Mám poezii Petra Hrušky rád. A chci to říci takhle jednoduše, zkraje a na rovinu. Proč? Hruška je jeden z menšiny dnešních autorů, co především vyznávají poezii lidskosti. Ve své poezii se neskrývá za básnické piruety, nehoní se za každou cenu za poetickými mody, poezie pro něj neznamená závratné metafory či libou hudbu, ale především přímočarý lidský obsah. V tom se poněkud vymyká z české mélicko-metaforické tradice a je bližší spíš anglosaskému whitmanovsko-williamsovskému pojetí poezie, stavícímu na konkrétních obrazech, pocitech, vizích.‟

Jan Štolba

Ukázky z poezie Petra Hrušky ZDE.

O básníkově tvorbě:

Mám poezii Petra Hrušky rád. A chci to říci takhle jednoduše, zkraje a na rovinu. Proč? Hruška je jeden z menšiny dnešních autorů, co především vyznávají poezii lidskosti. Ve své poezii se neskrývá za básnické piruety, nehoní se za každou cenu za poetickými mody, poezie pro něj neznamená závratné metafory či libou hudbu, ale především přímočarý lidský obsah. V tom se poněkud vymyká z české mélicko-metaforické tradice a je bližší spíš anglosaskému whitmanovsko-williamsovskému pojetí poezie, stavícímu na konkrétních obrazech, pocitech, vizích.

Právě tímto svým rysem Hruška zaujal již od své první, drsné a lakonické sbírky Obývací nepokoje (1995) a postupem času se nenásilně prosadil jako přední básnický hlas svobodné polistopadové éry. Míra věcnosti se v jeho poezii vždy přirozeně snoubila s citem pro podstatný metafyzický okamžik, neviditelný, ale důležitý šev uvnitř lidské existence, kde se stýká všední s transcendentním. Hruškova věcnost se ovšem nevylučuje s darem civilně uměřené, přesto pronikavé a originální obraznosti. Tyto vlastnosti se rozvíjely a zároveň potvrzovaly s každou novou Hruškovou sbírkou (jichž nebylo mnoho, každé tři čtyři roky jedna). Svébytnost a celistvost Hruškovy básnické osobnosti se naplno projevila v souhrnu dosavadní básnické tvorby, nazvaném Zelený svetr (2004) a společenský význam jeho poezie symbolicky stvrdila Státní cena za literaturu, udělená Hruškovi roku 2013 za dosud poslední sbírku Darmata (2012).

Poezie dnes v Čechách přežívá kdesi na okraji zájmu, přesto je básník jako Petr Hruška pro dnešní českou společnost – pomalu “proti” její vůli, vzdor její letargii – nesmírně důležitý, blahodárný. Čím: klidem, s jakým dokáže pojmenovat zásadní momenty existenciální i společenské. Schopností poetické zkratky, do níž je schopen tyto momenty nenásilně shrnout. Vedle klidné dikce je ale též důležitá Hruškova srozumitelná vnitřní naléhavost, často prostoupená básníkovou nesmlouvavostí a snad až osobní zarputilostí. Hruška ve své poezii nabízí mírnost i něhu, ale zároveň nezdolnost, tvrdost a neoblomnost vůči hlouposti a zprofanovanosti doby. Toto vše jsou zřetelné, esenciálně lidské, vlastně prosté a jednoduché vlastnosti, jež v bezbřehém a bezohledném postindustriálním světě o to naléhavěji hledáme.

Jan Štolba (předmluva k italskému vydání výboru z poezie Petra Hrušky)

