Doc. Václav Martinec

Současný úpadek mluvené češtiny

(příspěvek na konferenci Čtenářská gramotnost a škola, kterou uspořádala Univerzita Hradec Králové v r. 2012)

 

 

Vážené kolegyně a vážení kolegové,

 

využívám vaší přítomnosti na češtinářské konferenci o čtenářství a obracím se na vás apelativně: „Co můžeme udělat pro záchranu mluvené češtiny?“

Kladu sám sobě  –   ale i vám  –  tři otázky:

a) Je současný stav mluvené mateřštiny tak vážný, že formulace „záchrana mluvené češtiny“ je oprávněná?

b) Co můžeme udělat každý sám za sebe ve svém pracovním i občanském prostředí?

c) Můžeme prosadit účinnou systémovou změnu  –  promyšlenou novelizací studijních plánů?

 

Nabízím své poznámky k jednotlivým otázkám.

 

a) Je současný stav mluvené mateřštiny tak vážný,  že formulace „záchrana mluvené češtiny“ je oprávněná?

Hovoříme o čtenářské gramotnosti, ale rovněž i o gramotnosti informační, morální, finanční a mediální. Hluboké nedostatky v těchto typech gramotností si uvědomujeme. I proto jsme se sešli na této konferenci. Ale katastrofální stav v oblasti gramotnosti mluvní uniká naší pozornosti. To proto, že se na ní všichni podílíme:

–    Kolikrát rozumíte jménu člověka, který se vám představuje?

–    Rozumíte každé slovo moderátorům na komerčních stanicích? Nebo je musíte občas jenom odhadovat a doplňovat zašumlovaná slova podle kontextu?

–    Na poradách a přednáškách nás uklidňují hlasy uspávačů hadů.

–    Dobře víte, čemu se říká ječák české učitelky.

Ale jde i o pravý opak: „Mami, já paní učitelce v poslední lavici skoro nerozumím.“

–    A co desítky učitelů – mluvních profesionálů – kteří vyhledávají pomoc v ordinacích foniatrů?

–    A naši studenti – budoucí učitelé?

Mohu nabídnout desítky šokujících nahrávek, které svědčí o katastrofální profesní nevybavenosti budoucích učitelů češtiny, těch, kteří svým nezvládnutým mluvním projevem budou přispívat k dalšímu poklesu mluvní kultury naší populace.

–    A vrchol mluvní degenerace jsem zaznamenal při sledování reklamy, která nabízela posluchačům vysokých škol originální studijní pomůcku:

„Pořiďte si zesilovací sluchátka, abyste v posluchárnách rozuměli přednáškám svých profesorů!“ Reklama nabízela pomůcku pro lidi se zdravým sluchem.

 

Odpověď na tyto otázky a provokující skutečnosti je zřejmá: 

–    Naše škola vychovává cíleně pouze k psanému projevu.

–    Poslední mluvní péči věnují dětem učitelky v mateřské škole, případně ještě v první třídě. Od té doby je veškerý čas výuky zaměřen pouze na grafickou podobu češtiny.

Alarmující skutečnost, že se většina populace nedokáže v hovoru vyjadřovat ve smysluplných větách a že se dopouští jednoznačných mluvních hrubek, tu již přestáváme vnímat.

–    Moje matka absolvovala v učitelském ústavu 2 hodiny mluvní průpravy týdně po celou dobu svého studia – a to průpravu jednoznačně praktickou, nikoliv teorii rétoriky.

–    Naši současní studenti, budoucí češtináři, mají za celou dobu studia jenom 13 lekcí o pouhých čtyřiceti pěti minutách.

A nečeštináři nemají vůbec žádnou praktickou mluvní průpravu.

Na jaké úrovni pak mohou mluvit jejich žáci, když ani na pedagogické fakultě se nevěnujeme mluvě jako nástroji pedagogického působení?

