Třetí číslo letošního ročníku Slova a slovesnosti (r. 74, 2013) přináší tyto texty:
Karsten Rinas: Tři „nové“ modifikační částice v češtině: schválně, normálně a jako
Vojtěch Veselý: K významovým vztahům v apoziční skupině
Rozhledy
Anna Čermáková: Jaký slovník uživatelé češtiny potřebují? O Slovníku současné češtiny nakladatelství Lingea
Jana Hoffmannová: Radost z vícejazyčnosti
Recenze
Jan Chovanec: Patrick Studer – Iwar Werlen: Linguistic Diversity in Europe: Current Trends and Discourses
Kronika
Petr Kaderka – Marián Sloboda –Tamah Sherman – Kamila Mrázková – Vít Dovalil – Martin Havlík: Sociolingvistické sympozium v Berlíně
Ludmila Uhlířová: Homo bohemicus 2011
Podrobněji ad:
Karsten Rinas: Tři „nové“ modifikační částice v češtině: schválně, normálně a jako
Článek pojednává o sémantice uvedených částic z perspektivy jemného rozlišení jejich komunikačních funkcí v různých promluvách (kontextech). Pro středoškolského češtináře nabízí studie velmi zajímavé možnosti, jak látku didaktizovat s cílem rozvíjet jazykový cit studentů. Tam, kde autor velmi podrobně definuje různé významy téže částice a dokládá to příklady, můžeme ve škole postupovat opačně: totiž zadat žákům, aby z příkladových vět význam vyvodili a co nejprecizněji zformulovali. Srov.:
A. „Představ si, že sem jede nějaká korunovaná hlava!“ „Co to povídáš?“ „Schválně se podívej!“ / Schválně, pojďte ke mně a uvidíte!
B. Schválně zkus vlítnout někam do místnosti a začni někomu pálit do zad – ještě se otočí a sejme tě. (Šlo samozřejmě o počítačovou hru.) / Schválně zkus nechat zapnutý blinkr a vypni spínačku, zda to chcípne či ne… mně totiž dokud nevypnu směrovku do leva tak nejde klíčkem vypnout ani motor…
C. Tak mne zajímalo Jirko, jestli si nezjistil, jakou metodu řešili tihle výrobci stanic. Když ti odpoví, tak schválně dej vědět.
D. Nechám je v nejistotě, schválně, co se stane. / Čtenáři to naštěstí zvládnou – schválně, kolik je mezi čtenáři Práva voličů ODS?
E. No schválně, jestli to uhodnete. / Potřesu si s vámi oběma rukou a schválně, jestli poznám, která je která.
F. Policii to říct nemůžu, poněvadž ti by si mysleli, že to Bert udělal schválně. / Bony neřekl schválně celou minutu ani slovo.
Na dokreslení uvedu navržená vymezení významů:
A. Modifikuje se nebo precizuje výzva: učiň X, a uvidíš, že to s sebou přinese žádaný výsledek.
B. Rétorická výzva: učiň X, a uvidíš, že to s sebou nepřináší žádoucí efekt.
C. Motiv, který je vyjádřen v podmiňovací větě: jestliže nastane X, pak je to dostačující důvod učinit. Tedy učiň Y!
D. Účelový charakter: je důvod zjistit P, neboť pak se uvidí…
E. Vyzývavý ráz otázky: máš důvod odpovědět na otázku Q, neboť tím dokážeš, zda…
F. Původní význam tohoto slova – zde nejde o částici, ale o příslovce.
Uvědomuji si, že takový úkol je patrně jen pro gymnazisty, ale i další středoškoláci by měli být schopni rozřazení příkladů – v zadání uváděných samozřejmě rozházeně – do dvojic, které mají stejný význam.
Velmi podobně se článku popisují i částice normálně a jako. (Některé reálné příklady na posledně jmenovanou jsou skutečně půvabné: A dál bude jako co?; A ty seš jako kdo?; A co má jako tento článek znamenat?; Že pes nepatří do paneláku? A to jako proč?
Velmi zajímavé a přínosné je srovnávání analyzovaných českých částic s poměry v němčině.
Snad stálo za zvážení uvést některé názory doc. Karla Svobody, jenž se problematickou částic zabýval intenzivně již v sedmdesátých letech 20. století a byl v této oblasti svým způsobem průkopníkem. (Srov. jeho Souvětí spisovné češtiny, UK Praha, 1972.)
Konečně podotknu, že v tomto článku autor pracuje zcela samozřejmě s pojmem „jazyková intuice“, kolem kterého se u nás po nějakou dobu chodilo jako kolem horké kaše.
