Už sám fakt, že se literární kánon stává předmětem metaliterárních a metaliterárněvědných úvah, že je často zpochybňován a interpretován jako sporný jev, ba dokonce vykládán jako násilí na čtenářích i badatelích, naznačuje, nakolik se v poslední době proměnilo naše myšlení o literatuře a komunikační rámce, za nichž se toto myšlení realizuje. Zdá se dokonce, že jsme byli – alespoň my starší – přímými účastníky proměny tak zásadní, že nám to umožňuje stav před změnou a po ní modelovat jako dvě zcela odlišné etapy, určené velmi odlišnými představami o smyslu literatury a její role ve společnosti. Alespoň nakolik mohu soudit ze současné české situace, jejíž znalost je ostatně také východiskem k následným úvahám. Stejně jako přesvědčení, že aktuální proměna vztahu ke kánonu není jenom záležitostí čistě literárněteoretickou, ale také věcí, která se týká celého myšlení o literatuře a školní výchovy k němu jako jeho neoddělitelné součástí.‟

Pavel Janoušek v úvodu své úvahy S kanónem na kánon aneb Kvadratura kánonu a nesamozřejmost jeho samozřejmosti publikované v časopise Tvar, v č. 16 (ZDE, první část) a v č. 17 (ZDE, dokončení).

2 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Paní kolegyně, se sjednocením školního seznamu jsme samozřejmě nesouhlasili; pokud si dobře vzpomínám, důvody pro tento krok byly právní. Mám za to, že hlubinnou příčinou jsou snahy dohnat každý spor týkající se nové maturity právě do oblasti, kde primárně nerozhodují ohledy vzdělávací a školní, ale paragrafy. Znovu na závažnost tohoto problému upozorníme; podotýkám ale, že řešení je stále do značné míry v rukou samotných učitelů – záleží na tom, co upřednostní.
    „Zoufalé lpění na formalismu“ pak je čistě záležitostí učitele.

  2. Marie Bicková napsal:

    S panem Janouškem vřele souhlasím. Jsem učitelka češtiny na gymnáziu naprosto nešťastná ze současné podoby ústní maturitní zkoušky, z věčného dohadování s kolegy, jakou podobu má mít náš školní seznam. Výsledkem je – a to je doloženo léty „odmaturovanými“ ve státní maturitě – zploštění, směřování stále více k průměru,zoufalé lpění na formalismu, který nahrazuje vyprázdněnost. Tím odkazuji i na bloudění bez mapy, hopkání od Kytice k Malému princovi.
    A podoba školního seznamu? Umíte si představit skupinu učitelů, kteří se mají shodnout? Nakonec dospějeme (opět praxe) k tomu, že vyženeme ze seznamu knih všechno, co vyčnívá, zanecháme průměr, na kterém se po boji shodneme, 60-90knih (bez Platóna, Sterna,… velikých a zajímavých děl české a světové literatury, které prosazuje někdo jiný).
    Marie Bicková

Zanechat odpověď