Pracovní list

Výňatek

Umělecký text

Žena sedící vedle něho byla jednou z těch, jimž se říká lehké; proslavila se svou předčasnou tělnatostí, za niž také vděčila přezdívce Kulička. Byla pomenší, všude pěkně kulaťoučká a kyprá, až skoro sádelnatá, i prsty měla baculaté a v kloubech zúžené, takže trochu připomínaly věnec špekáčků; napjatá kůže se na ní jen leskla a pod šaty se jí dmulo obrovské poprsí. Při tom všem však byla velmi vábná a pořád velmi vyhledávaná, tak byla svěží, radost pohledět. Obličej měla jako červené jablíčko, jako pivoňkové poupě v rozpuku; svítily v něm nahoře dvě překrásné oči, překryté hustými dlouhými řasami, které je zahalovaly tajemným stínem; a dole rozkošná drobná ústa s lesklými dětskými zoubky a vlhkými rty, jen je zlíbat. Navíc prý měla ještě celou řadu dalších nedocenitelných kvalit.

Jakmile ji spolucestující poznali, ozvalo se mezi počestnými dámami šuškání a slova „nevěstka“ a „všem pro hanbu“ byla slyšet tak nahlas, že Kulička zvedla hlavu. Rozhlédla se dokola po všech sousedech tak vyzývavým a sebejistým pohledem, že se ihned rozhostilo naprosté ticho a všichni sklopili oči vyjma Loiseaua, který po ní rozjíveně pokukoval.

Ale brzo se mezi třemi dámami znovu rozpředl hovor; přítomnost té holky je rychle sblížila, udělal z nich rázem téměř důvěrné přítelkyně. Měly za to, že jejich důstojnost řádných manželek musí utvořit pevný svazek proti této nestydaté prodejné ženštině; neboť počestná manželská láska se na svou volnou kolegyni odjakživa dívá trochu spatra.

Výňatek

Neumělecký text

[…] Ve zprávách zasílaných z těchto cest nikdy nechyběly zmínky o dámách. Pražské ženy byly považovány za okouzlující a plné života. Všichni cestovatelé se shodovali v postřehu, že se jejich svůdná těla vyznačovala plnými zaoblenými křivkami. Ze znaleckého srovnání se ženami z Berlína, Mnichova a Drážďan vycházely nejlépe, protože jim v očích zářil plamen, který byl mystický a zároveň smyslný. Na obecnější rovině to souviselo se změnami ve vnímání Slovanů, ke kterým třeba podle historika Andrewa Wheatcrofta došlo v osmnáctém století: negativní postoje, dříve směřované pouze vůči muslimskému a osmanskému světu, obrátilo osvícenství i proti Slovanům. Šlo nyní o oblasti nevědomosti, chtíče a násilí; v západních cestopisech oblasti osídlené Slovany často charakterizuje „obyvatelstvo chudé a zotročené, vesnice špinavé, chalupy připomínají chýše divochů. Všechno svědčí o tom, že se člověk propadl o deset století do minulosti a nachází se mezi hordami Hunů, Skytů a Slovanů“. Západní návštěvníci Čech v 19. století prý konstatovali, že jde o zemi s mizerným ubytováním a stravováním, ale s velmi zbožným lidem, který má nade dveřmi svých malebných chaloupek zavěšeny obrazy Ježíše a Marie, které sice „nejsou umělecky zdařilé, domům však dodávají zvláštní půvab“ (H. Ch. Andersen). Právě díky Herderovi a jeho tezím o slovanské neporušenosti a nezkaženosti moderní civilizací však toto vše začalo být v Německu a celé západní Evropě vnímáno i jako klad […].