O projektu více ZDE, další hesla ZDE.

Autorem hesla je Mgr. Zdeněk Sotolář

J. R. R. TOLKIEN:

PÁN PRSTENŮ

(The Lord of the Ring, 1954–55)

Hrdinská fantasy

Pro čtenáře od 13 let

Příběh Pána prstenů nás přenáší do země, kterou si autor pro své příběhy vytvořil a kterou zabydlel různými bytostmi – do fiktivní Středozemě. Tolkien se mohl opřít o zkušenost profesora literatury, ale zároveň díky obrovské představivosti stvořil svět úplně nový, v mnohém originální. V jedné části tohoto světa žijí hobiti: podobají se lidem, ale jsou poloviční velikosti, „půlčíci“. Hlavním hrdinou příběhu je právě hobit Frodo Pytlík.

Čeká ho cesta do Mordoru, do země Zla, aby tam zničil kouzelný Prsten. Jen tak lze zabránit tomu, aby se vrátil Sauron, zosobňující Zlo. Spolu s Frodem na cestu odcházejí jeho tři hobití přátelé, doprovází je elf, trpaslík a dva lidé; vůdcem Družiny je čaroděj Gandalf. Proti nim stojí Zlo, které má mnoho podob a mnoho spojenců. Nejprve Družinu pronásledují Černí jezdci, potom Sarumanovi skřeti. Družina se postupně rozpadá a na cestě do Mordoru zůstávají Frodo, jeho věrný společník Sam a – Glum, který také býval hobitem, ale propadl Zlu.

Všichni zbývající členové Družiny směřují do Minas Tirith, do Bílého města, před jehož branami se schyluje k závěrečné velké bitvě Dobra a Zla. Ale rozhodnout o budoucnosti Středozemě musí trojice malých hobitů v temném Mordoru.

Tento příběh při vyprávění rostl, až se stal historií Velké války o Prsten a obsáhl mnoho průhledů do ještě starobylejší historie, jež mu předcházela,“ píše Tolkien v Předmluvě Pána prstenů. A z dávné minulosti Středozemě se vynořuje jeden z démonů, kteří se prý zahrabali až ke kořenům hor. Probudili ho trpaslíci dolující pravostříbro v hlubinách země pod Morií.

KNIHA DRUHÁ

Kapitola pátá

Můstek v Khazad-dûm

Teď je čas!“ zvolal Gandalf. „Pojďme, než se vrátí obr!“

Sotva se však dali na ústup, a ještě než byli Pipin a Smíšek venku na schodech, do komnaty vskočil mohutný skřetí náčelník, velký téměř jako člověk, od hlavy k patě oděný v černé zbroji; za ním se do dveří tlačili jeho následovníci. Měl snědou, širokou a ploskou tvář, oči jako uhlíky a červený jazyk; máchal velikým kopím. Mohutným koženým štítem odtiskl Boromirův meč a tlačil ho dozadu, až se svalil na zem. Sklonil se pod Aragornovou ranou a rychlostí útočícího hada se vrhl na Družinu a kopím bodl přímo po Frodovi. Rána zasáhla Froda do pravého boku, vrhla ho proti zdi, a tam zůstal přimáčknut. Sam s výkřikem ťal do násady kopi, a ta se zlomila. Sotva však skřet odhodil pahýl a vytrhl zahnutou šavli, na jeho přilbu dopadl Andúril, jako když vyšlehne plamen. Přilba se rozpukla a skřet padl s rozťatou hlavou. Jeho následovníci se s vytím dali na útěk, sotva se na ně Boromir s Aragornem vrhli.

Jdu, jdu, ozvaly se v hlubině bubny. Znovu zaduněl veliký hlas.

