Román Emila Hakla Pravidla směšného chování nepřehlédnutelně vyčnívá z české literatury roku 2010. Je to zřejmě nejlepší autorova knížka a lze snad říct, že je to i jedna z nejzajímavějších českých knížek po listopadu 89. V jednom novinovém rozhovoru, který se objevil krátce po vydání knihy, Hakl řekl: „Konstruovat děj mi připadá jalové, je toho všude plno. Jsou to lži. Detektivky, mystika, šifry všech možnejch mistrů a mágů – spotřební nuda. Mě zajímá literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše. Netvrdím, že takovou dokážu psát.“ Já tvrdím, že literatuře s potenciálem bigbítovýho koncertu se Emil Hakl nikdy nepřiblížil tolik jako v Pravidlech směšného chování.

„Cesta symbolů je nebezpečná, protože je snadná a svůdná. Kdo to napsal, na to si právě zaboha nemůžu vzpomenout.“ Takhle Emil Hakl svůj román otevírá. Samotný text je rozložený do tří částí, jakoby do symbolu trojúhelníku – prostřední část je jeho vrcholem, proto z ní taky vybírám ukázku. Na rozdíl od Haklových předchozích knížek tedy mají Pravidla směšného chování pevnější a sevřenější stavbu, což se mi líbí. Zároveň ale Hakl na své předchozí knížky navazuje, což se mi líbí taky. Zmiňovaná prostřední část jako by byla zároveň vyvrcholením novely O rodičích a dětech, první a třetí část se svým adrenalinem a exotikou nese na podobné vlně jako román Let čarodějnice. Emil Hakl pořád píše to svoje, ale dělá to čím dál líp. Nechává si ty důležité vlastnosti svého psaní, jako je obdivuhodná práce s dialogy a nervní pnutí mezi pevností a vratkostí, které za něj hezky vyjádřil Henri de Toulouse-Lautrec, citovaný na první stránce: „Ti, co říkají, že je jim všechno fuk, těm to fuk není… protože ti, kterým to fuk je, ti to neříkají.“ A zároveň Hakl překračuje svůj poznaný a bezpečný prostor a jde dál. Hloub, řekl bych. Proto jsou pro mě Pravidla směšného chování literární událostí.

 

Štěpán Kučera

 

Koruny akátů jsou obaleny světélkující duhou.

 

Rozespalí chodci se vynořují z amfiteátru stínů a zase se v něm ztrácejí. Občas kolem předuní tramvaj. Uvnitř visí na tyčích obrovští netopýři a podřimují. Sedí tam strašidelné bezbarvé opice, šťárají se v nose a dýchají na sklo.

Je mlha, sedm ráno. Scházím dolů Korunní třídou, jdu Rumunskou, v Bělehradské nastupuji do jedenáctky. Procházím vozem dozadu, opírám se zády o vodorovnou tyč. Za vydatného drhnutí brzd se vůz spouští do Nuselského údolí. Popojíždíme končinou probouzejících se prodejen, tržnic, frců, fitek a jiných šejdíren. Plazíme se pod kopcem Bohdalcem, uháníme ulicí U Plynárny. Míjíme kotlinu odstavovacího nádraží naplněnou vyhořelými železničními vagóny.

Konečná. Praha-Spořilov. Čtvrť zpustlých sadů a omšelých pětiletkových paneláků. U jednoho z nich tlačím kloubem prostředníku na zvonek s vybledlým nápisem. Po dlouhé době se v matném skle vchodových dveří zhmotní otcův stín.

„No, poď dál,“ říká.

Stoupám za ním. V jeho pachové stopě je cosi nového. Poslední léta to nepřehání s mytím, což chápu. Taky už lezu do vany, jenom když se chystám mezi lidi. A najednou je cítit kolínskou, deodorantem, nějakou chemií.

