Dílo Roberta Walsera (1878 – 1956) jsem začal poznávat prostřednictvím večerů, které pořádal překladatel jeho knih Radovan Charvát na přelomu listopadu a prosince roku 2006 v pražských kavárnách a literárních klubech. Šlo o deset setkání, během nichž Radovan Charvát četl z knihy Pomocník (překlad vyšel krátce předtím). V tu dobu také probíhala nádherná výstava v Klementinu přibližující život tohoto švýcarského prozaika, „objeveného“ v polovině 70. let minulého století (u nás pak ještě mnohem později). Kromě rukopisů Walserových děl byly součástí výstavy také instalace ukázek prostor, v nichž autor žil nebo pracoval – nahlédli jsme do jednoho z hotelových pokojů, kterých prý vystřídal za svůj život přes třicet, do prostředí banky, ve které chvíli pracoval, a kde nemohl vydržet, či písárny pro nezaměstnané, kde též začíná celý příběh Josefa Martiho, hlavního hrdiny románu Pomocník.
Než však v díle zalistujeme, vrátím se ještě k walserovským večerům: V jejich rámci byly kromě ukázek z Pomocníka promítány příslušné sekvence z filmu, který podle románu natočil Thomas Koerfer. I když jsem nestihl všechna setkání (pracovní povinnosti mne tenkrát odváděly na sever Moravy), Walser mne zaujal natolik, že jsem si s Radovanem Charvátem začal o tvůrci povídat i po skončení večerů a s nimi spojených diskusí – a povídáme si vlastně dodnes.
Nejen Pomocník, ale i další Walserovy knihy, tak jak jsem se s nimi postupně seznamoval (od stěžejního díla Jakob von Gunten po krátkou prózu Procházka), mne nejvíc zaujaly svým jazykem. Jazykem lyrickým, vpravdě básnickým, jazykem vypravěče, jenž reflektuje sebe sama v nejistém světě, ale současně je citlivým pozorovatelem; nikoli velkých dějů, spíše nepatrných drobností (jeho, našeho) každodenna, padání sněhu, zametání listí či hry dětí ve vysoké trávě, abych zůstal u pasáží z románu, jemuž se chci především věnovat.
Pomocník vyšel poprvé r. 1908 v Berlíně. Hlavní hrdina, Josef Marti, je zaměstnán v písárně pro nezaměstnané v Curychu, přičemž pobírá jen ten nejnutnější plat. Do písárny občas zavítá podnikatel či úředník s nabídkou zaměstnání, a tak jednoho dne dojde k setkání Martiho s panem Toblerem. Přeneseno do reálného života Roberta Walsera: Šlo o pana Dublera, který ve Waedenswillu, v románu přejmenovaném na Baerenswill, vlastnil továrnu na podivné reklamní předměty. Když Marti v červnu dorazí do vily Večernice, ze které je nádherný výhled na curyšské jezero, ještě netuší nic o továrně, ani o tom, že ji tvoří jen několik místností a že náplní jeho práce bude vyřizování písemné korespondence – se zákazníky (těch ovšem rapidně ubývá), a především s věřiteli (kterých naopak přibývá); řečeno bez příkras, ukáže se, že firma pana Toblera je vlastně před krachem a zbývá jí jen půl roku trvání.
Tobler je podle svých slov spíše vynálezcem než podnikatelem, především mu ovšem chybí systematičnost a řád; své obchodní neúspěchy rád zapíjí v hospůdce. Není divu, že Marti nedostával mzdu (byl ovšem spokojen s ubytováním a stravováním zdarma). Pouze na neděli obdržel pět marek, aby si mohl vyrazit do Curychu, což také činil, přičemž navštěvoval přátele a známé. Děj však není tak podstatný.