Teď!“ vykřikl Gandalf. „Teď máme poslední možnost. Utíkejte!“

Aragorn zvedl Froda z místa, kde ležel u stěny, a pustil se ke schodišti. Smíška a Pipina strkal před sebou. Ostatní ho následovali; Gimliho však musel odvléci Legolas: přes nebezpečí otálel u Balinova náhrobku se sklopenou hlavou. Boromir přitáhl k sobě východní dveře, skřípající v pantech; na obou půlkách měly veliké železné kruhy, ale nebylo čím je zapevnit.

Jsem v pořádku,“ zalapal po dechu Frodo. „Mohu chodit; postavte mě na zem.“

Aragorn ho v úžasu málem upustil. „Myslel jsem, že jsi mrtev!“ vykřikl.

Ještě ne!“ řekl Gandalf. „Ale teď není čas se divit; už ať jste pryč, všichni alou po schodech! Dole na mě pár minut počkejte, ale jestli nepřijdu brzy, jděte dál! Jděte rychle, volte cesty vedoucí doprava a dolů.“

Přece tě nemůžeme nechat samotného bránit dveře!“ řekl Aragorn.

Dělejte, co říkám!“ řekl Gandalf. „Tady už meče nepomohou. Jděte!“

Chodbu neosvětloval žádný světlík a byla naprosto temná. Tápali dolů po dlouhém schodišti a na konci se ohlédli, neviděli však nic než vysoko nad sebou slabý svit čarodějovy hole. Zdálo se, že dosud stojí na stráži u zavřených dveří. Frodo těžce dýchal a opíral se o Sama, který ho objímal pažemi. Stáli a zírali schodištěm vzhůru do tmy. Frodo měl dojem, že slyší, jak nahoře Gandalf mumlá slova, která se rozbíhala svažujícím se tunelem šepotavou ozvěnou. Nemohl rozeznat, co říká. Stěny jako by se třásly. Co chvíli opět tepaly a duněly rány na buben: jdu, jdu.

Vtom nahoře na schodišti šlehlo bílé světlo. Pak se ozval dutý rachot a těžké žuchnutí. Bubny divoce zavířily jdu-jdu, bum-bum, a pak ustaly. Gandalf sletěl po schodech a padl na zem uprostřed Družiny.

Tak, tak. To by bylo!“ řekl čaroděj a namáhavě se vztyčil. „Udělal jsem, co jsem mohl. Setkal jsem se ale s rovnocenným protivníkem; málem mě to zničilo. Ale nestůjte tady! Jděte dál! Budete se muset chvíli obejít bez světla. Jsem pořádně otřesený. Jděte dál! Jděte! Kde jsi, Gimli? Pojď se mnou napřed! Držte se všichni těsně za námi.

Klopýtali za ním zvědaví, co se vlastně stalo. Jdu, jdu, začalo znovu bubnování: znělo nyní dušeně a odlehle, ale šlo za nimi. Nebylo slyšet žádné jiné zvuky pronásledování ani dupot či hlasy. Gandalf nezahýbal napravo ani nalevo, neboť se zdálo, že chodba vede směrem, který potřeboval. Co chvíli sestupovali po dalších stupních, padesáti i více, na nižší rovinu. To bylo v oné chvíli pro ně nejnebezpečnější: ve tmě totiž neviděli sál, dokud nepřišli až k němu a nestoupli do prázdna. Gandalf ohmatával půdu holí jako slepec.

Za hodinu ušli možná míli, možná víc, a sestoupili po mnoha schodištích. Ještě stále nebylo slyšet pronásledovatele. Začínali téměř doufat, že přece jen vyváznou. Pod sedmým schodištěm se Gandalf zastavil.

Začíná být horko!“ řekl udýchaně. „Už bychom měli být přinejmenším na úrovni Brány. Myslím, že se brzy poohlédneme po nějaké zatáčce vlevo, abychom se dostali k východu. Doufám, že není daleko. Jsem velmi unavený. Musím si tu chviličku odpočinout, i kdyby za námi byli všichni skřeti, co se jich kdy vylíhlo.“

Gimli ho uchopil za paži a pomohl mu usednout na schodech. „Co se stalo tam nahoře u dveří? Zeptal se. „Setkal jste se s tím, kdo tluče do těch bubnů?“

Nevím,“ odvětil Gandalf. „Ale najednou jsem stál proti něčemu, s čím jsem se ještě nesetkal. Nenapadlo mě nic jiného než pokusit se zavřít dveře zaklínadlem. Znám jich spoustu; ale provést něco takového pořádně vyžaduje čas, a i pak se dají dveře prolomit násilím.