Shrnutý koberec, ulemtaná televize, na ní drobnými mincemi naplněná béžová dámská lodička. Haldy složek, výstřižků, pořadačů, paperbacků, encyklopedií, vinylů, krabic, lékovek, ohryzků. Veškeré kolmé plochy jsou polepeny plakáty s jeho oblíbenou zpěvačkou. Z nedovřené skříně září pestrá změť šlí. Šle má otec parádní, měňavě stříbrozelené, rudočerně proužkované, modré se žlutými puntíky, hrubě tkané olivové, jedny pěknější než druhé.

„Jak pojedem?“ ptá se.

„Tágem.“ „Taxikáři jsou, chch, drahý.“ „To nevadí.“ „Mně bude za rok osumdesát.“ „Jak to souvisí?“ „Mám malej důchod.“ „Přece se nebudem mlátit autobusem, volám tágo.“ „Za jak dlouho může přijet?“ „Za pár minut.“ „Tak eště nevolej, musim se přesvědčit, jestli mám všecko.“

Hrabe se ve dvou kabelách. Jednu beru já, druhou on. Scházíme po schodech, jdeme podél domu. Pletivem řadových balkónů prosvítají polámané židle, koloběžky.
Stojíme na rohu, čekáme. Ranní mlha dávno ustoupila slunci. Terénní vlna nad ruinou záběhlického zámku září čerstvým světlem. Vítr fičí, kandelábry salutují, kvete zlatý déšť. U obrubníku brzdí fabia. Pomáhám otci s usazením. Nedaří se nám složit dovnitř nohy. Chlap u volantu si nás prohlíží ve zpětném zrcátku.

Vystupujeme u brány, za vrátnicí studujeme rozcestník. Nehledáme A2, A3 ani A5, hledáme G3. Vyšlapaná dlažba nás vede mezi budovami. Obcházíme granitově šedý barák, vcházíme dovnitř, hlásíme se na ústředně. Usedáme v přízemí u dveří s nápisem PŘÍJEM. Občas se otevřou, je vysloveno jméno, někdo se zvedne, vstoupí, po jisté době vyjde a odchází jako ve snách.

Jdu k automatu pro dvě kafe. Otec přendává horký kelímek z ruky do ruky, třaslavě usrkává.

„Poslední léta mám pořád chuť na sardinky,“ povídá. „A jíš je?“ „Jim je. Heleď, klidně mě tu nech a běž, to může trvat dlouho.“ „Já počkám.“ „Tak jo.“ Sedíme, mlčíme.

Dveře se otevřou, hlas řekne příjmení.

„Počkáš tady?“ ubezpečuje se. Kývu, že ano. Čekám.

Uvnitř zní tlumený hovor.

Otec vychází, v ruce tištěný blanket, sedá si.

„Mám nádor v tlustym střevě,“ oznamuje, „za pět dní mě budou operovat. Tak teď hlavně, aby to dobře dopadlo.“ Vyplňuje formulář. Hrot tužky se vznáší nad kolonkou: O průběhu léčby chce být pacient informován lékařem: a) v plném rozsahu, b) v omezeném rozsahu, c) nechce být informován.

Zaškrtává b).

Ujímá se nás saniťák, připomínající zlého muže z němé grotesky. Má i to enormně zježené obočí, i ty rantly pod očima. Jdeme za ním ze schodů, do schodů, zastavujeme u dveří s číslem 7. Muž je otevírá. Na postelích řada ležáků, napojených na různé hrazdy a baňky. Tatík to vidí. Zastavuje se, otáčí. Viditelně ho napadá, že by bylo lepší vzít roha, dokud to jde. Vchod však tarasí celým tělem saniťák. Jde tedy k volnému lůžku a jaksi poslušně, oficiálně na něj usedá.

Ptám se, jestli něco nepotřebuje. Říkám, že ho navštívím. Odpovídá, ať nechodím, že to zná, že ho budou tahat po vyšetřeních, ať přijdu až pak. Ať zavolám doktorce Junkiánové, doktorka Junkiánová, napiš si číslo. Píšu si.

Na dvoře švitoří ptáci. Ze sklepa budovy hluše rachotí čerpadlo, kompresor, ventilátor, nějaký agregát.

 

V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů.

