Dotaz:

Můj syn chodí do 7. třídy ZŠ. Tento týden psal prověrku na určování slovních druhů, ve které byla věta: Všichni přítomní se posadili na židle. Slovo přítomní určil jako přídavné jméno; paní učitelka to určila jako podstatné jméno. Nezdálo se mi to, pátral jsem tedy, hlavně na internetu, a dopídil se jen k částečné odpovědi, že by se mělo jednat o zpodstatnělé přídavné jméno, což je dáno jeho postavením ve větě. Moje otázka zní: jakého slovního druhu je slovo přítomní ve shora uvedené větě, tedy je to přídavné jméno, nebo podstatné jméno? Z kontextu toho, co jsem zatím o této problematice našel, mně vyplývá, že by žák 7. třídy, který slovní druh označuje číslicí napsanou nad slovem, měl určit, že se jedná o přídavné jméno (byť zpodstatnělé) , neboť jak nám z podstaty 🙂 pojmu „zpodstatnělé přídavné jméno “ vyplývá, jedná se stále o přídavné jméno… Děkuji za odpověď!
MUDr. V. M.

Odpověď ASČ:

Vysvětlení asi tazatele úplně neuspokojí, protože tento případ – jako mnoho jiných jevů v jazyce – není přímočaře jednoduchý. Při určování slovních druhů se zohledňují 4 kritéria: sémantické (významové), tvaroslovné (zejména ohebné/neohebné slovo), skladební (jak se slovo chová ve větě) a etymologické (jaký je původ slova). Problémy s určením slovního druhu nastávají tam, kde se tato kritéria kříží, což bývá dosti často. Uvedu několik markantních příkladů:
1. Slovo kolik je ohebné – byť jen dvěma tvary, ale to je vzor „stavení“ v jednotném čísle taky – a má význam neurčitého množství, tedy kvantity; od původu však obsahuje zájmenný kořen k- (srov.: kdo, který). Slovník spisovné češtiny ho tedy zařazuje mezi zájmenné číslovky. Stejný kořen je i ve slově kam; to je však neohebné, proto ho zařadíme mezi zájmenná příslovce.
Potíž je v tom, že nelze jedno kritérium upřednostňovat paušálně – musí se postupovat případ od případu, jak ukazuje druhý příklad:
2. Slovo atašé je nesklonné, tedy neohebné, tudíž by mělo patřit mezi příslovce, předložky, spojky, citoslovce nebo částice. To je ovšem zjevný nesmysl – jde o název osoby, to jest o podstatné jméno: kritérium významové je zde jednoznačně důležitější než kritérium tvaroslovné.
3. Principiálně stejným příkladem jsou neohebné číslovky násobné, jako dvakrát, několikrát, tolikrát atd.: řadíme je podle významu právě mezi číslovky, i když se neskloňují a mají i významově blízko též k příslovcím, neboť označují bližší okolnost děje; a pokud bychom u tolikrát zohlednili i kritérium etymologické, totiž zájmenný kořen t-, dostaneme něco jako „zájmenně-příslovcovou číslovku“ či „zájmenně-číslovkové příslovce“.
4. Slovo ale může v konkrétní větě fungovat jako spojka odporovací, ale též jako částice (např. Ale nepovídej!).
5. Srovnejme věty Viděli jsme zpívající fontánu. / Divka zpívající tu krásnou píseň stála za stromem. Intuitivně cítíme, že první zpívající má blíže k přídavnému jménu, zatímco druhé k ději, tedy ke slovesu (jde o příčestí přítomné).

Asi je jasné, kam směřuji: V případě zpodstatnělých přídavných jmen se kříží kritérium tvaroslovné na straně jedné s kritériem významovým a skladebním na straně druhé. Tvaroslovně se skutečně chovají jako přídavná jména – skloňují se podle vzorů „mladý“, „jarní“. Kritérium významové i skladební zde však převažují: jde jasně o název osoby, nikoli vlastnosti či vztahu; ve větě fungují jako podmět či předmět (což je typické pro podstatná jména), nikoli jako přívlastek (což je příznačné pro přídavná jména). Navíc nesou zpodstatnělá přídavná jména jeden velmi charakteristický rys podstatných jmen: mohou být rozvita přídavným jménem či zájmenem ve funkci přívlastku shodného. Dotazované slovo dokonce v dané větě takto rozvito už je: Všichni přítomní… ; srov.  Pozvaní přítomní se vzájemně pozdravili, Žádný sytý hladovému nevěří apod.
Trochu paradoxně je tedy v termínu „zpodstatnělé přídavné jméno“ důležitější ono „zpodstatnělé“.

Závěr:
V dané větě se jedná o podstatné jméno.

Metodické doporučení:
Výše uvedený výklad se takto podrobně realizuje až na střední škole. Pro školu základní lze doporučit, aby češtinář orientoval žáky nejprve na ohebnost/neohebnost slova, ale upozornil přitom, že někdy dáváme přednost věcnému významu. To je i náš případ: slovo přítomní označuje osoby, nikoli vlastnosti.

Jiří Kostečka

13 komentářů.

  1. Petra Kolářová napsal:

    Dobrý den,
    v souvislosti s touto tématikou jsem narazila na problém při určování slovních druhů u slov v pozici podmětu.
    Jde o věty:
    A je spojka. S je předložka. Chtěl je sloveso. Předložky jsou: s, z, v.

    Sémantická + morfologická stránka zde jdou jasně proti syntaktické. Jsou zde podměty podstatnými jmény? Dá se obecně vyvodit, že ve sporných případech (dle různých kritérií) převládá kritérium syntaktické?
    Děkuji za odpověď.
    Kolářová

Zanechat odpověď