V rámci semináře z českého jazyka a literatury dostali žáci septimy a třetího ročníku Gymnázia a Střední odborné školy v Rýmařově za úkol napsat vypravování na následující klíčová slova: kokos, lavor, opičák, převis, bota, vězení, magnet, slunce, šídlo, oběd, gumák, kladivo, čarodějnice. Slova se v textu musela objevit ve stanoveném pořadí, mohla být libovolně skloňována, avšak nebylo povoleno měnit jejich slovnědruhovou platnost.

Janu Matulovi se navzdory daným omezením povedlo vytvořit kreativní text, v němž je dějová linie, postavená na paralelní vyprávěcí perspektivě, vyvažována reflexivní a popisnou složkou; k ucelenosti textu přispívá metaforický motiv zbraně – mamby, který zároveň vytváří zarámování příběhu, dovedně je pracováno i s vnitřním dialogem a monologem realizovaným pomocí nevlastní přímé řeči.

Vladimír Stanzel

Vážka

Hodinky ukazovaly 3:44. Pohlédl na oblohu. Byla temně modrá bez hvězd. Takové noci nepřinášejí nikdy nic dobrého, jen krvelačné bestie mívají hody, zaslechl v hlavě hlas své mrtvé tety. Něco na tom bude, pomyslel si a ušklíbl se. Naposledy si potáhl z cigarety a po chvíli vypustil kouř, který se nechal odnášet dál větrem do slepého vesmíru nad jeho hlavou. Dobrých třicet metrů od místa, kde stál, se do výšky tyčila robustní budova, jedna z mála, které v Regionu přežily zemětřesení v roce 2017. Po průčelí stavby se vinul oprýskaný zelený nápis KOKOS a. s., jenž v tom šeru vypadal jako ještěrka snažící se vniknout dovnitř některým z rozsvícených oken. Firma, která budovu dříve vlastnila, však zkrachovala již před pár lety a dnes nemovitost naplňovala zcela jiné potřeby než zázemí továrny na výrobu lavorů. Bylo veřejným tajemstvím, že zejména obchod s lidmi a zbraněmi tu přímo kvete.

U hlavních dveří stiskl třetí knoflík odshora, jako vždy, když se pro něj našla práce. Z reproduktoru se ozval pískot, který rval uši; za ním se jen neznatelně ozval tázavý hlas asistentky. ,,David, 167894,“ ohlásil se svým heslem. Pískot ustal a reproduktor ztichl. Po pěti minutách za hlavními dveřmi zachrastily klíče a množství zámků a asistentka se dvěma vazouny za zády ho pustila dál.

Kancelář hlavního šéfa, přes den jinak starosty města, se nacházela na konci chodby ve třetím patře. Ten tu teď seděl za stolem v křesle a tvář mu osvětlovala oranžová zář lávové lampy, pod kterou se zdál být spíš salamandrem než člověkem. David si všiml dvou líně se pod stolem převalujících chodidel ve škopku s horkou vodou. Tak aspoň něco tu zůstalo po starých časech, pomyslel si.

,,Tady máš instrukce,“ promluvil šéf a podával mu lejstro s poznámkami. ,,Ve zkratce, náklad se před hranicemi objeví před osmou večer. Tam už bude čekat náš člověk, který zajistí volný průjezd do země. Tvůj úkol bude převzít náklad a dovézt ho do areálu.“ Odmlčel se a sáhl do sekretáře pod stolem. ,,Poslední dobou začínají ti opičáci něco tušit, je možný, že se pokusí převzít velení… pro tenhle případ – na.“ V šeru se zbraň blyštěla jako šupiny mamby černé, stejně chladná byla i na dotek.

***

Zbývalo už jen něco kolem pěti jinů, než se dostanou ke skalnímu převisu. Noriko se svou rodinou, zahaleni před zvědavými zraky plášti proti větru, putovali již druhý den a teď, umořeni cestou, těžkým nákladem a zdrceni smrtí otce, který se vrhl do říčního koryta pro botu unášenou vodním proudem, konečně viděli cíl své cesty, který se pnul nad obzorem a zalil všechny pocitem naděje na možný lepší život tam venku. Totalitní vláda za posledních pár let ovládla jejich zemi do té míry, že nebylo již možné přežít bez injekcí s roztokem molekulárních kyselin a mikročipů, vše v zájmu zajištění občanské bezpečnosti a ideové čistoty myšlenek lidí. Vězení byla přeplněná a odmítnutí se rovnalo dobrovolné smrti. Prchnout za hranice se zdálo Noriko i všem ostatním jako jediné východisko a postavám čekajícím pod převisem se vrhali do náručí jako hrdinům riskujícím pro jejich svobodu život. Zachránili je, teď už bude jen lépe!

