Mluvím o posledních létech básníkova žití před a hlavně po roce 1968, v tříletí pro něho heroickém, ale i smutně tragickém. Ať to zní jakkoli rouhavě, myslím, že Josef Kainar v listopadu 1971 odešel v pravý čas: partajní lodivodi už před ním stačili rozvinout rudý koberec ke kapitánskému můstku čerstvě vymetené normalizační spisovatelské paluby. Jako by tím chtěli korupčně zúročit vnější atributy básníkova života vyplněného dlouhodobými pobyty ve sklenících tehdejšího literárního pařeniště, na dobříšském zámku spisovatelů a přilehlých rekreačních chatách. Skleníkové prostředí „tuzexového života“ na Dobříši a Slapech, pro Kainara přijatelné především k řešení komplikovaných životních peripetií, jeho tehdejší poezií nikterak neprostoupilo. Naopak, přispělo k její jakési až disidentské esencialitě  po básníkově náhlém odchodu. Zejména písňové texty legendárního dnes už „Města ER“ a „Kuřete v hodinkách“, pro které si Michal Prokop s Vladimírem Mišíkem opravdu jezdívali i na Dobříš, vypovídají o naprosto jiném lyrickém mikro- klimatu, nežli skýtala místa jejich zrodu. I v tom byl jeden z paradoxů: empatický překladatel textů amerického swingu a spolupodílník avantgardní tváře nastupující generace nikdy nezpochybnil své postavení veskrze loajálního občana, pravda s kritickými výhradami, leč bez disidentských ambicí. Právě takového si ho podnes přivlastňují komunisté; jeho básně – a nejenom ty z poúnorových let! – zdobily partajní slavnosti také díky přesvědčivé recitaci Jiřiny Švorcové až do posledních jejích dnů. Ani dnes v nahrávkách jejího kainarovského repertoáru neztratily ničeho ze slovního oparu z východu implantované revolučně mobilizační tóniny, jak si ji Kainar, inspirován Majakovským, osvojil ve své „budovatelské“ sbírce Veliká láska (1950). Stejně tak desítky novinových satiricko-agitačních rozhlásků tvoří poněkud bizarní protějšek jeho jazzového zanícení. V 50. letech, zaujat umělým folklórem tzv. častušek importovaných ze sovětského Ruska, stvořil i on řadu těchto „agitačních  komentářů“ (např. „Bacil karbanu“, „Košická rovina“, „Byl by to syneček“ aj.) v době své “kulturní brigády“ na východním Slovensku při výstavbě průmyslového komplexu HUKO.

Více v časopise TVAR

Kategorie: Články, Kainar Josef

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    NAPADAL SNÍH

    Napadal sníh.
    Potichu v noci napadal sníh.
    A kde je všecko?
    Dyť sem se sněhu ve snu nenadál.

    Von smazal dvůr
    a je to malej řbitov.
    Komíny smazal,
    sou to bílý sochy.
    Je z králíkárny hrobka rodinná,
    a všecko je to pěkně požehnaný
    křížkama, jak přešly v sněhu vrány,
    já sem ten pozůstalej,
    kerej vzpomíná.

    Napadal sníh.
    Na všecko napadal sníh.
    Co bude se mnou?

    Jakápak vina,
    jaký rozsouzení,
    dyž teďko žádnej žalující není?
    Dyž mě jak stránku
    v spisech obrátili?

    A srdce bolí dál,
    a sníh, ten napadal,
    a všecko je tak bílý —

    (Lazar a píseň, 1960)

    Kainara, od jehož smrti dnes uteklo 46 let let, mám hořce rád. Věřím mu Osudy, ctím Nové mýty, jeho Moje blues je tak nějak trochu hodně i moje blues. Kainara mám rád, když ho zpívaj Mišík a Prokop a Suchý a Olmerová anebo naposled Plíhal a Navarová. Kainara mám rád, protože není ani černej, ani bílej, je tak nějak flekatej vod toho Kainova znamení v jeho jménu. Kainara mám rád, když je černošsky smutně cynickej. A mám ho nerad, když sní cynicky optimistickej rudej Český sen. Kainara mám rád, když na kytaře do strun vyťukává vlakový synkopy nebo když večer zadumaně hledí u vody na udici a nebeský hvězdy na hladině neberou a neberou. A Kainara rád nemám lapícího na rudě potažený rokokový sesli na Dobříši, když patou vydupává častušku Veliké lásky k rudý hvězdě na svý stranický legitimaci.
    Ale suma sumarum — Kainara mám víc rád než nerad.

    (Z facebookové stránky Františka V. Ryčla, 16. 11. 2017)

Zanechat odpověď na Josef Soukal