Dotaz:
Jak prosím psát správně : dyskomfort, nebo diskomfort?
Paní J. H.

Odpověď ASČ:
Doporučujeme tazatelčině pozornosti normativní Internetovou jazykovou příručku, která řeší 95 % běžných jazykových dotazů; tento zde.

Je ovšem pravda, že s psaním předpon dys- (řeckého původu) a dis- (latinského původu) jsou v praxi stálé problémy. Důvodem je relativní blízkost jejich významu:
– Předpona dys- signalizuje poruchu, závadu, zjevnou odchylku od většinového či žádoucího stavu; proto píšeme např. dysfunkce, dysgrafie, dyslexie, dyslálie.
– Předpona dis- znamená buď „roz-“ (např. dislokace), nebo „ne-“; v druhém případě jde tedy toliko o nesoulad s pravidly či běžným stavem, nepohodu: proto píšeme disonance, diskrepance, disproporce, disgustovat, diskriminovat.

Pokud jde o dotazované slovo: správné psaní je diskomfort, protože zde nejde o poruchu či závadu, ale o nesoulad s běžným, resp. žádoucím stavem, tedy ve významu „nekomfort“.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ

2 komentářů.

  1. Jan Chlaň, MUDr. napsal:

    Dobrý den, nemůžu s Vámi ve všem souhlasit, např. dysfunkce, značí určitý nesoulad také, oproti afunkci.
    Zdraví Chlaň

    • Jiří Kostečka napsal:

      Vážený pane doktore,

      děkujeme za Vaši reakci, která obohacuje tuto poradnu a v konečném důsledku i povědomí o našem mateřském jazyku. Svědčí též o tom, že poradna ASČ přesahuje potřeby učitelů a žáků škol (s tímto primárním cílem byla založena) a oslovuje i širší veřejnost.

      V daném jevu spočívá podle mého mínění problém v tom, že „porucha, závada, odchylka“ jsou výrazy, které lze zařadit i mezi případy „nesouladu“. (Jazykověda zde hovoří o slovech významově nadřazených a podřazených.)
      Původem evropské jazyky ovšem skutečně předponu „dys-“ používají již od staré řečtiny pro vyjádření nesouladu HRUBÉHO, tedy „poruchy“.

      Nicméně souhlasím s Vámi, že v některých případech lze patrně použít předponu „dys-“ i pro pouhý nesoulad s žádoucím stavem; zároveň ale soudím, že tu pak půjde o úzce specializované obory – např. právě o medicínu.

      Dodám, že funkční stylistika – skvělý výdobytek české lingvistiky již od 30. let 20. století – jasně říká, že základním kritériem pro výběr jazykových prostředků při vytváření textu je funkce (cíl) tohoto textu. Jestliže tedy lékařská věda liší mezi „dysfunkcí“ a „afunkcí“ ve Vámi uvedeném příkladu, nemůže lingvistika naprosto nic namítat.

Zanechat odpověď