Mluvíme ještě normálně? Ta otázka mě opakovaně napadá v situacích, kdy slyším umělé fráze. Co když plíživě podléháme duševní poruše — jazykovému manýrismu? Prodíráme se balastem novo-termínů, saháme po strojených obratech; navíc často říkáme někdy i ztrojeně totéž. Nevadí nám, že jsme nesrozumitelní; hlavně že jsme se předvedli. Mění se účel řeči: chci zapůsobit, proto mluvím.

Poslouchám na nejmenované univerzitě chtě nechtě věty: „Jak avizovali naši informanti“ nebo „Vliv elektorátu a nominačního procesu…“. Jsem účastníkem zájezdu do nenormálního světa. Pokolikáté už mi přejde po kůži svědění nespokojenosti? Podrážděnost se vine odnikud nikam iritovaným intelektovým meridiánem. Možná i vím, odkud podrážděnost vychází, ale rozhodně nevím, kam by měla dospět; musel bych nejspíš z vědecké rady univerzity vystoupit jako neloajální renegát, vysokoškolský profesor bez lenního práva.

Více na webu H7O