A postupně vstupoval do dalších a nových ulic. Kolik jich jen bylo. Přecházely do do roviny, dům vedle domu, Josef přešel návrší, míjel kanály, větší a menší kamenné bloky s byty pro bohatší i chudé. Tu a tam narazil na menší kostel, buď nový, nehybný s hladkou fasádou, anebo klidně stojící, starý a působivý, s břečťanem na opadávající omítce. Josef minul policejní budovu, z jejíž místností k němu jednou před lety dolehl křik člověka, jehož tam drželi spoutaného a pokoušeli se ho zkrotit ranami holí. Kráčel teď přes most, ulice byly čím dál tím víc nepravidelnější a nesouvislejší, čtvrť, kterou procházel, připomínala větší vesnici. Před domovními dveřmi polehávaly kočky, domy obklopovaly malé zahrádky. Nažloutle rudé podvečerní slunce se pokládalo na vysoké zdi a na stromy v zahradách a na tváře a ruce lidí. Josef se ocitl na předměstí. Vstoupil do jednoho z novějších domů, které tomuto dosud téměř venkovskému okolí propůjčovaly podivný vzhled, vystoupal po schodech do třetího patra, tam se zastavil, vydýchal se, oprášil šaty a zazvonil. Otevřely se dveře a žena, která se v nich objevila, nedokázala skrýt své překvapení: „To jste vy, Josefe? Opravdu vy? – Pojďte dál.“
A další ukázka, plná pokory, životní radosti, ale též jisté melancholie:
A působilo jako milé pohlazení, když se opět vrátilo krásné počasí. V přírodě se objevily převážně tři barvy, bílá, modrá a zlatá, mlha, slunce a nebeská modř, šlo o tři velmi, velmi jemné, vznešené barvy. Pořád se dalo jíst na zahradě, člověk si tam pak stoupl, opřel se o mříž a vzpomínal, jestli už něco takového viděl, možná kdysi v mládí. Teplo a barvy splývaly v jedno. Ano, řekl si, to teplo vystupuje z těch barev! Krajina jako by se smála, obloha byla šťastná, už jen když se na sebe podívala, zdála se být vůní a obsahem této usmívající se země i jezera, jako by jim dodávala významu. Jak to všechno klidně spočívalo, v tichu a záři! Když se člověk zadíval přes jezerní hladinu, cítil se – na to ani nemusel být pomocníkem – osloven laskavými, blahodárnými tóny. Pohlédl-li do nažloutlého světa stromů, probudila se v něm něžná melancholie. Podíval-li se na dům, musel se usmát, přestože panovačná Pauline právě u kuchyňského okna klepala koberec. Svět se zdál plný hudby. Nad korunami stromů se jako vzdálené, doznívající tóny vynořily oslnivé, vzdušné, bílé obrysy Alp. Člověk se díval a najednou mu to připadalo neskutečné.
Poslední ukázka je téměř ze závěru knihy, kdy už je jasné, že firma pana Toblera zkrachovala, že rodině nezbývají žádné peníze a bude se muset po Novém roce vystěhovat. Vánoční a povánoční čas (včetně posledního dne v roce, kdy už při svíčkách hráli karty) byl tím posledním, co jim bylo ve Večernici dopřáno. Když Josef Marti 1. ledna vilu opouští, před vraty již čekají exekutoři a věřitelé. Marti, vlastně Robert Walser, je míjí a jde vstříc svému dalšímu osudu, který nebyl vůbec radostný, stejně jako další osudy továrníka Dublera. Walser si stále více uvědomoval paradoxní skutečnost, že ve Večernici strávil jedno z nejpříjemnějších období ve svém životě.
