O projektu více ZDE, další hesla ZDE.

Autorem hesla je Mgr. Zdeněk Sotolář

J. K. ROWLINGOVÁ:

HARRY POTTER A KÁMEN MUDRCŮ

(Harry Potter and the Philosopher’s Stone, 1997)

Fantasy román s prvky napětí

Pro čtenáře od 11 let, i pro starší čtenáře

Harry Potter, hlavní hrdina díla, je sirotek, který žije ne zrovna šťastně v rodině tety a strýce Dursleyových. Kniha ho přivádí do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Bradavice jsou součástí kouzelnického světa a je to místo utajené před „mudly“, tedy před obyčejnými lidmi, kteří nekouzlí. Události se rozvíjí od pokusu o krádež Kamene mudrců, který má vrátit sílu a lidskou podobu představiteli Zla, černokněžníku Voldemortovi. Zlu brání Harry Potter, s ním jeho moudrý průvodce a učitel čaroděj Albus Brumbál, a Harryho nejbližší přátelé – spolužáci Ron a Hermiona.

„…někteří lidé ze světa mudlů o kouzelnickém světě Bradavic vědí, i když sami nikdy neprošli ,dveřmi‘ vedoucími do světa kouzel a čar. Mohou podobně jako Harryho strýc a teta tento kouzelnický svět odmítat a bát se ho, ale proti své vůli ho i oni musí uznávat,“ píše americký filozof Gareth B. Mattthews. O prolínání obou světů můžeme číst hned v první kapitole.

KAPITOLA PRVNÍ

Chlapec, který zůstal naživu

O půl deváté pan Dursley uchopil svou aktovku, líbnul paní Dursleyovou na tvář a pokusil se na rozloučenou políbit i Dudleyho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž ten měl zrovna záchvat vzteku a házel müsli po stěnách. „Máme to ale nezbedu,“ usmíval se blaženě pan Dursley, když vycházel z domu. Nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty k domu číslo čtyři.

Už na rohu ulice postřehl první známku čehosi podivného – kočku, která si prohlížela plán města. Pan Dursley si na okamžik nepřipustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale žádný plán města nikde neviděl. Co ho to proboha napadlo? Musel to být nějaký trik, který mu vyvedlo světlo. Pan Dursley zamrkal a upřeně se na kočku podíval, a ta mu upřený pohled oplatila. Na rohu zahnul a vyjel na hlavní silnici, nepřestával ji však sledovat ve zpětném zrcátku. Kočka si teď četla tabulku, na které stálo Zobí ulice – ne, dívala se na ni, poněvadž kočky přece nedovedou číst tabulky ani mapy. Pan Dursley se oklepal a pustil kočku z hlavy, a jak jel do města, nemyslel už na nic jiného než na velkou objednávku na vrtačky, o které doufal, že ji toho dne dostane.

Hned na kraji města mu však vrtačky vytlačilo z mysli něco jiného. Jak vězel v dopravní zácpě, která tu byla každý den, nemohl si nevšimnout, že na ulici je spousta podivně oblečených lidí. Měli na sobě dlouhé pláště! Pan Dursley nesnášel lidi, kteří se oblékali jinak než ostatní – ty háby, jaké si teď na sebe dokázali vzít ti mladí! Pomyslel si, že to je nejspíš nějaká přihlouplá nová móda. Bubnoval prsty na volantu a pak mu pohled sklouzl na hlouček oněch podivínů, kteří stáli velice blízko a vzrušeně si mezi sebou šuškali. Pan Dursley ke svému rozhořčení zjistil, že někteří z nich už vůbec nejsou mladí; ano, tamhleten byl určitě starší než on, a na sobě měl smaragdově zelený plášť. Tomu se tedy říká odvaha! Náhle mu však svitlo: onen bláznivý nápad měl nejspíš jen upoutat pozornost a ti lidé zřejmě na něco vybírají… ano, je to jasné. Auta se konečně pohnula z místa, a když o několik minut později pan Dursley dorazil na parkoviště firmy Grunnings, myslel už zase na vrtačky.

