiznání si, že ačkoli už asi tři knížky týdně nikdy nepřečtu, má cenu si skulinky času na čtení vytrvale hledat, protože dodávají životu nejen znalost pravopisu, ale i nové perspektivy a především neskutečně příjemně strávený čas. Loňský rok a nucená izolace byla jen dalším nakopnutím tím správným směrem, kterým se usilovně snažím kráčet i teď. Bohužel se mi pod nohama motá maturitní četba a doporučená četba k přijímacím zkouškám, stále ale kličkuji, vybírám, promýšlím a hlavně – čtu. Nevím, kam mě literatura dál zavane, ale nosím v hlavě jedno Hermionino moudro, kterým bych tento čtecí životopis ráda ukončila: Když máš pochybnosti, jdi do knihovny.

  2. Zdeněk Sotolář napsal:

    Série o Harry Potterovi mnoha dětem otevřela dvířka do čtenářství. Kromě toho jako dětský hrdina je malý čaroděj svým čtenářům velice blízký, samozřejmě i se svými špatnými vlastnostmi. Kdo z nás je nemá? Spolu s mnohými čtenáři pomalu dospíval. Nebo naopak: mnozí čtenáři pomalu dospívali s Harrym. Některým kritikům na knihách J. K. Rowlingové vadilo čarodějnictví, ale tato studentka si moc dobře všimla, že „být kouzelníkem neznamená lenošit“. Žádný úkol, který kdy stál před Harry Potterem a jeho kamarády, nebyl vyřešen jenom máváním hůlkou. Autorka ocenila především statečnost a hrdost. Doufám, že právě pro tyto vlastnosti bude Harry vzorem nejenom pro Báru Dohnalovou – navzdory tomu, že Harry není skutečný. Statečnost a hrdost totiž skutečné jsou.

Zanechat odpověď