Měsíčník pro světovou literaturu Plav přinesl letos například číslo věnované populární a brakové literatuře středověku. V úvodníku Kristýny Králové se mj. píše:

Základní uvedení do tématu populární literatury starověku a středověku poskytuje rozhovor s Nicolou McDonaldovou a Slavicou Rankovićovou, v němž se mimo jiné dozvíme, jakými fascinujícími a šokujícími tématy se publikum snažily zaujmout středověké anglické romance. O charakteristických znacích, jež stará populární literatura sdílí s tou novodobou, se lze dočíst v eseji Jiřího Starého. V ní se také konstatuje, že hranice mezi tzv. nízkou a vysokou literaturou je ve skutečnosti tenčí nebo prostupnější, než by se na první pohled mohlo zdát.‟

Úvodník dostupný ZDE

Z obou avizovaných článků nabízíme citace:

Nicola McDonaldová: Ve sborníku Pulp Fictions of Medieval England, který jsem sestavila v roce 2004, jsem označila středověké veršované romance jako brakovou literaturu. Ta nálepka odkazovala k filmovému megahitu Pulp Fiction Quentina Tarantina, tedy k „nejkonfliktnějšímu i nejvychytanějšímu“ filmu roku 1994, který – kromě jiného – přesunul středověk do sadomasochistického zákoutí; myslím tu slavnou hlášku Tvá prdel pozná středověk. Tato nálepka odkazovala ale také ke strašidelnému a senzačnímu literárnímu braku, který zaplavil pulty od dvacátých do čtyřicátých let dvacátého století. Daný typ čtiva tiskli na laciném papíře z dřevní buničiny, označovaném v angličtině jako pulp. Je to nálepka, za kterou si stojím. Co se mi na anglickém výrazu pulp líbilo – a dosud líbí – nejvíc, je jeho disonance. Textům vzniklým před příchodem moderní doby jsem nasadila na hlavu tento moderní chomout, abych popíchla čtenáře; abych jim naznačila, že ta knížka bude vyprávět jiný příběh středoanglických veršovaných romancí, že nepůjde ve vyšlapaných kolejích. Spojením středověké romance s něčím, co je zcela moderní, jsem zkusila probudit k novému životu korpus předmoderní literatury, na kterou se shlíží s despektem a s nejistotou, co si s ní vlastně počít. Čili abych se vrátila k otázce: ano, jsem naprosto přesvědčená, že můžeme mluvit o středověkém (nebo dokonce i šíře o „starém“, tedy starověkém a středověkém) braku. Ale když už to děláme, musíme tento anachronismus nejen přiznat, ale také využít. Já takové označení používám tehdy, když potřebuji, aby odvedlo intelektuální práci, aby se zapojilo do rozsáhlejšího projektu, který by měl oživit – nebo modernizovat – naše porozumění literatuře předmoderní doby.‟

Nicola McDonaldová, Slavica Rankovičková: Lidé a kultura středověku jsou v podstatě stejní jako dnes

Dostupné ZDE

 

Ona zdánlivě „nízká“ témata (viz pojem pokleslá literatura) se v moderní i staré literatuře až příliš často kříží s těmi, jež jsou užívána v literatuře svrchovaně umělecké a „vysoké“, což platí nejenom pro notoricky problematické autory typu markýze de Sade, ale i pro řadu takových, které jednoznačně řadíme do literatury „vysoké“: Edgara Allana Poea, Dominique Auryovou (alias Pauline Réageovou), Sarah Kane či Alaina Robbe-Grilleta. Nikoliv náhodou se přitom jedná o autory, kteří posunuli vysokou literaturu daleko za hranice toho, co bylo v jejich době obvyklé. Ve své touze po zábavnosti totiž populární literatura často překračuje (a překračovala) hranice toho, co je ve vysoké literatuře akceptovatelné, a překvapivě tak odkrývá zcela nová literární pole.‟

Jiří Starý: Populární literatura a brak: Historická konstanta, nebo moderní problém?

Dostupné ZDE

Kategorie: Články, Články

Zanechat odpověď