Z loňských článků věnovaných Janu Husovi:

Krátká a dlouhá „nabodeníčka“ si s reformátorem českého pravopisu Janem Husem spojí snad každý průměrný středoškolák, ovšem Husův postoj k češtině nebyl nijak jednoduchý a přímočarý. Čeština doby Husovy, to totiž nebyla mateřština uvědomělého národa přijímaná samozřejmě a bez výhrad, ale symbol zatížený mnoha dobovými významy. Byla propagačním nástrojem husitského hnutí, prostředkem demokratizace literatury, emblémem „českého myšlení“ měšťanstva, které se češtiny ujímá vlastně poprvé. Ale jaké češtiny?

Bratrzie ga tuto my lym gedyny em kto kralow twie cze ke nepoddane o obnye pamatuge y za obnowu geho dal bych ruku do ohnye : acz muoz ne proſtye do ohnye: ale pro myſſlenku tu ga wprawdye planu: pane boze czoz pak nemame przi lowie gakehos nehoruczieho?“ Tak by znělo v originále a před reformou pravopisu populární Husovo prohlášení ze hry České nebe, známější v dochované Cimrmanově novočeštině: „Bratři, já jsem tu myslím jediný, kdo samostatné české království osobně pamatuje. A za jeho obnovu bych dal ruku do ohně. Tedy do ohně přímo ne. Ale pro tu myšlenku já opravdu planu. Pane Bože, copak nemáme nějaké nehořlavé úsloví?“

Jan Hus následuje lidovou mluvu

V 15. století zdaleka nešlo o jeden unifikovaný spisovný jazyk, ale spíše o nesourodou směs „oficiální“ češtiny psaných projevů, češtiny mluvené a jejích lokálních, nářečních variant. Rozvášněný lid, jemuž je předkládána vize jednotného českého národa spojeného společnou mateřštinou, se spisovné češtiny doslova zmocňuje a adaptuje ji po svém. A je následován Janem Husem, který lidové tvary přejímá do svých příruček, a tím je ustaluje. Jedním z jeho nejodvážnějších jazykových novátorství bylo samozřejmě přepisování slovníku Bible. Hospodina nahradil „Pánem“, vraha zase „nepřietelem“. Jestliže bylo již v Husově době populární tvořit slova zcela nová, a poskytovat tak české ekvivalenty výrazům německým či latinským, nezůstává Hus nijak pozadu. Mnohé se však (naštěstí) neujaly, např. „hlavizna“, jež měla nahradit „kapitolu“. Úsměv budí i nápadité a navýsost výstižné složeniny jako „hnojikyd“, „kydochlév“ či „smilnomluvec“. Většina Husových jazykových reforem respektuje fakt, že mnohé gramatické tvary již v dané době vymizely z mluveného jazyka a zůstávaly pouze v psané podobě jako reziduum starých časů. Tvarem „prosím“ tak nahrazuje původní „proši“, „umím“ zase starší „uměji“. Ovšem s výjimkou výslovnosti hlásek. Přestože se v 15. století přestává rozlišovat výslovnost měkkého „i“ oproti tvrdému „y“, stejně jako přestává existovat měkké a tvrdé „l“, Hus tvrdohlavě lpí na výslovnosti tradiční, a tedy dvojí. V tomto ohledu byl populární reformátor nebývale konzervativní. Trval dokonce ina dlouhém „ú“ či „ý“ tam, kde je už dávno nahradila dvojhláska „ou“ či „ej“ (lúka – louka). Naopak tam, kde původně byla dvojhláska („ie“), ale už se nevyslovovala („í“), vyžadoval její zachování (mluvie – mluví). Jazykovědci ovšem mají pro tento rozporuplný přístup svérázné vysvětlení – a to Husův jihočeský původ. Čeština v jižních Čechách totiž tehdy byla o poznání archaičtější než ta pražská, a tak se Hus s pražskou výslovností jen těžko smiřoval, navíc v ní spatřoval nežádoucí vliv němčiny.

