Jde o jeden z těch zajímavých dotazů, jejichž korektní zodpovězení vyžaduje natolik specifické odborné zaměření, že jsme v rámci dohody o spolupráci mezi Asociací středoškolských češtinářů a Ústavem pro jazyk český AV ČR zase jednou požádali naše vrcholové akademické pracoviště o stanovisko.

Dotaz:
Dobrý den, rád bych se Vás zeptal na problematiku vykání a tykání. Zajímalo by mne, kdy se u češtiny vykání poprvé objevilo a případně jak to s vykáním bylo při vzniku českých překladů Bible; tam se totiž vykání nevyskytuje. (Považuji totiž Bibli za knihu, jež ve vývoji našeho jazyka sehrála klíčovou roli.) Jádrem mého dotazu však je, jak nahlížíte na pravidla tykání a vykání v českých školách – v jakých situacích by si studenti s pedagogy měli vykat a za jakých okolností by tomu mělo být opačně? Doufám, že jsem příliš nevybočil ze zamýšlené oblasti Vaší poradny a velmi vám děkuji za čas věnovaný mému dotazu.
Pan F. P.

Odpověď ÚJČ AV ČR
Vážený pane,
byl mi postoupen váš dotaz týkající se historie tykání a vykání a také zastoupení těchto způsobů oslovení v českém překladu Bible.
Tykání je starší způsob oslovení; první ojedinělé doklady vykání jako zdůraznění uctivého oslovení nacházíme v češtině zhruba v půli 15. století. Postupně se pak vykání prosazovalo jako gramatická kategorie zdůrazňující zdvořilost a úctu; k ní se postupně (zřejmě pod vlivem německého jazyka) přiřadilo také onikání a onkání, které zcela zaniklo v průběhu první poloviny 20. století. (Více například v GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. Praha: Academia, 2007, s. 142-143.)
Co se týče českých (ale i jiných) překladů Bible, už od počátku se v nich důsledně tykalo. Hlavním důvodem je skutečnost, že jazykové předlohy překladu (hebrejská, řecká, příp. latinská Vulgáta) vykání neznají; vztah úcty se v nich vyjadřuje jinými jazykovými prostředky. Překladatelé, kteří překládali posvátný text záměrně velmi věrně, dodrželi (a dodnes dodržují) i toto specifikum předlohy.

Mgr. Markéta Pytlíková, Ph.D.
oddělení vývoje jazyka, ÚJČ AV ČR

Dodatek ASČ:
Tazatele ještě zajímalo, v jakých situacích by si studenti s pedagogy měli vykat a v jakých tykat. To je již otázka spíše pedagogická než výsostně bohemistická, takže odpovím za ASČ:
Soudím, že by se v těchto záležitostech měla dodržovat jistá tradice. Již za první republiky (jistě i v důsledku dědictví rakousko-uherského) učitelé středních škol svým žákům (tehdy: studentům) důsledně vykali, někteří dokonce onkali, jak vzpomínala moje babička. Naprostou samozřejmostí pak bylo a dodnes je vykání žáků učitelům. Specifické postavení osmiletých gymnázií nabízí více variant, jež jsou také v naší praxi využívány: vykat si vzájemně od primy, tykat žákům primy až kvarty a přejít s týmiž k vykání od kvinty (tohle ale jde dost ztuha – zvyk je ocelová košile), tykat žákům od primy do maturity.
O síle tradice svědčí i to, že ačkoli v dnešní úřední teminologii jsou středoškoláci žáky a jejich pedagogové učiteli a ačkoli za studenty se považují pouze frekventanti škol vysokých a profesory jsou toliko vysokoškolští pedagogové oficiálně jmenovaní ústavním činitelem, v praxi se často setkáváme právě s pojmy student – profesor i na školách středních, zejména na gymnáziích.
V devadesátých letech 20. století existovaly tu a tam i pokusy „zdůvěrnit“ či „zlidštit“ vztah mezi učitelem a žákem na střední škole vzájemným tykáním. Skončilo to, jak muselo: naprostá většina pedagogů se vzbouřila a zvláštní je, že nesví se cítili i sami žáci, jichž se tento experiment dotkl.
Suma sumarum: V zemích koruny české je dobrým zvykem, že na základní škole učitelé žákům tykají a žáci učitelům vykají; na střední škole gymnaziálního typu panuje vzájemné vykání; na středních školách odborných a na učilištích bývá kopírován model škol základních. Pokud však dojde k hladkému konsensu všech zúčastněných stran na jiném postupu, zejména na školách alternativních, nelze proti tomu samozřejmě nic namítat.

Jiří Kostečka

2 komentáře.

  1. Krátký napsal:

    Moje osobní zkušenost – učím na víceletém gymnáziu, před rokem právě moje třída přešla z kvarty do kvinty: v kvartě jsem jim tykal, od začátku kvinty jsem jim začal vykat. Změnu jsem pojal tak, že hned první den školy jsem nejprve oznámil vykání (a vyložil tak, že je to znak vyšší úcty, protože od dnešního dne jsou blíže dospělosti;je to znak většího respektu z mé strany) a po úvodu třídu obešel, každého pozdravil jako dospělého, potřásl rukou a zeptal se „Jak se máte, Aleno/Jiří/xx?“. Reakce žáků byla spíše pozivitní. Nevýhody vidím spíš v posílení psychologické odtažitosti mezi žáky a učitelem. Ale celkově mi připadá toto řešení neschůdnější.
    Důležité je řešit tento problém centrálně za školu – doporučuji domluvu učitelů na jednotném systému. Neškodí to mít ve školním řádu.

  2. Josef Soukal napsal:

    Připojím osobní zkušenost: Jako učitel víceletého gymnázia žákům tykám, po celou dobu studia. Mnozí primáni jsou z vykání dosti nesví a podle vyjádření řady z nich jim určitě neusnadnilo adaptaci na nové škole. Měnit tykání na vykání při přechodu na vyšší gymnázium není snadné a opět se tomu brání hlavně žáci. Tím netvrdím, že jiné modely nefungují, záleží na osobnosti učitele a na tom, s jakými žáky se setkává.

Zanechat odpověď