Jak vyplynulo z analýzy jednotlivých pokusů o definici, z terminologického hlediska není možné antiutopii a dystopii zaměňovat, neboť se jedná o sice podobné, ale v některých aspektech zásadně odlišné žánry. Oba pojednávají o fikčních petrifikovaných světech, s tím rozdílem, že antiutopie jako starší žánr vede především dialog s utopií a snaží se zdůraznit nemožnost existence celoplošného utopického ráje. Dystopie též vykresluje podobný fikční svět, ale ponechává naději na možnost úniku z petrifikovaného světa. Pesimistické nálady antiutopií první poloviny 20. století, které mimo jiné důrazně varovaly před pokusy o uplatnění „celoplošného štěstí“, se mění v úsilí o znovunalezení rovnováhy a návrat ke svobodnější společnosti, kde by každý měl mít právo rozhodovat o vlastním osudu. Tento typ varovné fikce lze s nadsázkou označit za součást duchovní hygieny moderní společnosti, a tedy i za projev etického závazku modernistické literatury.

Oba žánry především popisují negativní místa a prostory, které bývají označovány jako nehumánní, tísnivé, jako projekty odstrašujícího obrazu budoucnosti. Petrifikované světy tohoto typu fikcí jsou realistické až hyperrealistické, a to jak na rovině metody výstavby světa, tak i autorského stylu. Tím se posiluje jejich uvěřitelnost, reálnost a jejich potenciál varovného svědectví. Dalším rysem obou žánrů je často přítomné striktní rozdělení společnosti na dvě či více skupin, přičemž komunikace mezi nimi je nemožná nebo značně narušená. Posledním společným rysem je samotná zápletka, kdy se protagonista — často se skupinou svých stoupenců — pokouší o únik z petrifikovaného světa. V antiutopiích je tento pokus až na výjimky neúspěšný a hrdinové jsou násilně vráceni na své původní místo, v dystopiích se to buď podaří, nebo na konci svítá naděje, že příští pokus může být úspěšnější. (…)

Studie ZDE

Kategorie: Literatura

Zanechat odpověď