Ve své kanceláři v devátém patře pan Dursley sedával vždycky zády k oknu; kdyby seděl jinak, nejspíš by ho toho rána stálo o dost víc práce soustředit se na vrtačky. Takže on neviděl sovy, které za bílého dne přeletovaly kolem, i když lidé dole na ulici je viděli; ukazovali si na ně a s otevřenými ústy zírali, jak jim nad hlavami sviští jedna za druhou. Většina z nich až do té doby sovu neviděla ani v noci. Pan Dursley nicméně prožil zcela normální ráno, do kterého mu žádné sovy nezasahovaly. Postupně seřval pět svých podřízených. Měl několik důležitých telefonických hovorů, a zahulákal si i při nich. Byl ve velice dobrém rozpoložení až do poledne, kdy si usmyslel, že se trochu protáhne, zajde si do pekařství na protější straně ulice a koupí si tam něco k snědku.

Na lidi v dlouhých pláštích si vůbec nevzpomněl až do chvíle, kdy jich venku před pekařstvím uviděl celý houf. Jak procházel kolem, rozzlobeně si je změřil; nevěděl proč, ale při pohledu na ně se cítil nesvůj. I tihle tady si něco vzrušeně šuškali a pan Dursley neviděl ani jedinou misku, do které by na něco vybírali. Když pak kolem nich procházel zpátky, v ruce sáček s velkou koblihou, zachytil několik slov z toho, co právě říkali.

Je to pravda, byli to Potterovi, tak jsem to slyšel –“

„– ano, jejich syn, Harry –“

Pan Dursley zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí. Naráz ho zaplavil strach. Ještě se ohlédl na šuškající podivíny, jako by jim chtěl něco říct, ale pak to neudělal.

Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel. Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír a uvažoval o tom… ale ne, chová se jako hlupák. Potter přece nebylo nijak neobvyklé příjmení; byl si jist, že je celá spousta Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho chlapce neviděl. Možná že se jmenuje Harvey. Nebo Harold. Neměl žádný důvod přidělávat starosti paní Dursleyové, která se při každé zmínce o své sestře vždycky tak rozčílila. Nijak jí to nevyčítal – kdyby on měl takovou sestru… ale přece jen, ti lidé v dlouhých pláštích…

To odpoledne ho stálo o hodně víc práce soustředit se na vrtačky, a když v pět hodin odpoledne vyšel z budovy, byl ještě tak zabraný do svých starostí, že hned přede dveřmi do někoho vrazil.

Promiňte,“ zabručel, když se hubený stařík zapotácel a málem upadl. Trvalo několik vteřin, než si pan Dursley uvědomil, že na sobě má fialový plášť. To, že ho málem porazil, jako by staříka vůbec nevyvedlo z míry; naopak, ve tváři se mu rozhostil široký úsměv a pronesl skřípavým hlasem, při kterém se kolemjdoucí začali ohlížet: „Nijak se neomlouvejte, milý pane, poněvadž dnes mě nemůže rozčílit vůbec nic! Radujte se, poněvadž Vy–víte–kdo je konečně pryč! Dokonce i mudlové jako vy by měli oslavovat tenhle šťastný, přešťastný den!“

A stařík pana Dursleyho objal, přitiskl ho k sobě a vzápětí byl tentam.

Pan Dursley zůstal stát, jako by ho někdo přibil. Právě ho objal úplně cizí člověk! Uvědomil si také, že mu říkal mudla, ať už to bylo co chtělo. Úplně ho to vyvedlo z míry. Spěšně došel k autu a vyrazil domů; doufal přitom, že to jsou jen výplody jeho představivosti, i když v něco takového ještě nikdy nedoufal, poněvadž představivost neschvaloval.

Jak zajížděl na příjezdovou cestu k číslu čtyři, první, co uviděl – a to mu věru nezlepšilo náladu – byla mourovatá kočka, kterou zahlédl toho dne ráno. Teď seděla na zídce jeho zahrady. Byl si jist, že je to stejná kočka; měla tytéž skvrny kolem očí.

Všššc!“ sykl pan Dursley nahlas.

Svět kouzel je pro Harryho každodenní realitou, a přece mají lidé v něm spoustu náročných problémů stejně jako lidé v našem světě – ba mohou jich mít ještě daleko víc. A tyto problémy neřeší mávnutím kouzelné hůlky, ale spíše pomocí inteligence, plánování, odvahy, odhodlání, vytrvalosti, vynalézavosti, věrnosti, přátelství a mnoha dalších kvalit, které velcí filozofové nazývali ctnostmi,“ napsal filozof Tom Morris. Různé použití kouzelné hůlky, ale především odvahu a přátelství nacházíme v epizodě s trollem.

