Reportáž z cyklu v Salonu Práva:

Na sklonku pandemie jsem přijala místo učitelky na střední odborné škole, jejíž součástí byly i učební obory, konkrétně kuchař, číšník-kuchař a cukrář. V těchto třídách jsem vyučovala český jazyk a literaturu.

Učňáky mě vždycky zajímaly. Se slovem učiliště se pro většinu společnosti nepojí zrovna příjemné asociace. Mají punc odkladiště hloupých dětí a symbolizují prohru u přijímaček. Budoucí učitelé zpravidla netouží učit na učňáku, ale na gymnáziu, kde „děti nedělají tolik problémů“.

Nicméně ačkoli jsem učila krátce, zjistila jsem, že pokud se chcete něco dozvědět o lidech a naučit se učit, není lepší výchozí bod. (…)

„Děti z učňáku jsou podle mě opravdu háklivé na vynucenou autoritu. Když se na ně jde z pozice síly, uzavřou se. Když se ve škole bojí nebo nudí, tak nepřijdou, a to přece není naším cílem. Ať jdou radši do školy, než aby seděly někde v nákupním centru na wifi,“ říká pro EDUzín učitelka Zdeňka Musilová Heroldová, která práci na učňáku miluje.

Žáci, které jsem učila, často pocházeli ze špatných socio-ekonomických podmínek, a ačkoli mezi nimi byli i takoví, které obor bavil, mnozí z nich si prostě jenom někam podali přihlášku.

Zdeňka Musilová Heroldová to shrnula velmi přesně: „Mají nízké sebevědomí, s tím už přicházejí ze základní školy. Někdy mají pocit, že skončili na škole, kam berou i hloupé. Když děláme sebehodnocení, říkají – jedničku si nezasloužím. Podceňují se úplně zbytečně.“

U těchto žáků bylo nejtěžší najít způsob učení na míru. Zjistila jsem ale jedno: i když to nebyli premianti, nebavily je jednoduché úkoly. Dává to logiku. Nikoho nebaví opičí práce. Rutinní opakování cvičení brali jako absenci zájmu o ně.