Hodně učitelek a učitelů ještě před pár týdny vůbec nemělo ani tušení o tom, co je online výuka. Někteří dodnes doufají, že to “nějak přečkají” a později se vše vrátí do starých kolejí. Jiní vidí nové možnosti a začínají se “na internetu” docela zabydlovat (klobouk dolů teda!). Většina učitelů ale více či méně dobrovolně začala tvořit vzdělávací obsah, který se dostává různými cestami “ven”. Někdo točí videa a záměrně je zveřejňuje na YouTubu, někdo dá zadání “do Bakalářů” nebo ho pošle e-mailem. Když má “štěstí”, zveřejní ho za něj (často právem) vytočený rodič “na fejsbůku”. Tento text jsem napsal hlavně pro ty, kteří se perou s technikou a začínají publikovat materiály. A taky pro jejich rodiny. Existuje totiž jedna věc, o které se moc nemluví a na kterou možná nejste vůbec připraveni. A přitom vás dokáže srazit na kolena snadněji než všechny technické problémy dohromady. Komentáře.

Znám to dobře sám, takže nemusím chodit nikam daleko: několik hodin nebo dnů se piplám (vím, není to ten nejpřiléhavější výraz) s videem, textem, výukovou pomůckou nebo zkrátka něčím, co dělám hlavně pro ostatní a snažím se, aby byl výsledek co nejlepší. Žena a všichni ostatní kolem mě chodí po špičkách, ostatní důležitá práce stojí. Nemám čas ani si v klidu dát kafe. Když to potom naprosto vyčerpaný “naláduju na jůtůb” nebo pošlu do všech těch facebookových skupin (s vědomím toho, že v některých určitě někoho nadzvihnu a dozvím se, jaký jsem blb), cítím chvíli úlevu (že se tomu svému veledílu už nemusím věnovat) a zároveň strach. Hlavou se mi honí:

• Nenaštvu někoho?
• Pomůže to někomu nebo to byla zbytečná práce?
• Poznají, že tahle věta je vtip?
• Tak neměl bych tam ještě radši dát smajlíka? On ne každý zná Cimrmana že…
• Není možné, že jsem třeba něco někomu ukradl?
• Je tam správně “mně” nebo “mě”?
• A milion (sakra píše se milion nebo milión? milijón?) jiných věcí.

Z blogu Václava Maněny. Další blogy na stránkách Pedagogického infa či autorově facebookové stránce.