–    Učitelské povolání – s ohledem na jeho hlasovou náročnost – je srovnatelné s hereckou profesí. Nesrovnatelné jsou však okolnosti technické průpravy na divadelní a pedagogické fakultě. Posluchači herectví se věnují během čtyř let studia každý týden několika hodinám hlasových a mluvních technik, kdežto absolventi pedagogických fakult navštěvují častěji ordinace foniatrů a často bývají na nemocenské pro naprostou hlasovou indispozici.

Chci se ale vyjádřit k mnohem závažnějšímu problému a opomíjenému aspektu mluvy, než je pouhá srozumitelná výslovnost a dostatečná hlasitost projevu.

Hudební složka mluvy – a to především barevnost hlasu a temporytmus řeči – zasahují člověka emocionálně v podprahových oblastech osobnosti. Jedná se o významný nástroj pedagogického působení. Jeho osvojení ale předpokládá serióznější přístup, než je třináctihodinový „rychlokurs mluvy“ v jediném semestru.

Kultivovaná mluva se nabízí jako pronikavá a mimořádně účinná metoda výchovy. Tu ale moderní pedagogika naprosto opomíjí.

 

Zásadní otázka  zní – můžeme tento havarijní stav mluvené mateřštiny alespoň poněkud pozměnit?

 

b) Co můžeme udělat každý sám za sebe ve svém pracovním i občanském prostředí?

Osobně se snažím studentům, kteří projeví nejen zájem o mluvní průpravu, ale jsou schopni mluvní techniky také samostatně procvičovat, nabídnout čas i mimo studijní plán.

Jednou z podob takové spolupráce bylo i představení Čapkovy Vodnické pohádky, kterou jste zhlédli během konference.

 

c) Můžeme společně prosadit účinnou systémovou změnu  –  promyšlenou novelizací studijních plánů?

Je mi jasné, že jde o oblast složitého vyjednávání s administrativou ministerstva školství. Mnozí z vás, z titulu svých funkcí, přicházíte do kontaktu s ministerskými úředníky, a znáte tedy cesty, po kterých by bylo možno dosáhnout takových změn ve studijních plánech, aby absolventi pedagogických fakult přicházeli do svého budoucího povolání lépe profesně vybaveni, a mohli pak přispět ke kultivaci našeho společenského prostoru.

Sám se rád zúčastním jakékoliv přípravné práce.

Václav Martinec

 

Neměli bychom se zamyslet nad tím, že před padesáti lety byli učitelé na svoji profesi po technické stránce

lépe vybaveni?

(březen 2012)

 

 

Dodatek pro návštěvníky webu ASČ:

Mou osudovou příslušnost k rodině češtinářů určuje skutečnost, že můj pra pra pra… dědeček učil s Josefem Dobrovským a nepřetržitou rodinnou kantorskou tradici jsem porušil až já, když jsem po maturitě udělal zkoušky na herectví. Ale na konci své profesní pouti jsem se pokorně vrátil k rodinnému údělu a nyní se na hradecké pedagogické fakultě snažím kultivovat mluvní projev posluchačů (ale i některých svých kolegů).

Problém vidím ve studijních plánech současné školy na všech stupních. Drtivá většina času se při výuce češtiny věnuje grafické podobě jazyka. O tomto problému jsem před rokem hovořil na češtinářské konferenci, kterou pořádala naše fakulta. S textem příspěvku se můžete seznámit na tomto webu v příspěvku s názvem Současný úpadek mluvené češtiny. Moje vystoupení mělo značný ohlas, ale k žádným konkrétním krokům nedošlo.