KAPITOLA DESÁTÁ

V předvečer Všech svatých

Hermiona!“ vyjekli svorně.

Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřel a vpadli dovnitř.

Hermiona Grangerová se krčila u protější stěny a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Troll se k ní valil a cestou srážel umyvadla.

Musíme ho nějak zmást!“ zazoufal si Harry; zvedl z podlahy kohoutek a vší silou jím mrštil proti zdi.

Troll zůstal stát jen několik stop od Hermiony. Nemotorně se otočil a přihlouple mrkal, aby zjistil, co ten hluk způsobilo, a pak už jeho malá zlá očka objevila Harryho. Ještě chvilku váhal, vzápětí se však místo na Hermionu vrhl na něj a přitom zdvihl svůj kyj.

Nech toho, ty hlavo skopová!“ zařval Ron z opačného rohu místnosti a hodil po něm kovovou trubkou. Troll jako by ani nepostřehl, že ho uhodila do ramene, výkřik však přece zaslechl a znovu zaváhal; nato obrátil svůj ošklivý rypák k Ronovi, takže Harry měl čas ho oběhnout.

Pojď, poběž, utíkej!“ křičel Harry na Hermionu a snažil se ji táhnout ke dveřím, ta však nebyla s to se pohnout; ještě pořád se tiskla ke stěně, ústa hrůzou dokořán.

Ze všeho toho křiku znásobeného ozvěnou jako by se trolla zmocnila vražedná zběsilost. Znovu zařval a vyrazil k Ronovi, který byl nejblíž a neměl kam uprchnout.

Vtom Harry udělal něco, co bylo velice statečné, ale také velice pošetilé: rozběhl se, skočil – a podařilo se mu oběma rukama zezadu chytit trolla kolem krku. Ten vůbec necítil, že na něm Harry visí, ovšem i troll si všimne, když mu někdo vrazí dlouhý kus dřeva do nosu; ve chvíli, kdy Harry skočil, měl ještě pořád v ruce hůlku, a ta teď trollovi zajela rovnou do nosní dírky.

Troll zaskučel bolestí, obrátil se a rozháněl se kyjem, Harry se ho však úporně držel; každou vteřinu ho troll už už musel shodit nebo mu zasadit strašlivou ránu.

Na smrt zděšená Hermiona se zhroutila na podlahu; Ron vytáhl svou vlastní hůlku, i když netušil, co si s ní počne, a potom slyšel sám sebe, jak křičí první zaklínadlo, na které si vzpomněl: „Wingardium Leviosa!

Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.

Harry vstal. Chvěl se po celém těle a nemohl popadnout dech. Ron tam stál, hůlku ještě pořád nad hlavou, a zíral, co to udělal.

První se zmohla na slovo Hermiona.

Je – je mrtvý?“

Myslím, že ne,“ mínil Harry. „Řekl bych, že ho to jen omráčilo.“

Sehnul se a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku. Pokrývalo ji cosi jako šedé žmolkovité lepidlo.

No fuj – trollí holuby z nosu!“

A otřel hůlku obrovi o kalhoty.

Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni tři vzhlédli. Do té chvíle si nestačili uvědomit, jaký ztropili rámus, dole však samozřejmě ten rachot a trollův řev musel někdo zaslechnout. Okamžik na to se už vřítila do místnosti profesorka McGonagallová a v patách za ní Snape; jako poslední se objevil Quirrell. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil na nejbližší záchodovou mísu a držel se za srdce.

Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.

Co vás to pro všecko na světě napadlo?“ zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlasu. Harry se podíval na Rona, který tam ještě pořád stál s napřaženou hůlkou. „Máte štěstí, že vás nezabil. Jak to, že nejste ve své ložnici?“

(Přeložil Vladimír Medek)

ROWLINGOVÁ, J. K. Harry Potter a Kámen mudrců. 1. vydání. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00788-6. S. 8–11 a 164–167.

SLOVNÍKOVÁ ČÁST

Jako v každé správné fantasy nás J. K. Rowlingová přivádí do „jiného“ světa, do kouzelnického světa, který existuje vedle světa našeho. A jak se do něj dostaneme? Třeba vlakem.