 

Potřebujeme se zbavit pocitů. Sedám do křesla, spařím si jazyk čajem a jdu taky do toho. Projedu oblíbené položky, fóra, otevřu textový dokument, chvíli ťukám, opírám se, prohlížím si rozpraskanou krajinu stropu. Vlasové trhliny v malbě jsou oblity řečištěm světlejších proužků. Vlákna pavučin tančí v zahřátém vzduchu. Zmítají se, rytmicky vlají. Otec asi teď dělá to samé. Kouká do stropu a snaží se vyrovnat s probíhající skutečností. Na kterou se jeden nepřipraví, ani kdyby poctivě přečetl a vstřebal všechny ty Zenové hole a jiné návody, jak žít. Tatík navíc žádné hole nikdy nečetl, zajímají ho jiné obory, motolice, vrtulice, škrkavky, olihně, migrace ptactva, dějiny dobývání vzduchu, superstruny, pulzary, kvazary, oškubané detektivky a alkoholické bláboly E. A. Poea. V osmdesáti hltá četbu jako zjednaný. K tomu dojíždí tramvají ze Spořilova do Strašnic dělat dědu vnučce Míše. Protože já se u nich neukážu. Já sedím doma a potím žluč do notebooku.

Dneska ale zavírám krám, beru gatě, zhasínám a jdu ven. Jen tak, na obhlídku čtvrti. Na Jiřáku mrknu oknem do kasina, obsluha nahoře bez, divná věc. Kdoví, možná otisk středověkého třeštění, karnevalů, saturnálií. Jenže na těch brala účast honorace i otroci, kdežto tohle jsou jenom otroci. A že jich tam je. Zátylky se lesknou, dorota roznáší stejky.
Jdu dál. ARCHA CITY REALITY – můj oblíbený nápis. Rozněcuje fantazii, a zároveň dává sílu ji utnout.

Jdu dál. Před kostelem ke mně přibíhá vysoký pes a líže mi na střídačku obě dlaně. Zdá se, že má jedno oko modré a druhé hnědé, ale při tomhle osvětlení to není jisté.
„Chceš banána, nebo dudlíka?“ řičí z okna kuřácký alt. „Banána nemáme, tak dáme dudlíka!“
Jdu dál. Za chodu vyťukávám pár čísel. Všichni volaní právě hovoří. Vyměňují si drby, zatracují nové české filmy, domlouvají srazy, návštěvy, výlety. A mně, kurva, nezavolá nikdo.
V zahradní restauraci v Riegerových sadech si dávám desítku. Vzduch je prosycen čoudem, omladina se štětí, psi samým štěstím skáčou do výšky, metají kozelce. V kapse mi vrká mobil, vida. „Ahój, Vláďa,“ hartusí mluvítko. „Koukám, žes volal, potřebovals něcó?“
„Chtěl jsem tě akorát pozdravit, sedim v Mlíkárně a je tu celkem klid, neskočíš na jedno?“ „Du.“ Vzápětí se mezi keři proplétá padesátník ve flísce, směje se jako netopýr, tiskne mi ruku dinosauřím stiskem.

„Pustit si Viridianu a k tomu si dát fazole z konzervy, do nich křenovou pastu, nic lepšího jsem dlouho nezažil,“ povídá. „Koukám, že sis koupil nový boty.“

„To jsou ty starý,“ říkám, „akorát jsem si je vyčistil.“

***

Emil Hakl: Pravidla směšného chování, Argo 2010

 

Ukázka a průvodní texty byly publikovány v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo (1. 4. 2010); vstupní text byl upraven.

 

O autorovi viz zde.

Autorský web Emila Hakla najdete zde.

Štěpán Kučera (1985) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě. Pracoval jako novinář, archivář, korektor, nakladatelský redaktor, PR pracovník v humanitární organizaci ADRA, dnes se živí jako redaktor Salonu, kulturní a literární přílohy Práva, a textař v reklamní agentuře. Vydal knížku Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (Host 2006). Jeho prózy vyšly i v různých sbornících, naposledy v česko-německé čítance Naše krajina slov/Unsere Wortlandshcaft (KAL 2012).

Kontakt: kucerastepan@seznam.cz

Zanechat odpověď