***

David byl již na cestě několik hodin a s měnící se krajinou, které teď dominovaly vzrostlé borovice lemující úzkou klikatou cestu, vzrůstala i jeho nervozita. Jasný, vyšlo to už tolikrát, proč by měl být teď nějakej problém? Hranice jsou zajištěný, ale co když?

Ve zpětném zrcátku jako by se na zlomek sekundy mihla něčí tvář. ,,Dítě, ty jsi byl vždycky magnet na problémy…“ Zase ona. „Co ty o tom víš. Zmizela jsi ještě před Zemětřesením, neměla jsi šanci vidět ty hordy umírajících lidí naházených na sebe, bez šance na život. A víš, kam je strčili? Do ústavu na konci města! Jsou jich tam stovky na přístrojích, živí-mrtví, co čekají, jestli je někdo někdy zachrání.“ ,,Takže život za život? Chlapče, vzpomeň si na ….“ Vytrhl zrcátko z držáku. Nenechal ji to dokončit. Nemohl.

***

Slunce obklopené červánky, které líně stoupalo zpoza horizontu, a větve stromů kolem cesty vykreslovaly na zaprášeném zadním okně dodávky hru světel a stínů, kterou Noriko sledovala prázdným pohledem. Její dva bratři, matka a cizích osm lidí choulících se mezi krabicemi a hadry tiše oddechovali. Ona si ale dala za úkol za žádnou cenu neusnout, přestože se to zdálo nemožné. Chtěla si vtisknout do paměti každou odbočku a usedlost, kterou projížděli. Přes mříže z nákladního prostoru občas pohlédla na muže za volantem. Zdál se být nervózní, ne jako lidé, kteří je vezli jejich zemí. Potil se mu krk a očima rozrušeně kmital mezi předním zrcátkem a vozovkou. Na pár sekund se jejich pohledy střetly, než Noriko upoutalo smaragdové šídlo, které vlétlo do vozu pootevřeným okénkem a usedlo na mužově rameni. V tu chvíli z Noriko opadly veškeré obavy a pochybovačné myšlenky, které se v ní rodily od přesunu do dodávky před hranicemi. Třepot křídel vážky jí z hloubi zapomnění vyvolal vzpomínky na dětství a sváteční oběd u jezera, kdy jí ve vlasech přistála dvě šídla. Máš odvážného ducha a dobré srdce, to ony poznají, povídal jí tenkrát táta o místních legendách spjatých právě s vážkami.

***

Nebe nad městem se protrhlo hodinu po odbití poledne a od té doby se z něj nepřestaly spouštět provázky chladné vody, která smývala špínu ze střech budov i jejich okolí. Šéf již očekával příjezd nákladu a v pršiplášti a gumácích postával v bahně před vjezdem do garáží.

,,Musíme si pohnout, sál na vyjmutí už je připravenej!“ zahulákal na Davida, utíraje si déšť z obličeje. ,,První půjdou tyhle dvě,“ ukázal na Noriko s matkou postávající mezi hloučkem dezorientovaných lidí z dodávky, kteří nerozuměli, o čem zachránci mluví, a jen se po sobě zmateně ohlíželi.

Muži vedli střípek rodiny přes garáž chodbou do útrob budovy. Desinfekce vznášející se ve vzduchu pálila Davida v očích, ale i přesto si všiml výrazu mladé asiatky. Bledé tváře zkoprnělé děsem, pootevřené rty, nehybné oči. Ten pohled už viděl. Byl to pohled očekávající smrt. Večerní cesta autem z obchodu. Hustě sněží. Teta zpívá koledy společně s rádiem. Záblesk světla. Nárazu už se nedá zabránit.

Pro případ, že se pokusí převzít velení, tak to říkal? problesklo Davidovi hlavou. Cítí jak se mamba plazí za opaskem a prosí o pozornost. Její jed působí téměř okamžitě a salamandr padá k zemi.

***

Noriko rána v malém prostoru ohluší a splašené srdce jí buší jako kladivo do žeber. Vzhlíží od těla, které se noří do vlastní bažiny, na muže se zbraní v ruce, jenž na ni rozčileně mává, aby zmizela. Než se s matkou dává do běhu ven chodbou, pomyslí si: Tak přece jen vážka, ta vodní čarodějnice, nelhala…