Jak jsem tam stál, slyšel jsem na druhé straně skřety; myslel jsem, že každou chvíli prorazí dveře. Neslyšel jsem, co říkají; zřejmě mluvili svým vlastním ohavným jazykem. Zaslechl jsem jedině gháš, to je ‚oheň‘. Pak něco vstoupilo do komnaty – ucítil jsem to přes dveře a skřeti sami dostali strach a zmlkli. Uchopilo to železný kruh a pak si to uvědomilo mě a mé zaklínání.

Co to bylo, nemám zdání, ale nikdy jsem nepocítil takovou výzvu. Protizaklínání bylo strašlivé. Málem mě zlomilo. Na okamžik se mi dveře vymkly a začaly se otvírat! Musel jsem pronést Velitelské slovo. To byl přílišný nápor. Dveře se roztříštily na kusy. Něco temného jako mrak zaclánělo veškeré světlo uvnitř a já byl vržen pozadu dolů ze schodů. Celá zeď povolila a myslím, že strop komnaty také.

Obávám se, že Balin je teď hluboko pohřben a možná že je pohřbeno i něco jiného. To vám nepovím. Ale přinejmenším je průchod za námi úplně zatarasen. Ach! Nikdy jsem se necítil tak vyčerpaný, ale už to přechází. A co ty, Frodo? Neměl jsem čas ti to říct, ale v životě jsem neměl větší radost, než když jsi promluvil. Bál jsem se, že Aragorn nese sice statečného, ale mrtvého hobita.“

Co já?“ řekl Frodo. „Jsem živ a zdráv, aspoň myslím. Jsem pohmožděný a bolavý, ale není to tak zlé.“

Tak,“ řekl Aragorn, „potom mohu říct jen to, že hobiti jsou z tak tuhého těsta, že jsem se s podobným nesetkal. Kdybych to byl věděl, býval bych v hostinci v Hůrce mluvil mírněji! Taková rána by probodla divokého kance!“

Potom jsme rád, že mě neprobodla,“ řekl Frodo, „ačkoli se cítím, jako bych se byl dostal mezi kladivo a kovadlinu.“ Víc neřekl. I dýchání ho bolelo.

Jsi celý Bilbo,“ řekl Gandalf, „je v tobě víc, než je vidět, jak jsem kdysi dávno říkal o něm.“ Frodo by byl rád věděl, jestli ta poznámka neznamenala víc, než říkala.

Už zase šli dál. (…)

Náhle před sebou Frodo spatřil černou propast. Na konci sálu podlaha mizela a řítila se do neznámé hloubi. Vnějších dveří bylo možno dosáhnout jedině po křehkém můstku bez okraje a bez zábradlí. Klenul se nad propastí jako ohnutá pružina zdéli padesát stop. Byla to pradávná obrana trpaslíků proti nepřátelům, kteří by dobyli První sál a vnější chodby. Přes můstek mohli jít jen po jednom. Na jeho kraji se Gandalf zastavil a ostatní v houfu dorazili za ním.

Jdi první, Gimli!“ řekl. „Pak Pipin a Smíšek. Pořád rovně a za dveřmi po schodech nahoru!“

Padaly mezi ně šípy. Jeden zasáhl Froda a odskočil. Jiný probodl Gandalfovi klobouk a zůstal tam vězet jako černé pero. Frodo se ohlédl zpět. Viděl, jak se za ohněm hemží černé postavičky; zdálo se, že jsou tam stovky skřetů. Mávali kopími a zahnutými šavlemi, jež ve světle ohně krvavě zářily; jdu, jdu, jdu, duněly bubny.

