O projektu více ZDE, další hesla ZDE.

Autorem hesla je Mgr. František Brož

JAMES FENIMORE COOPER:

POSLEDNÍ MOHYKÁN

(The Last of the Mohicans, 1826)

Dobrodružný román s indiánskou tematikou

Pro čtenáře od 10 let, literatura pro dospělé čtenáře

V polovině 18. století se evropské velmoci střetávaly v bojích sedmileté války. Dvě z nich – Francie a Anglie, spolu tvrdě soupeřily i na severoamerickém kontinentu. Právě do prostředí těchto bojů je zasazen děj dobrodružné knihy Poslední Mohykán, která bývá někdy považována za „indiánku všech indiánek“, tedy nejlepší knihu s tematikou osudů severoamerických indiánů. Dějištěm dramatického, místy až krutého příběhu románových postav je skutečná historie léta roku 1757.

Ukázka zachycuje události bezprostředně následující poté, co britská posádka vydala pevnost William Henry Francouzům. Za nečinného přihlížení vítězů jejich indiánští spojenci rozpoutali krvavá jatka. Přímými účastnicemi hrůzného dění jsou i obě dcery plukovníka Munroa, Cora a Alice, které se krátce předtím v doprovodu majora Heywarda, Sokolího oka a jeho indiánských přátel dostaly po mnoha útrapách do zdánlivého bezpečí pevnosti.

Přes dva tisíce rozzuřených divochů vyrazilo na toto znamení z lesa a hnalo se rychle po osudné pláni. Nebudeme popisovat ty ohavnosti, které následovaly. Smrt vládla všude, a to ve své nejstrašlivější a nejodpornější podobě.

Vojenské oddíly se rychle zformovaly v domnění, že pohled na disciplinované vojsko útočníky zastraší. Pokus se do jisté míry zdařil, přestože si někteří vojáci dali vyrvat z rukou nenabité pušky v pošetilé naději, že to divochy uklidní.

Nikdo neví, jak dlouho všechny tyto události trvaly. Mohlo to být deset minut (zdálo se, že je to celá věčnost), co sestry stály jako přikovány, zděšené hrůzou a skoro bez pomoci. Po první ráně shlukly se kolem nich naříkající ženy a znemožnily jim útěk. A teď, když strach a smrt podstatně zmenšily počet žen, sestry neměly jinou cestu, leda tu, která vedla k nepřátelským tomahavkům. Na všech stranách bylo slyšet výkřiky, sténání, kletby a nadávky.

V té chvíli Alice zahlédla mohutnou postavu svého otce, který pospíchal přes pláň k francouzskému vojsku. Nedbaje nebezpečí šel k Montcalmovi, aby mu připomněl, že má právo na doprovod, jak bylo dohodnuto, a že doprovod nepřišel. Padesát lesknoucích se seker a ostrých oštěpů ohrožovalo jeho život, ale na divochy, přestože byli rozzuřeni, zapůsobila Munroova hodnot a jeho klid. Starý voják paží, v níž bylo stále ještě dost síly, odstrčil zbraně, kterými mu hrozili. Některé z nich se sklonily samy, když ten, kdo jimi hrozil, neměl dost odvahy k činu. Naštěstí pomstychtivý Magua hledal svou oběť právě v tom vojenském útvaru, který starý voják před chvílí opustil.

Tatínku… tatínku… jsme tady!“ volala Alice, když šel nedaleko nich, aniž je zpozoroval. „Pojď k nám, tatínku, nebo zemřeme!“

Znovu a znovu volala hlasem, který by byl obměkčil kamenné srdce, avšak odpovědi se jí nedostalo. Jednu chvíli se zdálo, že stařec zaslechl její hlas, poněvadž se zastavil a naslouchal. Avšak Alice se v mdlobách zhroutila a Cora poklekla a skláněla se s neochabující něžností nad nehybným tělem své sestry. Munro zklamaně zavrtěl hlavou a šel dál vědom si své povinnosti.

Když Magua zjistil, že jeho bývalé zajatkyně jsou mu zase vydány na milost a nemilost, vyrazil radostný výkřik.

Pojď,“ řekl a uchopil zkrvavenou rukou Coru za šaty. „Huronův vigvam stále ještě na tebe čeká. Nebude ti tam lépe než zde?“

Pryč!“ vykřikla Cora a zakryla si oči, aby neviděla jeho odpornou tvář.

