Miloslav Nevrlý (nar. 1933) je turista, skaut, zoolog, publicista, spisovatel a cestovatel. Jeho nejznámější knížkou jsou Karpatské hry.

Karpatské hry ve WuWejově zápisníku:

Formálně snad cestopis po rumunských Karpatech, fakticky ale cestopis po duši. Nejen obsažené Hry, což jsou vlastně uvědomění si pocitů, motivací a sil, které v duši vládnou, ale i jednostránkové charakteristiky jednotlivých pohoří mluví především o dojmech:

Nad kolibou Steflesti nás zastihl večer, mlžný a tísnivý, všechno bylo prosyceno vodou. Karpaty, trávy, stromy, my. Postavili jsme přístřešky v mechaté smrčině, v nádherné zdravé smrčině, jakou u nás již nevidíš. Ve zdravém povětří obalují větve stromů sivé lišejníky, husté a nezapálitelné. Marně se sušíme dlouho do tmy, marně dujeme do plamenů. Oheň skomírá, dým z vlhkého dřeva se spojuje ihned s bělavou mlhou, která nás obklopuje: na pomezí Čindrelu a Lotru jsi jako na konci světa, bratříčku!

Z kapitoly Hra na hvězdný širák:

Stany jsou jako dívky, každý voní jinak, všechny nádherně. Každý jinak propouští sluneční jas, jitra v nich mají rozliční tvary. Zvláštní, jsou lidé, kteří nikdy neusínali ve vzdušném paláci.
Žebráčkové!
Mám-li pouhou plachtu, jsem stále ještě boháčem. Plátno dva metry dlouhé, dva široké, malý a lehký raneček a nemusím se bát noci. Ležím pod plachtou a prožívám dvojí radost, štěstí boháče a štěstí štvance. Mám dům, ale i vítr a hvězdy. Mám sucho, ale za deště se nemusím ohlížet na trochu vody. Kapky – věc ve stanu s podlahou povážlivá – vsáknou do země, vyschnou, zmizí. Přestane pršet a hvězdy se znovu objeví. Povylezu zpod plachty jako chrostík z vodní rourky. Na obličej mi občas kápne z větví, ale kdo by toho dbal, tělo je v suchu a oči vzhlížejí k nočnímu nebi. Zvláštní – jsou lidé, kteří dosud neusínali s očima upřenýma k nebi.
Veležebráčkové!
A nakonec přijdou cesty, kdy nemám nic. Bez stanu, bez plachty se chystám na noc. Je špatné jít vstříc dlouhé, deštivé temnotě. Zrak proto těká po nebi, po mracích, po houštinách. Je to dobré, polední mračna se před večerem rozplynula, rozpustila se v blednoucí modři, zmizela, prudce se ochlazuje. Noc bude jasná a studená, ale chlad nevadí, brzy si na něj zvykám. Utěšuji se vzpomínkou na Tarase Bulbu, že noční mráz na Divokých polích rozjařuje kozácké kosti. Sundávám batoh, den je za mnou. Náhle je dost času. Polehávám, také zeměkoule dotančila svůj každodenní sluneční tanec, zakroužila před svou hvězdou, její tvář hasne; nadchází noc. Zvláštní – jsou lidé, kteří nemají batoh, kteří nemohou a neumějí nosit s sebou všechno, co potřebují k životu.
Arcižebráčkové!

Další ukázky z knihy ZDE.

O Karpatských hrách či jejich autorovi viz též ZDE, ZDE, ZDE či ZDE.

Kategorie: Články

Zanechat odpověď