Legolas se obrátil a vložil do tětivy šíp, ačkoli na jeho malý luk to byla velká vzdálenost. Napjal tětivu, avšak ruka mu klesla a šíp sklouzl na zem. Vykřikl úlekem. Objevili se dva velicí skalní obři, přinesli ohromné kamenné desky a hodili je přes oheň jako můstky. Obři však elfa hrůzou nenaplnili. Řady skřetů se rozvíraly a ti se tlačili stranou, jako by sami měli strach. Cosi přicházelo za nimi. Nebylo vidět, co to je: bylo to jako veliký stín, v jehož středu byla tmavá postava, snad lidského tvaru, ale větší; třímala moc a před ní šla hrůza. Přišla k hranici ohně a světlo pohaslo, jako by se přes ně naklonil mrak. Pak jediným skokem přeskočila trhlinu. Plameny zahučely postavě vstříc a ovinuly se kolem ní; ve vzduchu zakroužil černý dým. Vlající hříva jí zahořela a vzplála. V pravé ruce měla meč podobný bodavému jazyku ohně, v levé držela důtky s mnoha řemínky.

Aj, aj!“ zakvílel Legolas. „Balrog! Jde balrog!“

Gimli zíral s vytřeštěnýma očima. „Durinova zhouba!“ vykřikl, upustil sekyru a zakryl si tvář.

Balrog,“ zamumlal Gandalf. „Teď chápu.“ Zakolísal a těžce se opřel o svou hůl. „To je zlý osud. A já jsem už unavený.“

(Přeložila Stanislava Pošustová)

TOLKIEN, J. R. R. Pán prstenů: I. Společenstvo prstenu. Vydání první. Praha: Mladá fronta, 1990. Edice Třináct. ISBN 80-204-0105-9. S. 306–310.

SLOVNÍKOVÁ ČÁST

Sestoupil dolů a zmizel. Oslnivě se zablesklo a všichni hosté zamrkali. Bilbo nebyl k vidění. Už během proslovu se dotýkal zlatého prstenu v kapse: svého kouzelného prstenu, který tolik let tajil. Když sestupoval ze židle, navlékl jej na prst a víckrát ho žádný hobit v Hobitíně nespatřil.“

Bilbo Pytlík opouští oslavu svých 111. narozenin a vydává se na cestu k elfům do Roklinky, aby dokončil svoji knihu. Frodovi přenechal nejenom svoji noru, Dno pytle, ale především svůj Prsten, který získal na své výpravě k Osamělé hoře, Prsten, na jehož obvodu je ohnivým písmem napsáno:

Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede, do temnoty sváže.“

Gandalf Frodovi vysvětluje: „Nepříteli dosud chybí jediná věc, aby získal sílu a poznání, s nimiž by srazil veškerý odpor, zlomil poslední obranu a zahalil všechny země v druhou temnotu. Chybí mu Jeden prsten.“ Proto Frodo odnáší Prsten do Roklinky. Cílem jeho cesty je Mordor, země, ve které přebývá Nepřítel, Zlo zosobněné Sauronem. Frodovým úkolem je Prsten zničit. Frodo je však hobit, malé stvoření, milující dobré jídlo a pití, není to hrdina starých příběhů. Proti devíti členům Družiny – tvoří ji čtyři hobiti, dva lidé, trpaslík, elf a čaroděj – stojí devítka Přízraků. Překážek je mnoho a mají různé podoby. Společenstvo prstenu se rozpadá, na cestě do Mordoru zůstávají hobiti Frodo a Sam a jejich průvodcem se stává Glum, který byl kdysi také hobit a který kdysi také Prsten nosil. Velcí při setkání s mocí Prstenu často zklamou, malí naopak překvapují odolností a odvahou. Z temných hlubin vystupuje ohnivý démon, stromy mluví a dávají se do pohybu, armáda mrtvých jde splnit dávný slib. Co vše se může stát, to neví ani starý, moudrý a mocný čaroděj Gandalf. Proti sobě stojí dvě věže: věž dobra, Bílá věž Gondoru, a věž zla, temný Barad-dûr. A je tu také pán Aragorn, dědic starobylého království, před jehož branami se schyluje k závěrečné bitvě, ve které se rozhodne nejen o návratu krále, ale o celé budoucnosti Středozemě. Válku nerozhodnou ani armády lidí, elfů a skřetů, ani dobří, ani zlí čarodějové, ale dva hobiti – ztraceni v pustině, obklopeni armádou skřetů a doprovázeni Glumem, kterého před staletími ovládlo Zlo ukryté v Prstenu.

