Dotaz:

Český jazyk pro 7. ročník, Hošnová a kol. SPN, s. 98:
Ti, kdo žalují, jsou ve škole neoblíbení. – zájmena, která odkazují na vedlejší věty podmětné, neurčujeme jako větné členy; VV podmětná (substituce – žalobníčkové).
VERSUS
Čeština pro učitele, Hubáček, Jandová, Svobodová, Vademecum 1998, s. 197:
Výklad o subjektu: … První složku korelativa pokládáme za součást příslušného větného členu (zde podmětu), dokonce za jeho základ: To, co se mi líbí, je vždy drahé. Ten, kdo uteče, vyhraje. Následující vztažná vedlejší věta tvoří sice s korelativní složkou komplexní jednotku, která celá obsahuje pozici podmětu, avšak vlastní vedlejší věta není v takovém případě podmětná, nýbrž přívlastková. Korelativní to vystupuje jako výraz zastupující substantivum a  každé zpřesnění substantiva se syntakticky chápe jako přívlastek.
A pak se trápím ještě s jedním typem vět (Ze cvičebnice Jak na věty vedlejší D. Mikešové):
Nač Jitka pohlédla, všechno zdálo se jí jiné. VH, VV – přívlastková. (v řešení)
Pasuje mi určování obráceně: VV přívlastková, VH. (VV určuje podmět VŠECHNO.)
Při vložení VV by to bylo jasnější – Všechno, nač Jitka pohlédla, zdálo se jí jiné. A kdyby slovo všechno vypadlo: Nač pohlédla, zdálo se jí jiné. VV podmětná, VH…
A. L.

Odpověď ASČ:

V této vskutku hodně složité syntaktické mele se opřu o legendární Šmilauer dixit. Viz Novočeská skladba, 1966/69, str. 34, oddíl „Odkazovací zájmena, číslovky a příslovce“: tato slova mají podle pana profesora „pouhou formální funkci“. Cítím to svou jazykovou intuicí stejně, jakkoli samozřejmě připouštím, že jiní bohemisté mohou daný jev vnímat odlišně.

Řešení je ale koneckonců dost jednoduché: buď uznáme, že zájmeno ten/ta/to/ti… tu není sémanticky prázdné (a pak jde o vedlejší větu přívlastkovou), nebo upřednostníme Šmilauerovo pojetí korelativnosti (a pak prohlásíme všechny tvary zájmena ten v dané konstrukci za významově prázdné a vedlejší větu v prvním příkladu za podmětnou, neboť substituovatelnou nevětným podmětem).

Pak ovšem vyvstává i otázka, jak řešit  dvojice s odkazovacím příslovcem, např. tam, kde; tehdy, když apod. Analogicky soudím, že příslovce tam, tehdy jsou tu stejně významově prázdná jako zájemno ten. Jinými slovy souvětí typu Šel tam, kam ho vedlo srdce se zdá být syntakticky zcela analogické souvětí Šel, kam ho vedlo srdce. (V obou případech jde o vedlejší větu příslovečnou místní.)
Možná trochu poťouchle dodám, že když do hlavní věty těchto souvětí hodíme vidle v podobě příslovce vždy, analogie začíná kupodivu kulhat: Souvětí Šel vždy tam, kam ho vedlo srdce je zcela v pořádku, ovšem souvětí Šel vždy, kam ho vedlo srdce, zní hrubě nečesky. Divné…

K cvičebnici D. Mikešové:
Samozřejmě tazatelka má pravdu, že řešení v cvičebnici nesprávně prohodilo pořadí věty vedlejší a hlavní.
Zároveň ovšem přichází dilema, zda ve srovnání s předešlým jevem není rozdíl mezi odkazovacím ten a všichni.  Všichni totiž má daleko silnější sémantiku než ten/ta/to/ti….
Na druhou stranu cvičné substituce ukazují stejné formální chování obou těchto zájmen: Vše zhlédnuté / To zhlédnuté se zdálo Jitce drahé; Bez všeho zhlédnutého by si Jitka nevybrala / Bez toho zhlédnutého…). A podobně: To/Všechno, co se mi líbí, je drahé; Bez toho/všeho, co se mi líbí, se obejdu.

V Novočeské skladbě se za vedlejší větu přívlastkovou považují konstrukce jako Tuší, že ji volá někdo, kdo má pro ni velmi důležité sdělení.   (str. 188). Takže Šmilauer jasně liší mezi odkazovacím zájmenem někdo a odkazovacím zájmenem ten. (Lze dovodit, že týmž typem je souvětí Tuší, že ji volají všichni, kdo mají pro ni velmi důležité sdělení.)

V souladu s tím cítím věty vedlejší věty typu Tuší, že ji volá někdo, kdo má pro ni velmi důležité sdělení čiVšechno, co se mi líbí, si koupím či Bez všeho, co se mi líbí, se obejdu či Se všemi, s nimiž nesouhlasíme, musíme diskutovat jako přívlastkové. A to na rozdíl od vět vedlejších typu Ti, kdo se bojí, nesmí do lesa / S těmi, s nimiž nesouhlasíme, musíme diskutovat – ty naopak vnímám jako nepřívlastkové (zde v prvním případě jako VV podmětnou, v druhém jako VV předmětnou).
Vztažná zájmena kdo, všechno tu totiž vskutku fungují jako skladební substantivum, nikoli jako sémanticky prázdné odkazovací zájmeno ten/ta/to/ti…

Pozor však! Druhé dotazované souvětí zní ještě trochu jinak: Nač Jitka pohlédla, všechno zdálo se jí jiné. Zde stojí zájmeno vše(chno) ve větě hlavní, nikoli vedlejší – a to je pořádný rozdíl! Už jen prostá otázková metoda jasně ukazuje na větu podmětnou: srovnejme (Kdo)/Co všechno se zdálo Jitce jiné? –  a odpověď: Nač pohlédla; avšak nelze: *Jaké všechno se zdálo Jitce jiné?

Jiří Kostečka