Asi by bylo přehnané vidět jediný zdroj Hruškovy básnické civilnosti v normalizační nedůvěře v oficiální prostor, stejně jako v tvrdých normách ostravsko-chacharského ne-iluzionismu. Obojí však bylo školou v mnohém určující, školou nepatetičnosti a zesílené vnímavosti ke slovu: nekecat a nepředvádět se, mít na vědomí spíše významy než slova. Už Ivan Wernisch na záložce prvotiny Obývací nepokoje (1995) napsal, že jde o „verše bez zbytečností, tedy bez lyrického čvaňhání“. Tato vlastnost je zmiňována i nad dalšími sbírkami. Oceňuje se, že Hruškova poezie „nezdržuje“ (J. Chrobák), tedy že její autor dokáže být „vynikající minimalista“ (O. Macura), jehož „všechna […] hledání se odehrávají na minimální textové ploše, kde se jejich obnaženost nemůže před čtenářem skrýt“ (P. Kotrla). Zkrátka: P. Hruška je „detailista a fotograf se specializací na zátiší okamžiku“ (R. Myslivečková). Současně s tím se má za to, že tento básník dokáže být zdrženlivý před duchařením, tj. před překotnou mystikou, v níž se ze chvil v činžákové kuchyni okamžitě stávají okamžiky vesmírných závratí. V. Křivánek oceňuje, že si Hruškovy verše v sobě podržují „jímavý rozměr konkrétního bytí“, což by se dalo říct i tak, že jsou blízké naší zkušenosti a zároveň že v nás tuto zkušenost umějí probouzet. Obdobně dochází uznání, že básník nesklouzává do tvárné předvádivosti: „Žádný experiment, nýbrž poselství“ (Z. Smolka). Hruškovy básně však v sobě mají vždy něco víc než pouhý popis a záznam; jsou „zachycením okamžiku skrytého napětí“ (O. Horák). V Petru Hruškovi tak kritika vyčetla civilistu i detailistu, který dovede ve svých všedních chvílích zachytit ještě cosi jiného, než co lze uvidět na první pohled. Našla v něm toho, kdo umí své chvíle evokovat a zároveň i kontemplovat. — V tomto smyslu dokazuje Hruška svou příslušnost k moderní poezii, přesněji k tomu, jak nemožné je v ní rozdělovat duchovní od smyslového.

—-

Čtenář dostává nad Hruškovou poezií příležitost uvědomit si, že nejpůsobivější věci jsou zároveň ty nejjednodušší. A stejně tak dostává příležitost poznat, že jde namnoze o věci, které i on moc dobře zná — pouze je nevidí. Pokusme se o co nejmenší definiční minimum básníka Petra Hrušky: civilista, minimalista, bytový existencialista, sběratel zadržených chvil, ten, který vidí to, co my ostatní už pouze víme.

Jiří Trávníček (z doslovu k souboru Zelený svetr, 2004)

Petr Hruška podobně jako Jan Balabán vychází z ostravských reálií, oběma autorům se ovšem už v debutech podařilo překročit úzce regionální omezení. Hruškova tematizace Ostravy z obvyklých motivů zahrnuje především hrubé pijáctví, jinak tu město ztrácí své regionální významy. Spíše se stává obrazem celé civilizace, která naráží na své meze. Surovost prostředí propojuje s jiným typem patosu, než bývalo v regionální literatuře obvyklé – nevychází z města samotného (kupř. z města hrdinské práce), ale spíše se objevuje v motivech, které atmosféře města vzdorují. Petr Hruška, svým občanským povoláním literární historik, se přímo v básnické tvorbě neprojevuje jako „poeta doctus“ a svou literární erudici nedává okázale najevo. Jeho texty ale pochopitelně aktualizují řadu básnických postupů z široké tradice světové poezie. Především však básníkovy texty mají blízko k americké moderně či v domácí literatuře ke Skupině 42. Adamovy příběhy jakoby svým původem odkazovaly až k Spoonriverské antologii (1924) Edgara Lee Masterse. Některé pasáže z Chalupeckého manifestu Svět, v němž žijeme (1940) by mohly vystihovat i Hruškův poetický záměr: „Nejste – li pomocníky, alespoň svědky jste. Tam od vás někde se ozývá odvaha, na níž se bude musit lidské dílo asi dohodnout: odvaha být a nerozumět, neboť toto jest právě život.“ Mezi Hruškovi generačně blízkými básníky najdeme částečný průnik s jeho poetikou – například využití rodinných motivů k obecně existenciální výpovědi – u Pavla Kolmačky a Petra Halmaye, nebo strohé zachycení jakoby samovypovídajícího přírodního či lidského výjevu u Jaroslava Žily.

Libor Magdoň (z interpretace v knize V souřadnicích mnohosti, 20014)

 

3 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Představení sbírky 7. 2. v Knihovně Václava Havla v Praze, od 19 hod.

  2. Vladimír Stanzel napsal:

    Je to silná poezie, která se neskrývá za nesrozumitelnou až autistickou tříšť disociovaných obrazů, jež mnohdy zakrývají myšlenkovou prázdnotu a sterilitu (jak je v poslední době snad až příliš zvykem). Autor nese mnohem víc kůži na trh – také to je mi velmi sympatické.

Zanechat odpověď