Indián se zlomyslně zasmál, napřáhl krví potřísněnou ruku a odpověděl: „Je zkrvavená, ale ta krev je z bílých žil!“

Netvore! Na tvé duši je krev, moře krve. Ty jsi příčinou toho, co se zde stalo.“

Magua je velký náčelník,“ odpověděl se smíchem divoch. „Půjde tmavovláska k jeho kmeni?“

Nikdy! Udeř, jestli chceš, a pomsti se.“

Chvíli se rozmýšlel. Potom ten vychytralý Indián uchopil do náruče útlé tělo bezvědomé Alice a běžel přes pláň k lesu.

Stůj! Křičela Cora a rozčileně běžela za ním. „Pusť to dítě! Darebáku! Co to děláš?“

Ale Magua dělal, jako by neslyšel, nebo spíše věděl, jakou teď má moc nad Corou, a byl rozhodnut, že jí využije.

Magua, který se dovedl vyhnout horším nebezpečím a který věděl, jak uniknout pronásledovatelům, vběhl hlubokou roklí do lesa. Tam našel narragantské koně, které cestovatelé přednedávnem opustili. Hlídal je Indián, který vypadal právě tak sveřepě jako Magua. Lstivý lišák položil Alici na jednoho z koní a naznačil Coře, aby nasedla na druhého.

Přes všechnu hrůzu, kterou v ní vyvolával její věznitel, Coře se ulevilo, když se zbavila krvavé podívané, k níž nedovedla zůstat zcela necitelná. Sedla na koně a vztáhla ruce po své sestře tak toužebně a s takovou láskou, že ani Hurón nemohl její prosbě odolat. Vyzvedl Alici na koně, na němž seděla Cora, uchopil otěže a dal se cestou, která vedla do hloubi lesa.

Brzo začali stoupat. Pohyb koně způsobil, že se Alice za chvíli probrala z mdlob. Cora se snažila starat se o sestru, jak mohla nejlépe. Poněvadž naslouchala výkřikům, které se stále ještě ozývaly z pláně, nevšimla si, kterým směrem jednou. Když však dorazili na plochý vrchol hory a když se blížili k jejímu východnímu svahu, poznala místo, kam už jednou byla přivedena za mnohem přátelštější zvědovy ochrany. Magua dovolil dívkám sestoupit z koně. A přestože samy byly zajaty, zvědavost, jež se tak neodlučitelně druží se strachem, je přinutila, aby se dívaly na odporné divadlo, které se odehrávalo pod nimi.

Nikdo dosud neučinil přítrž tomuto krvavému dílu. Zajatci prchali před svými neúprosnými pronásledovateli na všechny strany. A ozbrojené pluky křesťanského krále stály nehybně v apatii, kterou nikdy nikdo neodvedl vysvětlit a která zanechala nesmazatelnou skvrnu na jinak čistém štítu francouzského velitele.

(překlad Vladimír Henzl)

COOper, James Fenimore. Poslední Mohykán. 7. vydání. Praha: Olympia, 1989. s. 127–129.

SLOVNÍKOVÁ ČÁST

Mladý Mohykán hlasitě vyrazil vítězný výkřik a následován Duncanem šplhal se po svahu, z něhož sestoupili, než se utkali s Indiány.“

Zvěd uchopil levou rukou svou zvěrobijku, zvedl ji nad hlavu a vítězně jí zamával na své nepřátele. Divoši odpověděli na tuto urážku novým řevem a hned nato následovala další salva.“

Spor Angličanů a Francouzů není jediným výrazem soupeření v románu. Na pozadí reálného historického konfliktu dvou koloniálních velmocí se odehrává střetnutí neméně dramatické. Na jedné straně stojí dcery velitele pevnosti William Henry plukovníka Munroa, které mají statečné a ušlechtilé ochránce v majorovi Duncanu Heywardovi, mohykánském náčelníkovi Čingačgúkovi, jeho synovi Unkasovi a zvědovi, zde nazývaném Sokolí oko. Na straně opačné stojí Huron Magua, jehož veškeré počínání je vedeno snahou pomstít se plukovníku Munroovi za to, že jej kdysi nechal zbičovat. Tímto trestem se Magua, sám několikanásobný zrádce, v románu vykreslený doslova jako prototyp proradnosti a lstivosti sloužících zájmům jen jeho samého, cítil natolik potupen, že pomsta se stává základním smyslem jeho žití.