Protože nechci pouze kritizovat, založil jsem vlastenecko-obrozenecký spolek. Jeho členové (současní studenti, absolventi, dvě herečky a hlasatelka rozhlasu) usilují o vyšší úroveň mluvené mateřštiny. Vytvořili jsme metodiku „Mluva jako obraz osobnosti“. Pořádáme dvoudenní kurzy i týdenní dílny. Publikace a 2 DVD se čtyřmi hodinami praktických nahrávek slouží účastníkům kurzů pro opakování a osvědčila se i pro e-learningovou výuku (s obsahem a strukturou učebnice Vás rádi obeznámíme, pokud nás kontaktujete na níže uvedené adrese). Ukázku z publikace najdete ZDE.

„Léčit“ současnou nedostatečnost mluvního vyjadřování ale znamená začít od základů. Na úrovni by měli mluvit rodiče a všichni učitelé. Používám kondicionál, protože dobře vím, že pokleslou úroveň mluvy musely děti někde pochytit.

Naši donquijotskou snahu – přispět alespoň částečně ke zlepšení tohoto stavu – proměňujeme v týdenní kurs na konci prázdnin s tématem vyprávíme a čteme pohádky –  rodiče dětem a děti rodičům. Vývoj dítěte a vytváření jeho morálního horizontu ovlivňují jak samotné bájné a fantazijní příběhy, tak i lidský vztah k člověku, který dítěti příběhy čte, nebo vymýšlí a vypravuje. Kurs jsme uskutečnili již vloni a letos jej opakujeme s inspirací prostředí Orlických hor.

 

Na připomínky a otázky rád odpovím buď v diskusi na této webové stránce, nebo prostřednictvím e-mailové adresy martinec@atelierherectvi.cz.

                                                                                                               Václav Martinec

 

Doc. Václav Martinec,

nar. 1937, dlouhá léta působil jako herec, pak jako choreograf a divadelní režisér. Od r. 1993 působil na Divadelní fakultě JAMU a na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Od r. 2006 učí na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové předměty Kultura řeči a Dějiny divadla.

2 komentáře.

  1. Nazdar Václave,
    se zájmem jsem si přečetl Tvůj příspěvek na adrese http://ascestinaru.cz.

    Mám k němu pár poznámek:

    · podle mých zkušeností je úpadek psané češtiny srovnatelný s úpadkem češtiny mluvené; navíc to spolu úzce souvisí;

    · vedle etických příčin (působících v integrálu času už velmi dlouho), vidím příčiny v kontaminaci a v degeneraci; za vážnější pokládám degeneraci, neboť co je platná všechna výuka, když rozhodující je příklad, který mladým dává nejblíže starší generace či půlgenerace;

    · „nápravným tělocvikem“ se se svými kolegy také zabývám,
    viz http://www.timing.cz/komunikace-prezentace.php; lidé, kteří špatně píší, špatně mluví atd., by nám měli ruce utrhnout; opak je pravdou: čím hůř někdo komunikuje, tím více si bývá jist a urazí se, když mu řekneme „Vaše nabídka je napsána vadnou češtinou, nabízíme Vám dobrý kurz“. Totéž platí i o komunikaci mluvené: ječící, mečící či sípající učitel (prodejce, pracovník call centra, právník …) bývá opevněn za zdí své pseudoautority.

    Neměli bychom spolu někdy zajít na pivo?

    S pozdravem
    Jiří, http://www.j-w.cz, http://www.timing.cz

  2. Jiří Kostečka napsal:

    Děkuji panu docentovi za nanejvýš podnětný příspěvek a otevření problematiky, která je v našem oboru určitě velmi aktuální. Sám již dlouhá léta poukazuji na zanedbávání jazykové výchovy i výuky na středních školách – a neblahé výsledky se dostavují: viz např. otřesnou úroveň některých terénních moderátorů nejmenovaných komerčních televizí. Možná si teď u některých kolegů neposloužím, ale jsem hluboce přesvědčen, že je daleko prospěšnější věnovat alespoň pět hodin v každém ročníku SŠ mluvním technikám a řečovým cvičením než „probrat“ kdekterého zapadlého obrozence či ruchovce.

Zanechat odpověď