Tolkien vychází především z motivů středověkých mýtů a legend: germánských (Edda), anglosaských (Beowulf) a finských (Kalevala). Odtud pocházejí draci, elfové, kouzelné prsteny a mocné meče. K tomuto tématu existuje celá řada knih, např. Skutečná Středozem. Mnoho podobností však najdeme i s moderními příběhy žánru fantasy. Sauron, který přišel o moc a tělo a jehož život je spojen s Prstenem, velice připomíná Voldemorta z knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingovéi ten přišel o svoji moc a tělo, ale jeho život byl ukryt ve viteálech. Čaroděj Gandalf Šedý padá do propasti stržen démonem balrogem, ale vrací se jako Gandalf Bílý – podobně jako se vrací i Lev Aslan v jedné z knih Letopisů Narnie C. S. Lewise.

J. R. R. Tolkien (1892–1973) byl profesorem anglického jazyka a literatury na univerzitě v Oxfordu, vydával starou anglickou literaturu, ovládal mnoho jazyků: nadchla ho finština, která se stala vzorem pro jazyky elfů. Např. název země Mordor – neboť „mord“ znamená smrt – ukazuje na Tolkienovu pečlivou a promyšlenou práci se symbolikou. Knihu Pán prstenů psal dvanáct let. Vydavatel ho přesvědčil, aby ji rozdělil, a teprve tak vznikla trilogie: Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále (Tolkien ale pro třetí díl navrhoval název Válka o prsten). Příběh Pána prstenů navazuje na knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, ve které Bilbo nachází Prsten. Pro svoji Středozemi Tolkien vytvořil jazyky a písma, nakreslil mapy, napsal i mýty o stvoření Středozemě – Silmarillion (vyšlo po autorově smrti). Mnoho příběhů zůstalo nedokončeno.

První pokusy o převedení knih do filmové podoby byly animované. Hraného Pána prstenů – už jako trilogii – natočil režisér Peter Jackson (v l. 2001–2003). Na něj pak týž tvůrce navázal další filmovou trilogií – Hobit (2012–2014), kterou pojal jako prequel k Pánu prstenů.

Literatura:

BASSHAM, Gregory a Eric BRONSON (editoři). Pán prstenů & Filozofie: Jedna kniha vládne všem. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-149-8.

BATES, Brian. Skutečná Středozem. Vydání první. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1250-6.

CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0409-0.

DAY, David. Tolkienův bestiář. Vydání 1. Praha: MUSTANG s.r.o., 1995. ISBN 80-7191-015-5.

FERRÉ, Vincent. Na březích Středozemě. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 80-20412-49-2.

STANTON, Michael N. Hobiti, elfové a čarodějové. První vydání. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-1032-5. NEFF, Ondřej a Jaroslav OLŠA. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF, 1995, 555 p. ISBN 80-857-8790-3.

Fantasy: encyklopedie fantastických světů. 1. vyd. Editor David Pringle. Praha: Albatros, 2003, 272 s. ISBN 80-000-1126-3.

http://cs.wikipedia.org/wiki/John_Ronald_Reuel_Tolkien

http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1n_prsten%C5%AF

http://stredozeme.cz/index.html