Loutka s frňákem se vrátila. Což neznamená, že by ožila. Spíše se znovu objevila na prahu života a smrti, kde dřevěný chlapec Pinocchio, toto „borovicové očko“, od svého stvoření v roce 1881 působí. Ve své poslední knize se jej ujal jeden z největších současných myslitelů Giorgio Agamben. Mexický režisér Guillermo Del Toro pak příběh o loutce nově zfilmoval, což mu vyneslo Oscara. Oba přitom trvají na tom, že Pinocchio není příběh o prolhané loutce, která se proměnila v poslušného chlapce. Pinocchio si má srdce ze dřeva obhájit — a my najít.
Giorgio Agamben, kterému bude v dubnu jednaosmdesát, na sebe naposledy upozornil během pandemie covidu-19. V protipandemických opatřeních spatřoval zárodek totality. Místo toho, aby politika pečovala o podmínky veřejného prostoru, kultury i vzdělání, proměnili se politici ve velekněze nového náboženství, přesněji řečeno: oddaně sloužili holému životu. První obětí tohoto nového náboženství byl blízký člověk. Kde je blízký, má být vzdálený. Projevem lásky byla nově samota. A změnil se i náš vzhled, když se zahalily naše tváře, které jsou podle Agambena počátkem politiky. Podmínkou demokratické politiky je pluralita, ale my byli k nerozeznání.
S ohledem na Pinocchia, jehož příběh se točí, jak sám Agamben zdůrazňuje, kolem školní docházky, je příznačné, že italský filosof burcoval již během pandemie proti pokusům dětství a mládí „vypnout“ do doby, než bude po všem. Agamben si za tyto intervence vysloužil kritiku, útoky a došlo i na petice vyzývající k tomu, aby některá jeho klasická pojednání, například esej Co je současnost?, nadále nefigurovala na seznamech doporučené literatury ve vysokoškolských sylabech.
Agambenův zájem o Pinocchia však nesouvisí s pandemickou starostí o děti či mládež. O drsnou dětskou zábavu se zajímá dlouhodobě. Ještě před pandemií vydal knihu věnovanou Pulcinellovi, postavě neapolského lidového divadla. Podtitul zní O dětské zábavě ve čtyřech aktech. Pulcinella, jehož jméno znamená kuřátko, bývá vyobrazován s černou maskou a výrazným zakřiveným nosem. Krom atypického nosu sdílí Pulcinella i Pinocchio ještě něco: tropí žerty na prahu života a smrti.
Navíc jsou obě postavy „zaražené“, jako by byly — doslova — retardované, tedy zpozdilé. Když mají mluvit, nemluví, na okolí reagují nepředvídatelně, jejich jednání jako by postrádalo koherenci. Nemusí to být zpozdilost. Z jiného hlediska to totiž vypadá, jako by svými činy a slovy dávaly najevo, že toto všechno není podstatné, že jejich střed je někde jinde — tkví před slovy a činy.
