Právě kolem projíždí otevřená tramvaj směrem k Čechově mostu. Pérák s Jitkou se rozběhnou a naskočí na plošinku. Cestující jsou protektorátně zamlklí, jen dva němečtí vojáci se samopaly se hlasitě baví, okázale si užívají, že jsou tu pány. Když si jeden z nich všimne, že se na děj dívá holčička, křivě se na ni usměje a naznačí samopalem ta-ta-ta! – jako že celou tramvaj postřílí. Holčička se rozbrečí, maminka si ji přitáhne blíž a zakryje jí oči, ale voják se nemůže svého vtipu nabažit, hýkavě se směje a dělá ta-ta-ta na všechny kolem.

„Běž k řidiči, ať nezastavuje,“ zašeptá Pérák Jitce. „Já se zatím postarám o tyhle dva knechty.“

Přistoupí k vojákům, nasliní si palec a prvnímu frickovi objede ocelovou přílbu, jako by hrál na tibetskou mísu. Helma se rozezní zvučným hlubokým tónem, vojákova hlava je úplně rozmazaná. Z nosu, uší a kolem očí mu vytryskne krev.

Druhý voják se pokouší natáhnout samopal, ale to už se rozkurážení cestující kolem něj zavřou jako voda. Když se po chvíli dav rozestoupí, oba Němci se houpají oběšení na kožených madlech, visících ze stropu tramvaje. Houfem se prodere rozklepaný stařík, o vyplazený jazyk jednoho Němce si navlhčí známku s Hitlerem a nalepí ji na dopis.

Jitka se mezitím protlačila k řidiči. Dědek v modré uniformě důležitě drží kliku kontroléru a vydatně u toho zvoní. Jitka se k němu nakloní a řekne:

„Pusťte mě k tomu, tatíku.“

Řidič neslyší. Jitka se nadechne a zařve mu do ucha vší silou, až se z něj vyrůstající trs chlupů zachvěje:

„Zabavuji tramvaj jménem národního odboje!“

To už se sem hrne průvodčí a výhružně cvaká kleštičkami.

„Slečinko, hovořit s řidičem za jízdy je přísně zakázáno. Máte vůbec lístek? A máte vůbec kladný postoj k Velkoněmecké říši?“

Jitka vytáhne pistoli: „Vystupte si oba!“ Řidič najednou slyší výborně, s průvodčím packavě seskočí na most a hrozí za ujíždějící tramvají pěstičkami. Jitka si sedne za kliku, zazvoní a hlásí na celý vůz:

„Zbabělci vystupovat! Teď to pořádně rozjedeme!“

Několik slabších jedinců skutečně poslechne, ale jádro národa zůstane a těší se, že bude mít v hospodě o čem vyprávět. Jitka trhne klikou na nejrychlejší stupeň. Dosud loudající se tramvaj hrábne do kolejí, až létají jiskry.

Byl také nejvyšší čas, protože za tramvají se objeví první pronásledovatelé. Je to nezbytná rekvizita všech filmů z druhé světové války: motocykl s přívěsným vozíkem, v němž sedí tlustý německý voják s kulometem a střílí, střílí a střílí.

Pérák se už na něj chystá, ale to už na plošinu přichází babička, na lokti nese navlečený košík s živou husou, v rukou drží ukořistěný samopal.

„Umíte s tím vůbec zacházet, babičko?“ ptá se Pérák pochybovačně.

„Neměj péči, hezoune,“ usadí ho babka. „Já jsem stará Sokolka.“

 

 

Více viz zde.

O autorovi viz zde.

 

2 komentáře.

  1. Matěj Senft napsal:

    Dobrý den, nevíte náhodou někdo kontakt (nejlépe email) na Petra Stančíka?

    Děkuji.

    • Josef Soukal napsal:

      Dobrý den,

      doporučuji napsat Michalu Šandovi, kontakt by měl být na jeho stránkách, popř. v Dobré adrese.

Zanechat odpověď