Z recenze Martina Lišky na webu iLiteratura:
„Jeden z finalistů letošní Německé knižní ceny zaujme nejen válečnou tematikou a zajímavostmi ze světa včel. Paralely s fungováním včelího společenství dávají příběhu o odvěké lidské touze o životě ve svobodě nový rozměr.
(…) Winterbienen čtenáře zavádí do posledních měsíců druhé světové války. Egidius Arimond je osaměle žijící obyvatel zmíněného městečka Kall, ležícího nedaleko hranice s Belgií. Výraz „osaměle žijící“ je ovšem platný, jen pokud máme na mysli lidskou společnost. Arimondovou hlavní zálibou a zároveň i v podstatě jediným zdrojem příjmů je včelařství, ve společnosti včel tráví často i dlouhé hodiny. Zároveň ale Arimond nepřetrhal vazby s lidmi, občas zajde do místní hospody, kterou provozuje jeho sestřenice, často navštěvuje místní knihovnu a hlavně využívá nepřítomnosti většiny mužů svého věku, povolaných na frontu, a svádí jednu vdanou ženu za druhou. Sám byl z branné povinnosti osvobozen, protože trpí epilepsií. Stále se však nad ním vznáší hrozba státem nařízené eutanazie, před kterou ho svým vlivem chrání jeho bratr Alfons, letecké eso. A ještě jedno tajemství Arimond skrývá před světem, tentokrát i před nejbližší rodinou: svých znalostí krajiny využívá k tomu, aby pomohl pronásledovaným Židům uprchnout do Belgie (poněkud nejasné je, proč by okupovaná Belgie, jejíž židovské obyvatelstvo rovněž postihl holocaust, měla být pro Židy lepším místem k životu než Německo). Sám Arimond ale přiznává, že tak činí hlavně proto, aby měl peníze na stále dražší a hůře dostupné léky na svou nemoc. Do veskrze kladného hrdinného zachránce Židů má tedy protagonista velmi daleko, na druhou stranu se ale nenechá strhnout ryzím pragmatismem, a přestože si za své služby nechává zaplatit, neváhá v případě potřeby udělat pro uprchlíky více, než k čemu je zavázán nepsanou dohodou.“
