Dotaz:
Ráda bych pro pokročilé studenty znala rozlišení mezi těmito dvěma tvary: čtvery, čtvero. V serverech nacházím rozdělení číslovek na druhové a souborové takto:
1. druhové – čtverý;
2. souborové – čtvery, čtvero, přičemž rozdíl je nepatrný: čtvery běžné, čtvero archaické.
Opravdu je rozdíl mezi tvary čtvery versus čtvero pouze v archaičnosti, nebo je zde i rozdíl ve významu?
Paní J. Š.

Odpověď ASČ:
Velmi zajímavý dotaz!
Řada běžně dostupných příruček tento druh číslovek vůbec neuvádí. Musel jsem jít až do akademické Mluvnice češtiny 2 (Academia, Praha 1986), abych našel podrobnější výklad k dotazovanému jevu. Ve výčtu druhů číslovek se na str. 117–118 uvádí, že jde o číslovky úhrnné. Definice AMČ: „Tyto číslovky vyjadřují počet jevů (jako číslovky základní), avšak pojatý úhrnem, vcelku (tento významový rys tu není nijak zvlášť výrazný, je spíše dán vlastnostmi slovního druhu substantiv v protikladu k nesubstantivní povaze většiny číslovek základních).“ Následuje řada příkladů; např. dvé holoubátek sice znamená, že jde o dva jedince, ale na rozdíl od dvě holoubátka se zdůrazňuje, že patří k sobě, že tvoří pár. T
Termín číslovky úhrnné dále uvádí i renomovaná – a pro praktikující češtináře na ZŠ i SŠ nanejvýš přínosná – příručka autorů R. Adam a kol.: Gramatické rozbory češtiny (Karolinum, Praha 2018). Viz str. 73, s příkladem „patero atp.“ Chybí však zde zmínka, že existují i číslovky úhrnné neurčité, a to typu několikero, vícero.
Nepřekvapí nás jistě ani fakt, že se tímto druhem číslovek zabýval již profesor Vladimír Šmilauer. Napadlo mně podívat se do jeho kompendia středoškolského učiva Nauka o českém jazyku (SPN, Praha 1972) – tam tento druh číslovek uvádí; klasifikuje ho přitom na str. 198 jako zpodstatnělé druhové číslovky.
Je zajímavé, že i když tedy informace o tomto druhu číslovek byla k dispozici již v sedmdesátých letech minulého století, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se o nich naši tehdejší učitelé nezmínili.

To vše byly zatím akademické citace a úvahy. Náš web a naše Poradna ASČ ovšem slouží primárně praktikujícím češtinářům působícím na základních a středních školách. Uzavřu tedy nastolenou problematiku z tohoto hlediska:
V prvé řadě nezáleží asi tolik na tom, jak daný jazyk jev pojmenujeme. Učitelé češtiny především mohou a mají motivovat své žáky k promýšlení i podobných jazykových nuancí – ovšemže na základě konkrétních příkladů. Rozhodoval bych se podle úrovně třídy, zda tuto látku zařadit již do nejvyšších tříd 2. stupně ZŠ, spíš bych ji ale využil k tříbení jazykového (zvláště sémantického) citu středoškoláků. Rozhodně ovšem není namístě, aby se stala předmětem klasifikovaného prověřování.
Žákům bych předložil několik konkrétních příkladů a vyzval je, aby se vyjádřili k tomu, jak v tom či onom vnímají význam daného spojení číslovky se substantivem. Následovalo by shrnutí:
a) čtyři klíče – jde o čtyři jednotlivé klíče a neřeší se, zda stejné, nebo různé (co do zoubků, materiálu apod.);
b) čtvery klíče – jde o čtyři svazky klíčů a opět se explicitně neřeší, zda stejné, nebo různé, ovšem vzhledem k existenci číslovek druhových lze implicite dovodit, že jde o svazky stejné;
c) čtveré klíče – jde o čtyři svazky klíčů, každý jiného druhu, typu, funkce apod.;
d) čtvero klíčů – jde o čtyři svazky klíčů, které mají něco společného jako celek, např. patří k jednomu objektu, k jednomu majiteli.
Podotýkám na závěr, že uvedené významy mně napovídá můj jazykový cit, ale je samozřejmé, že jiní češtináři mohou tak jemné sémantické rozdíly vnímat jinak. Přivítáme diskusi na toto téma; velmi oceníme eventuální vstup bohemistů-specialistů na morfologii do ní.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.