Poslední Mohykán vykazuje výrazné prvky romantismu, a tak nepřekvapí, že příběh nekončí jednoduchým vítězstvím dobra nad zlem, jak by si jistě mnohý čtenář přál. Lstivý lišák, jak je Magua výstižně pojmenován, se ze své pomsty sice neraduje dlouho, ale oběti jsou i na straně opačné. Nesmiřitelný svět amerického pomezí je svět tvrdý a plný násilí.

Typickým znakem hlavních románových postav je jejich „přímočarost a nekomplikovanost‟, většinou jsou zidealizované. Křehká Alice, odhodlaná a statečná Cora, čestní angličtí důstojníci Heyward a Munro i jejich francouzský protivník markýz Montcalm, stateční a ušlechtilí Mohykáni Čingačgúk a Unkas, přírodě téměř dokonale rozumějící zvěd Sokolí oko. Proti nim stejně, jen s opačným pólem, zjednodušený Magua se svými Huróny, kteří jsou v Cooperově podání lstivými, krutými padouchy. I přes toto zjednodušení postav román přináší čtenáři možnost nahlédnout do indiánského prostředí, poznat některé charakteristické rysy jejich života.

Po několika mílích cesty začal Sokolí oko, který kráčel vpředu, postupovat opatrněji a ostražitěji. Často se zastavoval, aby si prohlédl stromy. Nikdy nepřebrodil potok, aniž pozorně prozkoumal, kolik je v něm vody, jak rychle teče a jak je voda zbarvena. Poněvadž nedůvěřoval vlastnímu úsudku, často se vážně radil s Čingačgúkem.“

Postavy Sokolího oka a Čingačgúka mají v Cooperově tvorbě zvláštní místo. Čingačgúk je posledním náčelníkem indiánského kmene Mohykánů (odtud také název románu). Jeho jméno lze přeložit jako Velký had, podle jeho přítele Sokolího oka to znamená, že se indiánský náčelník dobře vyzná v zákrutech lidských povah. Sokolí oko, Indiány nazývaný také Dlouhá karabina, je zkušený a bystrý zvěd, který zná divočinu jako své boty, má respekt i indiánských nepřátel jeho mohykánských druhů. Pravým jménem není ale v románu nazván ani jednou. Ve skutečnosti je to Natty Bumppo alias Kožená punčocha, který pod různými jmény vystupuje i v dalších autorových prózách.

James Fenimore Cooper (1787–1851) byl prozaik, který se pokoušel uplatnit přístupy literárního romantismu v americkém prostředí. Část jeho tvorby byla ovlivněna vlastními životními zkušenostmi, vyrůstal v prostředí jako vystřiženém z některých jeho románů. Jeho otec se totiž výrazně podílel na osidlování pomezí, dokonce založil město Cooperstown. Jakkoli bývá Cooperovi často vytýkána určitá spisovatelská neobratnost (popsal je např. Mark Twain v Literárních prohřešcích Fenimora Coopera, 1895), stal se autorem považovaným za spolutvůrce romanticky laděných historických próz v americké literatuře, někdy dokonce chápaných jako mýtotvorné. Tento okruh tvorby je reprezentován pěticí románů, spojených – vedle prostředí nebezpečného pomezí – postavami Nattyho a Čingačgúka. Nejslavnější Cooperova postava – Natty Bumppo aneb Kožená punčocha, je uvedena na scénu románem Průkopníci (1823), v různých stádiích jeho života se s ním pak čtenář setkává pod různými jmény v Posledním Mohykánovi (1826), Prérii (1827), Stopaři (1840) a Lovci jelenů (1841). Zajímavé je, že Natty Bumppo nestárne od Průkopníků po Lovce jelenů, tedy podle toho, jak Cooper romány postupně psal. Pokud by čtenář chtěl sledovat Nattyho osudy chronologicky podle běhu jeho života, musel by začít jeho vstupem do dospělého světa v Lovci jelenů, přes Posledního mohykána, Stopaře a Průkopníky až po smrt v Prérii.

Americké pomezí nebylo jediným místem dějů Cooperových knih. Psal i jiné prózy – hojně čtenými i u nás se staly „námořní“ román Lodivod (1824) nebo první „vyzvědačský“ román s příznačným názvem Vyzvědač (1821).