Nabodeníčka…

A jak to bylo se slavnými „nabodeníčky“? Hus navrhl zjednodušení původního spřežkového pravopisu na tzv. diakritický, a to v rozpravě De orthographia bohemica, psané ovšem – jak název napovídá – latinsky. (Latina byla pro Husa jazykem vědy, kdežto čeština jazykem výchovy a agitace.) Autorství původně anonymního spisku nalezeného Františkem Palackým je sice Husovi připisováno, avšak nezvratné důkazy chybí. Spřežkový pravopis byl v případě středověké češtiny vlastně jakousi z nouze ctností, neboť řešil ten prostý fakt, že „chudá latinská abeceda“ neměla písmena pro „bohaté slovanské hláskosloví“ (ž, š, č, ř…). Hus navrhl místo kombinování písmen označovat nejbližší podobnou hlásku tečkou zvanou „punctus rotundus“ (ż, c…), dlouhé samohlásky pak čárkou, čili „gracilis virgula“. Zmiňovaná řeč ze hry České nebe by po Husově reformě (a v limitech dnešního textového editoru) zněla asi takto: „Bratŕie gá tuto my lím geďiný em kto králow twie ce ké nepoddané o obńe pamatuge y za obnowu geho daĺ bych ruku do ohńe: ac muoż ne proſťe do ohńe: ale pro my ´lenku tu gá wprawďe pĺanu: pane boże coż pak nemáme pŕí ĺowie gakéhos nehorúcieho“. Prosté, elegantní, ale hlavně slovanské! Navzdory tomu se diakritický pravopis vžíval jen velmi pomalu a rozpačitě a trvalo mu přes čtyři století, než zvítězil zcela. Počeštěné termíny „nabodeníčko krátké“ a „nabodeníčko dlouhé“ však nepocházejí, navzdory vžité představě, z Husovy dílny. K omylu došlo v půlce 19. století chybným přiřazením cizího textu (předmluvy) k vydání De orthographia bohemica. Nutno podotknout, že mistr Jan Hus měl k reformě pravopisu závažnější důvod než jen zbavit češtinu závislosti na latinské abecedě. V jeho době totiž vedle sebe fungovaly hned tři různé způsoby zápisu – pravopis spřežkový ve starší a mladší variantě a tzv. primitivní pravopis, který některé hlásky vůbec nerozlišoval („c“ mohlo znamenat „c“, „č“ nebo „k“). Jedno slovo se tak mohlo objevit hned ve třech podobách, z nichž většina nebyla ani písařsky efektivní, ani čtenářsky komfortní. Dnešní „čas“ mohl vypadat jako „chzazz“ i „czass“. Měla-li být čeština přístupná opravdu všem, tedy i lidovým vrstvám, musel být její zápis značně zjednodušen. A tak se i stalo. Dnešnímu čtenáři by ovšem byla Husova divadelní replika srozumitelná teprve po reformě z roku 1849, kdy se vlastně ustálila soustava písmen a diakritických znamének, jak ji používáme dodnes: „Bratřie, já tuto myslím jediný sem, kto královstvie české nepoddané osobně pamatuje. I za obnovu jeho dal bych ruku do ohně. Ač muož ne prostě do ohně. Ale pro myšlenku tu já vpravdě planu. Pane Bože, cožpak nemáme příslovie jakéhos nehorúcieho?“ Je otázkou, jak by se Jan Hus smiřoval s faktem, že nevyhnutelný proces dalšího zjednodušování češtiny jeho vynalézavá „nabodeníčka“ úplně odstraní, jak jsme toho dnes a denně svědky v emailech a zprávách SMS. Tam je naopak spřežkový systém někdy užitečný: zavazny (=závazný) x zavazzny (=závažný).

In: Biblio, příloha Literárních novin a Lidových novin, 11. 6. 2015.

Viktor Viktora: Jan Hus a jeho doba

František Šmahel: Jan Hus a počátky česky psané odborné literatury

Eva Kantůrková: Dcerka

 

Zanechat odpověď