Odrazovým můstkem následující úvahy budiž čurání. Čurání a slova příbuzná jsou totiž problémovou rodinou v jinak celkem spořádaném pavlačovém domě českého pravopisu ů a ú. A v čem že problémovou?
Čurání nikdy dřív nemělo podobu čórání ani čuorání. Neprošlo si tedy takovou změnou jako třeba kůň (jednoduše kóň → kuoň → kuoň → kůň), na jejímž konci se uprostřed právě takových slov ustálilo písmeno ů. Slovníky 20. století tedy čurat uvádějí pouze v krátké podobě. Striktně krátce ho ovšem nejspíš vyslovuje málokdo. Polodélka či délka samohlásky při vyslovování pak vede k dilematu, jak sloveso čurat a jeho odvozeniny zapsat. Pozice uprostřed českého slova hraje pro ů. Podoba ú by tak mohla být volbou jen pro pravopisné insidery nebo snad znalce dosud jediné kodifikované podoby slova čúrek. A těch není mnoho.
Sloupek je – jak je to ve Vesmíru pravidlem – zajímavý. Nerozumím ale titulku, kodifikování variantního zápisu je běžný jev, ani tomu, proč je dům zrovna pavlačový.