Pomocník se náhle cítil v pokoji příjemně. Bylo to něco, co se podobalo domovu. Dřív se často procházel neklidnými a liduprázdnými ulicemi s chladným, hněvivým a deprimujícím pocitem opuštěnosti v srdci! Jak starý se cítil už v raném mládí! Vědomí, že nikde není doma, ho vnitřně ochromovalo a dusilo. Bylo krásné k někomu patřit, v nesnášenlivosti a netrpělivosti duše, v odevzdanosti či rozmrzelosti, v lásce i žalu. Jak bolně Josefovi vždy bylo, když k němu z okna takových domovů, jež někde nechali otevřené, zalétl dolů na mrazivou ulici, kde právě stál opuštěný, zmítaný osudem a bez domova, odraz jejich lidského kouzla! Jak z takových oken voněly Velikonoce, Vánoce a svatodušní a novoroční svátky, jak si připadal ubohý, když si uvědomil, že se ze vší té třpytivé nádhery a prastaré krásy smí potěšit jen skromným odleskem, který ani nedokázal pořádně vnímat. Jak krásné je privilegium měšťáků! Ta dobrota v jejich tvářích! To pokojné předivo života, bránící se jakýmkoli změnám! Řekl:
„Bylo ode mě hloupé se takhle urazit.“
To máte pravdu, přisvědčila žena a dál klidně pletla či háčkovala živůtek pro Doru. Pak dodala:
„Copak já, jeho manželka, od něho sama nemusím leccos snést a vytrpět? On je pán domu, a to je zodpovědné postavení, vyžadující od ostatních přítomných a členů domácnosti snášenlivost a respekt. Jistěže by neměl nikoho ostouzet, ale což se může pokaždé ovládnout? Může nařídit svému hněvu: Buď rozumný? Zlost a podrážděnost zkrátka rozumné nejsou. A my ostatní, kteří se těšíme nezanedbatelné výhodě, že pouze plníme jeho příkazy, jejichž rozmýšlení a příprava ho stojí tolik úsilí, a vykonáváme jeho pokyny, jejichž oprávněnost chápeme a přijímáme, se mu v dobách jeho duševního neklidu a rozbouřené mysli musíme tak trochu klidit z cesty. Naučit se s ním jednat, protože s pánem a velitelem se určitým způsobem jednat musí. Když Tobler ztrácí mírnost a jistotu v konání, kterými jinak oplývá, a není schopen se jako dřív ovládat, je třeba být obratný v jednání a povolný v citech. A pokud se chováme neobratně a dopouštíme se chyb, nesmíme se urážet, když se na nás někdy z přemíry starostí a útrap oboří. Marti! Věřte, také já jsem někdy rozčilením celá bez sebe z tohoto muže, který se dnes vůči vám zachoval nespravedlivě a který vás, jak říkáte, urazil a hrubě se vás dotkl. V té chvíli však je třeba na důstojnost zapomenout a prominout mu – neboť svému pánovi a představenému musíte umět promíjet. Co by bylo ze všeho podnikání, domácností, všemožných obchodů, domů, ba z celého světa, kdyby zákony neměly i nadále právo si na nás zničehonic došlápnout, skřípnout nás a zranit? Těšil jste se snad po celý rok lákavé možnosti ho napodobovat a poslouchat, abyste pak jednoho dne nebo večera přišel, začal se bít do prsou a říkal: neurážej mě!? Ovšem nejsme tu proto, aby nás někdo urážel, ale také ne proto, abychom někomu zavdávali příčinu ke zbytečnému hněvu. Nemůže-li zmatenost za to, že si nepočíná rozumně, nelze ani hněv činit zodpovědným za jeho soptění a běsnění. A je také vždy třeba se ptát, kde jsme a kdo jsme. Dnes jsem s vámi spokojená, Josefe. Podejte mi ruku. S vámi se dá mluvit. Ale teď už si raději půjdeme lehnout.“
Blížily se Vánoce. Také do Toblerova domu musel přijít sváteční čas. Svátky, to bylo něco povznášejícího, co si nemohli nechat uniknout, idea přístupná všem lidem a prostupující jejich pocity. Proč by se tedy měly vyhývat zrovna Večernici ? Jak by se něco takového mohlo stát? Když už tu jednou takový dům byl, a k tomu ještě tak pěkný a nápadný jako ten Toblerův, neexistoval žádný rozumný ani přirozený důvod, proč by měl stát uchráněn něčeho, co má svůj půvab a požívá v tomto světě vážnosti. A zbývala ještě otázka: byli by toho Toblerovi rádi uchráněni?
Ne, těšili se. Tobler řekl, že i když si nestojí právě dobře, nemyslí si, že Vánoce by měly kolem jeho domu a domem projít bez oslav. To by mu přece jen scházelo.
Dokonce i celé nejbližší okolí jako by tento krásný svátek netrpělivě očekávalo. Klidně a s blaženým pocitem se nechalo přikrývat hustě padajícím sněhem a tiše natahovalo svou velkou, rozložitou, starou a rozložitou dlaň, aby to vydatně a pilně se snášející dobrodiní přivítalo, až se lidé málem nezdrželi a řekli: Jen pohleďte! Bude bílo, celý svět se odívá do bíla.
