Nedávná maturitní polemika (ZDE) se mj. dotkla způsobu výuky literatury na SŠ. I proto před startem školního roku znovu publikujeme příspěvek jednoho z mladých členů ASČ.

Rád bych se podělil o zkušenost, kterou jsem učinil s pohádkou jako tématem výuky literatury na začátku studia střední školy.

Po pěti letech praxe jsem se rozhodl v 1. ročníku střední školy úplně upustit od chronologické literárněhistorické výuky literatury a přetvořil jsem výukový koncept tak, aby lépe odpovídal schopnostem a potřebám současné generace deváťáků (většinou dvojkařů), kteří přicházejí na naše gymnázium a střední odbornou školu. Začínat starověkou literaturou a přes středověk se v květnu dostat ke klasicismu je, dle mého názoru, v současné době problematické, proto jsem se pokusil vytvořit takový plán, který by napomáhal tomu, aby pro studenty prvního ročníku byly hodiny literatury zajímavé, a který by mně lépe umožňoval rozvíjet jejich schopnosti porozumění textu, analýzy a interpretace. Požádal jsem o pomoc kamarády národkáře, kteří jsou zběhlejší v oblasti literatury pro mládež, a dal dohromady koncept žánrový, obsahující dobrodružnou literaturu, fantasy, sci-fi a pohádku, jíž výuku zahajuji. Abych zachoval literárně-historický přehled, který by měli studenti během studia na SŠ získat, přesunul jsem vybrané kapitoly ze starověké, středověké a raně novověké literatury, tradičně zařazované do výuky v 1. ročníku, do ročníků vyšších.

Začínat s pohádkovými příběhy jako výchozím literárními texty pro výuku literatury na střední škole má několik výhod. V první řadě je to fakt, že pohádky v širším slova smyslu každý zná, proto je možné se typických prvků tohoto žánru dobrat hned při první hodině a nadále je už jen rozvíjet a obohacovat. Další výukové obohacení přináší situace, kdy studenti objevují pohádku z jiné perspektivy, než byli zvyklí. Na začátku mají pocit, že o pohádkách ví vše, jakmile se ale dostáváme hlouběji pod povrch textů, bývají často překvapeni a se zájmem hledají, co vše se v příbězích – podle nejen studentského názoru určených pro děti – vlastně skrývá.

Pohádka je text obsahově srozumitelný, a tak nedochází ke kolizím v pochopení základní dějové linie. Se studenty se tedy dostáváme rovnou k analýze a interpretaci, která je i díky šíři žánru velice zajímavá. Například zkoumání nadpřirozených postav a jevů v národních pohádkách je poměrně zábavnou náplní hodiny, prací smysluplnou a přitom celkem snadnou, k níž není nutná žádná větší teoretická znalost. Srovnávání motivů i pohádek jako celků je vůbec stěžejním bodem výuky. Například pohádky B. Němcové, bratří Grimmů a H. Ch. Andersena jsou natolik odlišné, že se téměř jedná o jiné literární žánry. Při srovnávání si studenti uvědomují, co je dějová linie a jak s ní jednotliví autoři pracují, uvědomují si rozmanitost v pojímání hrdiny či postav obecně, užití a funkci přímé řeči, a také velmi často začínají pronikat do světa symbolů a skrytých významů, se kterými mívá dnešní generace trochu problém. Do výuky zde vstupuje termín pohádky autorské a lidové, takže se výuka zcela samozřejmě stáčí i k dalším pojmům z oblasti literární i obecně umělecké teorie. Objevuje se důležité téma mýtu (jako zdroje některých typů pohádek). Z mého pohledu ideální je najít pohádky se stejným názvem, např. O hloupém Honzovi, a porovnat, do jaké míry se dějově či výstavbou textu liší. Obě celé pohádky se dají přečíst za jednu až dvě hodiny.

Srovnávat interpretaci literárního textu v letošním „pohádkovém” začátku školního roku a v letech minulých snad ani nelze. Zatímco v předešlých prvních ročnících na mě patnáctiletí studenti bezradně koukali (popř. uhýbali pohledem, abych je nevyvolal) při interpretaci Gilgameše, Komenského Labyrintu i Dantova Pekla, letos se zájmem debatovali o tom, proč z cínového vojáčka zbylo srdíčko, a sami přicházeli s novými výklady. Přestože třída nebyla nijak výjimečná, interpretace právě Andersenových pohádek směřovaly nejrůznějšími směry a byly rozmanité, pro mě – s ohledem na to, že pracuji se žáky prvního ročníku – snad až nečekaně.

Výhodou práce s pohádkami je skutečnost, že při analýze můžete pracovat nikoli s úryvky, ale s ucelými díly kratšího rozsahu; to má svůj význam zejména pro začínající studenty, kteří většinou mají se soustředěnou četbou textu a jeho rozborem pramalou zkušenost (bohužel).

Paradoxně náročnější bývá práce s novelistickými pohádkami, které spíše vypovídají o době svého vzniku či autorovi a neobsahují skrytou symboliku. Například při analýze pohádek J. Wericha od studentů slýchám, že příběh byl hezký a zábavný, ale že neví, o čem by si dále měli povídat.

Obával jsem se, že budu mít problém s vyhledáváním textů, ale zde mi pomohl internet. Ten je plný pohádek a pohádkových textů, takže jsem nemusel sestavovat žádnou specifickou čítanku, používáme internetové odkazy. Problém nastává s originálním autorským textem, protože existuje mnoho verzí jednotlivých pohádek. Největším zádrhelem jsou pak pohádky převyprávěné, takže učitel musí opravdu bádat ve starých knihovnách či antikvariátech a hledat, která verze pohádky je skutečně autorova, aby studentům nepředkládal upravený paskvil.

Od pohádek jsme pak volně přešli k žánru fantasy, jenž má s pohádkou mnoho společného a současné generaci je velmi blízký.

Do velké míry se mi tedy podařilo to, o co jsem se snažil: začít s prvním ročníkem literaturu probírat tak, aby se žáci při hodinách v dobrém slova smyslu bavili, měli chuť číst a aby měli pocit, že látce porozumí, když o ní budou přemýšlet, nikoli když se ji pouze budou učit nazpaměť.

Nevím, do jaké míry bude můj koncept připadat kolegům obecně nosný, nicméně by mne velmi zajímaly zkušenosti těch, kteří uvažují a pracují podobně. Mohli bychom dát dohromady širší soubor národních pohádek: Právě se chystám oprášit v knihovně mých rodičů spící Krásu nesmírnou, zároveň se poohlížím po pohádkách severských, jihoevropských a jiných…

Starší příspěvek Jiřího Kostečky najdete ZDE.

Další příspěvek Petra Kuby najdete ZDE.

Článek Tablet v rukou češtináře ZDE.


Zanechat odpověď