Dotaz:

Zjistila jsem, že mnoho lidí nesprávně skloňuje slovo křest.  Když na to upozorním, obvykle se dočkám odpovědi, že je to stejný tvar jako chřest a skloňovat se tedy mají obě slova stejně.  Zejména v 6. pádu vidím nejčastější chybu (o) křestu.
Nedávno jsem se na toto téma bavila s člověkem, který hraje závodně Scrabble, prý je to velmi častá chyba ve hře a dost hráčů se diví, že jim tvary křestu, křesty nejsou uznány. Můžete mi, prosím, vysvětlit, podle jakého pravidla je skloňování zkráceno na tvary (o) křtu, ke křtu, atd.? Hledala jsem v literatuře i na internetu. Našla jsem správné skloňování, které znám, ale nikde není zmínka o tom, proč to tak je.
Děkuji za Váš čas a za odpověď.
S přátelským pozdravem paní V. T.

Odpověď ASČ:

Podle všech etymologických slovníků je 2. pád dotazovaného slova staročesky křstu/křsta. To souvisí s hláskoslovným vývojem praslovanštiny, v níž existovaly polosamohlásky zvané jery, psané Ь (měkký jer), Ъ (tvrdý jer) a vyslovované patrně jako krátké [i],  resp. [u]; ty v jednotlivých slovanských nářečích během 9.-11. století n. l. dílem zmizely, dílem se změnily na plné samohlásky (tj. vokalizovaly se) .

Je to na delší vysvětlení, nicméně to zkusím i za cenu toho, že si o nás lingvistech něco pomyslíte:

Podle Havlíkova pravidla (Antonín Havlík, 1855–1925), vizte i podrobné a až podivuhodně přesné poučení již jen na Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jer), popř. na webu Moje čeština (http://www.mojecestina.cz/article/2012022001-vyvoj-praslovanskych-jeru-a-hlaskove-alternace-v-cestine), platí:
V koncové fázi vývoje praslovanštiny, tj. právě mezi 9.-11 . stol. n. l., veškeré praslovanské  jery počítaje zprava = od konce slov a slovních tvarů
a) mizely bez náhrady, byly-li v daném slově či slovním tvaru v pořadí odzadu liché;
b) vokalizovaly se, tj. byly nahrazeny samohláskou, byly-li v daném slově či slovním tvaru v pořadí odzadu sudé.
Oboje proběhlo ve všech tehdejších slovanských nářečích, ovšem konkrétní nahrazující vokály (= samohlásky) již byly na různých slovansky mluvících územích různé: to je právě projevem končící jednoty a začínajícího rozpadu praslovanštiny. Než se dostanu k našemu slovu křest, uvedu jednodušší příklady. (Na vysvětlenou: hvězdička je jazykovědnou konvencí pro slovo či tvar nedoložený nebo chybný; užiji ji, protože budu uvádět pouze rekonstruované podoby – praslovanština písemně doložena není.)

Ad a, b) V praslovanštině velmi pravděpodobně zněla naše dnešní slova pes a les v 1. pádě *pЬsЪ a *lěsЪ. Takže v 2. pádě z toho vychází podle Havlíkova pravidla (bez) psa, ale (bez) *lěsa: Ve tvaru 1. pádu pЬsЪ se totiž měkký jer – druhý zprava/odzadu čili sudý – vokalizoval (v pračeštině na e) a tvrdý jer – první zprava/odzadu čili lichý – zmizel, tudíž vznikl tvar pes; ve tvaru 2. pádu pЬsa se ovšem měkký jer stal rázem zprava/odzadu prvním, tedy lichým, takže zde zmizel bez náhrady a vznikl tvar psa.  U slova *lěsЪ zmizel v 1. pádě tvrdý jer jakožto lichý a v 2. pádě *lěsa nikdy žádný jer nestál.
Ad b) Jak jsem uvedl, samohlásky, které vstupovaly do tvarů slov namísto sudých jerů, se u jednotlivých slovanských nářečí lišily. A to i na hodně kontaktních slovansky mluvících územích: proto máme dnes místo praslovanského mЪchЪ v češtině mech, zatímco ve slovenštině mach i moch.

Popsaný stav dokážeme rekonstruovat především díky staroslověnštině, avšak ta je nikoli matkou, nýbrž (tak trochu umělou) sestrou slovanských jazyků: jde o literárně-náboženský jazyk vytvořený v 9. stol. n. l.  sv. Konstantinem (Cyrilem) na základě bulharsko-makedonského, tedy jihoslovanského nářečí praslovanštiny.  Nicméně jednotlivá nářečí rozpadající se praslovanštiny si tehdy byla jazykově stále ještě tak blízká, že naši západoslovanští předkové na Velké Moravě „jižní slovanštině“ bez potíží rozuměli. To byl zcela nepochybně rozhodující důvod nevídaného úspěchu cyrilometodějské mise.

A ještě dodám, že prvním, kdo popsal odborně staroslověnštinu a položil tak zákady vědecké slavistiky, byl geniální český lingvista Josef Dobrovský (1753-1829); učinil tak v latinsky psaném díle Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris čili Základy jazyka slovanského, starého nářečí, tradičně překládaném jako Základy jazyka staroslověnského (1822).

Závěr:

Dotazované slovo křest v praslovanštině neexistovalo, protože naši předkové byli do 8. století n. l . vesměs pohané. Vytvořil ho v souladu s principy rozpadající se praslovanštiny pro potřeby staroslověnštiny sv. Konstantin (Cyril) a staroslověnsky znělo krЬstЪ (s významem „kříž“). Podle Havlíkova pravidla pak v 1. pádě bylo nahrazeno tvarem krěst, později křest, v 2. pádě podle stejného pravidla vznikl tvar kŕstu/kŕsta (změkčené r), později křstu/křsta, s výslednou dominancí prvně uvedené koncovky.
Konsonantická (souhlásková) kumulace v 2. pádě křst(u) se pak zredukovala na křt(u).

Slovo chřest má zcela jinou etymologii (původ), patrně od netřesk: tj. bylina, která roste tam, kde neuhodí hrom.

Správně tedy dnes skloňujeme: křest – (bez) křtu, ale: chřest – (bez) chřestu; a též netřesk –  (bez) netřesku.

Jiří Kostečka

2 komentáře.

  1. Krátký napsal:

    Dobrý den, velmi oceňuji tento výklad. Jen poznámku k větě „Dotazované slovo křest v praslovanštině neexistovalo, protože naši předkové byli do 8. století n. l . vesměs pohané.“: to platí o západních a snad i východních Slovanech; ale jižní Slované (i ti přece hovořili praslovanštinou) žijící na území křesťanské Byzantské říše velmi pravděpodobně christianizováni již dlouho byli – čili je pravbděpodobné, že slovo „křest“ již v praslovanštině existovalo před Konstantinem a Metodějem, řekl bych.

  2. Věra napsal:

    Moc Vám děkuji za vyčerpávající odpověď.
    S pozdravem Věra T.

Zanechat odpověď