Cooperovy indiánky jsou stejně napínavé a čtivé jako nejpopulárnější díla nejznámějšího tvůrce beletrie s indiánskou tematikou – Karla Maye (1842–1912), který uchvacuje generace čtenářů svými dobrodružnými příběhy Vinnetoua, Old Shatterhanda a dalších postav. Jakkoli lze Cooperova díla označit za romantická, působí ve srovnání s díly Mayovými věrohodněji. A ještě jiný obrázek i čtenářský zážitek dostane čtenář, když sáhne po knihách autorů, jako jsou Forrest Carter (1925–1979), Joseph Altsheler (1862–1919) či průkopník westernu Zane Grey (1872–1939).

Literatura:

http://www.novelguide.com/the-last-of-the-mohicans/character-profiles

http://www.novelguide.com/the-last-of-the-mohicans/theme-analysis

http://classiclit.about.com/od/last_of_mohicans/a/The-Last-Of-The-Mohicans-Questions-For-Study-And-Discussion.htm

http://www.encyclopedia.com/topic/James_Fenimore_Cooper.aspx#A

http://xroads.virginia.edu/~ug02/cooper/cooperbiography.html

Ruland, Richard – Bradbury Malcolm. Od puritanismu k postmodernismu. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1997. s. 99–105.

 

5 komentářů.

  1. Ivan Ryant napsal:

    To, co tady čtu je ve srovnání se skutečností suchopárné a nevím, čím by takhle podaný Cooper mohl zaujmout středoškoláka. Když mi bylo 10, dostal jsem Stopaře, prokousal jsem se asi prvními dvaceti stránkami a znechuceně jsem ho odložil. Až ve čtyřiceti jsem se ke Stopařovi vrátil — a to jsem si ho už opravdu vychutnal. Aby člověk pochopil Cooperovy nadsázky, smysl pro humor a životní moudrost, musí mít víc životních zkušeností než dospívající mládežník a musí se zajímat o dobu a okolnosti, za jakých Cooper psal — vše podstatné v tomto článku chybí. S Mayem je Cooper těžko srovnatelný: May je naivní romantik a nedá se brát vážně, kdežto Cooper ví přesně, o čem píše, má hodně společného třeba s naším Hrabalem. Ale to povrchnímu čtenáři nedojde. Dospívající mládeži bych spíš doporučil knížky Kennetha Robertse (pokud jde o americké války v 18. století) nebo Jacka Shaefera (osídlování západu).

    • Josef Soukal napsal:

      Ivane,

      děkujeme za opravdu čtenářskou reakci a za tipy na další autory. Musím ovšem uvést, že ukázka by měla primárně cítit na žáka základní školy a že heslo je zase primárně určeno jiným čtenářům. Na webu obé oddělíme tím, že k heslu (nebo zase odjinud k ukázce) se zájemce dostane kliknutím.
      Cooper i May se už nečtou tak jako třeba v naší generaci. S tím jsme počítali, stejně jako s tím, že čtenářské hodnocení jednotlivých titulů bývá různé. Za téměř třicet let své praxe a svého „čítankování“ jsme ještě nenašel dílo (či ukázku z díla), které by se líbily všem žákům ve třídě. Hesla se snažím ověřovat, alespoň v u jednotlivců, v tomto případě se mi vrátily tři kladné či spíše kladné žákovské „recenze“; mimochodem v jedné se uvádělo, že Cooper je trochu zdlouhavý, ale mnohem zajímavější než May.
      Samozřejmě jsme si vědomi toho, že v každém díle lze nalézt slabší stránky (teď píšu obecně). Je otázkou, zda na ně čtenáře předem upozorňovat – pak ovšem vyvstává úskalí příliš subjektivního pohledu. Proto bych rád hesla doplnil o ukázky ze zajímavých čtenářských reakcí, recenzí apod., tam má výrazná subjektivita své místo.

      • František Brož napsal:

        No, můj mladší (osmiletý) synek, o starším desetiletém nemluvě, Cooperovy nadsázky docela vnímal a oceňoval, a bez životních zkušeností. Mimochodem, romantik je Cooper, ale pak vyvstává otázka, jakou nálepku z tohoto úhlu pohledu přidělit Mayovi.

    • Zdeněk Sotolář napsal:

      Nerozumím: je tedy Cooper vůbec vhodný pro „nezralé“ středoškoláky, nebo není?

Zanechat odpověď na František Brož