Záhy se i jezero a přilehlé kopce oděly do hustého, pevného sněhového hávu. Nedočkavé, obrazotvorné mysli už tu a tam zaslechly zvonění rolniček uhánějících saní, přestože žádné kolem neprojížděly. Sváteční stoly už byly prostřeny, neboť celá země se podobala jednomu čistě prostřenému, bílému vánočnímu stolu. A jak tichá, ztlumená a přítulná byla ta krajina! Všechny zvuky byly slyšet jen zpola, jako by zámečníci zabalili svá kladiva, tesaři své trámy, tovární kola své lopatky a lokomotivy pronikavý pískot do vaty nebo vlněných šátků. Člověk viděl jen věci bezprostředně před sebou, na vzdálenost deseti kroků, dálka byla zahalena do neproniknutelného sněhového hávu a pečlivě přemalována šedivou a bílou barvou. Všichni chodili v bílém a z pěti podupávajících si vždy alespoň jeden setřásal sníh z šatů. Venku vládl takový soulad a mír, až musel mít každý bezděčně za to, že všechno na světě je uspokojivě vyřešené a zklidněné.
A ještě několik vět o Robertu Walserovi. Narodil se v roce 1878 v Bielu, zemřel v roce 1956 v Herisau. V r. 1904 knižně vydal Písemné práce Fritze Kochera, nejznámější díla pak vznikala v letech 1906 – 1913: Sourozenci Tannerovi, Pomocník, Jakob von Gunten. Psaní se samozřejmě věnoval i později, některé práce se ovšem nedochovaly celé (např. román Theodor, dochovaná část česky vyšla v knize Večerní čtení), jiné shořely za druhé světové války při náletech na Frankfurt; něco se našlo různě po hotelích, kde Robert Walser pobýval, třeba až po jeho smrti. Pro tisk, např. Prager Tagblatt, kde jeho články byly velmi oblíbené, psal zápisky z cest a svých pěších výletů.
Po roce 1930 už netvořil a postupně upadal do zapomnění. Pobýval v ústavu pro choromyslné v Herisau, kde jej objevil Hans Seelig, curyšský novinář, nakladatel a mecenáš. Ten rok po spisovatelově smrti vydal knihu Putování s Robertem Walserem, soubor inspirovaný rozhovory s tvůrcem a vzpomínkami na dlouhé procházky, které podnikali v letech 1936 – 1956. Na jedné ze svých procházek, 25. prosince 1956, Robert Walser zemřel (byl nalezen za okolností, jež si částečně předpověděl v románu Jakob van Gunten).
Od poloviny sedmdesátých let, kdy Walserovo souborné dílo začal vydávat frankfurtský Suhrkamp, je považován za jednoho z největších švýcarských prozaiků 20. století. České nakladatelství Opus chce postupně vydat překlady všech autorových knih, které se podařilo zachránit.
S využitím doslovu Radovana Charváta v knize Pomocník (Opus, Zblov 2006) připravil Josef Straka.
Odkazy k životu a tvorbě Roberta Walsera:
http://www.suhrkamp.de/autoren/robert_walser_5175.html
http://www.gutenberg.org/ebooks/39247
Josef Straka (nar. 1972) působil v Psychologickém ústavu UK FF a přednášel na katedře psychologie. Od roku 2008 je zaměstnancem Městské knihovny v Praze, kde nyní pracuje v Domě čtení MKP a kde připravuje literární, kulturní a vzdělávací program. Vydal časopisecky sbírku Proč (Tvar 1995), knižně básnickou sbírku „a …jiné časy“ (1994), soubory básnicko-prozaických existenciálně laděných textů „Hotel Bristol“ (2004), „Město Mons“ (2005), „Kostel v mlze“(2008). Nyní dopsal knihu básnických textů „Malé exily“. Autorsky je zastoupen v několika antologiích a almanaších, například v Antologii české poezie 1986-2006, ve výboru Nejlepší české básně 2009 či Sto nejlepších českých básní 2012. Jeho texty byly přeloženy do němčiny (například právě Radovanem Charvátem), angličtiny, nizozemštiny, polštiny a srbštiny, zúčastnil se též několika mezinárodních básnických festivalů doma i v zahraničí. Od roku 2008 se podílí na organizování a moderování básnických večerů v rámci mezinárodního festivalu Den poezie, podílel se na přípravě a organizaci básnického programu knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy 2013 a spolupracuje s literárně-kulturním časopisem H_aluze.