Jak se dostat na nástupiště?“ zeptala se žena laskavě a Harry přikývl. „S tím si nedělej starosti,“ řekla. „Musíš prostě jít přímo k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, že do ní narazíš, to je velice důležité. Jestli jsi nervózní, radši se na to rozběhni. A jdi hned, ještě než půjde Ron.“ „Ehm… tak dobře,“ řekl Harry.

Z nástupiště 9 a tři čtvrtě londýnského nádraží King‘s Cross se totiž dostaneme do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Bradavice jsou součástí kouzelnického světa a je to místo utajené před „mudly“, tedy před obyčejnými lidmi, kteří nekouzlí. Celá zápletka (trochu detektivní, protože hrdinové se snaží zabránit zločinu, totiž krádeži Kamene mudrců) se točí okolo alchymistického kamene, který má moc prodlužovat život a který v úvodním příběhu potterovské série má vrátit sílu a lidskou podobu představiteli Zla, černokněžníku Voldemortovi. Ten je prozatím spojen s profesorem Quirrellem, ukrytý pod jeho turbanem. Harry Potter – „chlapec, který zůstal naživu“ (jak čteme v názvu první kapitoly) – po útoku Lorda Voldemorta nese na čele znamení v podobě jizvy. Jeho moudrým (ale také chybujícím) průvodcem a učitelem je čaroděj Albus Brumbál. V průběhu prvního roku na škole čar a kouzel se vytváří pevné společenstvo, které tvoří Harry a jeho nejbližší přátelé, spolužáci Ron Weasley a Hermiona Grangerová. Slova z první kapitoly napovídají více než jednu událost: „Když se onoho pošmourného, šedivého úterý, kdy náš příběh začíná, pan a paní Dursleyovi probudili, snad jenom zamračená obloha venku se zdála naznačovat, že po celé zemi se zakrátko začnou dít podivné a záhadné věci.“ Boj dobra a zla začíná. Pro každého z trojice hrdinů je na konci připraven úkol, ve kterém se ukáže nejenom to, co se naučil, ale především to, jaký doopravdy je.

Do jiného světa lze vstoupit také skříní jako v sérii C. S. Lewise Letopisy Narnie, ale na rozdíl od světa Narnie se v knihách o Harry Potterovi svět současného Londýna a svět kouzelníků neustále prolíná. Jméno bradavického ředitele „Albus“ bychom mohli přeložit jako „Bílý“ a Brumbál také připomíná čaroděje Gandalfa Bílého z knihy J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Joanne Rowlingová využívá různé motivy jak z literatury, tak z historie, např. Nicolas Flamel, který v příběhu vytvořil kámen mudrců, byl skutečným alchymistou žijícím ve 14. století. Podobnosti mohou ale přinášet i problémy a slovo „mudla“ se stalo dokonce obsahem soudního sporu mezi Rowlingovou a spisovatelkou Nancy Stoufferovou, která neúspěšně obvinila Rowlingovou z plagiátorství.

Literární legendou se stal samotný vznik knihy Harry Potter a Kámen mudrců, kterou Joanne Rowlingová (1965) prý psala po kavárnách ve skotském Edinburgu. Chudá, osamělá, nezaměstnaná žena se stala díky úspěchu knih o Harry Potterovi dolarovou miliardářkou a světovou celebritou. Vydala sedmidílnou potterovskou sérii a k ní tři doplňující knihy, Famfrpál v průběhu věkůFantastická zvířata a kde je najítBajky barda Beedleho. Dnes Rowlingová píše pro dospělé čtenáře detektivky (Prázdné místoVolání kukačky, Hedvábník).

Celá knižní série byla úspěšně zfilmována (první díl – Harry Potter a Kámen mudrců – r.

2001, režie Chris Columbus). Jedna ze tří doplňujících knih – Fantastická zvířata a kde je najít – se právě chystá do filmové podoby jako spin-off k celé sérii.

Literatura:

BAGGETT, David a KLEIN, Shawn E. (editoři). Harry Potter & filozofie. Praha: XYZ, s.r.o., 2009. ISBN 978-80-7388-211-2. S. 276 a 30.

Viz též heslo Harry Potter a relikvie smrti

 

Zanechat odpověď