Vojtěch Veselý: K významovým vztahům v apoziční skupině
Tento článek zřejmě středoškolského češtináře nezaujme, leda by se prokousal prvními čtyřmi stranami vysoce teoretických pasáží (ovšem informujeme zde o časopisu Slovo a slovesnost…). Nicméně i v takto výsostně vědeckém textu lze najít didaktizovatelné informace, např.:
Podobně jako existují jemnější významové vztahy (poměry) ve skladební skupině koordinační (slučovací, odporovací…), nalezneme je i ve skupině apoziční. Nemáme ovšem na mysli známé jevy vnějškové jako přistavování zařazovací a hodnotící, konkretizující nebo výčtové, vysvětlující nebo opravující: autor článku upozorňuje na to, že v rámci apozice existuje jemnější vztah predikační nebo determinační (a navíc v různých typech). Tak např. ve spojení Petr, můj kamarád jde o predikaci (zjednodušeně: Petr je můj kamarád); ve spojení na náměstí na lavičce jde o determinaci.
Dále je důležité upozornit, že splývavá (těsná) spojení typu na náměstí na lavičce, v Praze v Karlíně, hora Říp, kamarád Petr, jež dělají ve škole potíže při rozboru, se v článku považují skutečně za apoziční.
Dodejme, že autor se přiklání k takovému pojetí problematiky, jež hovoří o syntaktickém vztahu, tedy o přístavkovém spojení, přesněji o apoziční (skladební) skupině – neoznačuje tedy jeden z členů této skupiny za větný člen „přístavek“.
V souvislosti s tímto článkem bohužel musím opět vyjádřit politování nad tím, že dnešní bohemistika zjevně dospěla ve své terminologické zatíženosti a snad i zahleděnosti do sebe sama tak daleko, že ani vystudovaný češtinář není s to odbornou literaturu sledovat, ač by třeba i chtěl. Specializuji se již roky na jazyk, poctivě jsem se snažil držet krok s výsledky vědeckého bádání a přemýšlet, jak s nimi nakládat ve středoškolské výuce, ale výrokům jako Pokud je jedna ze složek referenčně určitá, příslušný izotropní vztah je zablokován či Reference lineárně druhé složky AS je determinována referencí složky první příliš nerozumím (ani v kontextu). Tím netvrdím, že to je chyba autora; jen s lítostí konstatuji, že vědecká bohemistika se terminologicky uzavřela do sebe tak důkladně, že ani v oboru aprobovaný outsider již nemá šanci ji kvalifikovaně sledovat a chápat. V některých článcích (jako je tento) jsou česky snad už jen spojky a předložky; odkazuje se na výměry v pramenech, které jsou běžnému smrtelníkovi nedostupné, místo aby je autor prostě ocitoval; texty se hemží zkratkami, jež – byť jsou vysvětleny pod čarou – si při jejich množství a složitosti nelze zapamatovat, takže se člověk neustále musí vracet o pár stran dozadu.
Vrcholová bohemistika se tak stává předmětem nanejvýš exkluzivního klubu. Odstartovala to již akademická Mluvnice češtiny v osmdesátých letech, o níž jsem osobně slyšel hovořit nejednoho význačného bohemistu jako o zbytečně terminologicky zatížené a převědečtělé. Nemohu si pomoci, ale V. Mathesius, V. Šmilauer, B. Havránek a další byli snad také vynikající lingvisté – ale jejich texty jsme s trochou snahy dobře chápali už jako studenti na fakultě, natož jako hotoví bohemisté. Proč to nejde dnes, upřímně nechápu.
Anna Čermáková: Jaký slovník uživatelé češtiny potřebují? O Slovníku současné češtiny nakladatelství Lingea
Jde o recenzi uvedeného slovníku českého jazyka. Autorka podrobuje analýze jak metodiku jeho zpracování, tak podobu hesláře a grafiku. Důsledně se přitom opírá o postuláty moderní lexikografie.
Celkově z recenze nevychází Slovník současné češtiny (Lingea, 2011) příliš dobře. Pochváleno bylo v podstatě jen jeho grafické zpracování, a i to s výhradami. Hlavní nedostatky, jež mu recenzentka vyčítá, jsou tyto (uvádím výčtově, nikoli hierarchizovaně):
– slovník sám sebe degraduje tím, že se nedozvídáme jména jeho autorů (to je vskutku až neuvěřitelné, JK);
– slovník nereflektuje frekvenční slovníky češtiny, v důsledku čehož uvádí výrazy méně frekventované na úkor častěji užívaných (rozsah hesel je v SSouČ kolem 30 000 slov);
– ač slovník má cílit i na nerodilé mluvčí, heslář tomu příliš neodpovídá;
– Lingea neuvádí jako zdroj svůj vlastní korpus; fakticky tu nejde o slovník nový, nýbrž opírající se vydatně o Slovník spisovné češtiny a Slovník spisovného jazyka českého;
– největší slabinou jsou definice hesel, zejména tautologická vymezení (tj. kruhem); recenze to ukazuje na slovech dovolit, povolit, svolit;
– projevila se nesystematičnost ve zpracování hesel, pokud jde o gramatické informace.
Spíše než abych rozebíral další jednotlivé aspekty recenze, doporučím vřele tento text všem češtinářům jako příklad toho, jak má odborná recenze vypadat jakožto žánr / slohový útvar: je opřena o teorii, logicky argumentuje, důsledně dokládá předkládané vývody konkrétními textovými doklady a… je jazykově naprosto srozumitelná.
Jediné, co mne mate, je, proč byla zařazena do rubriky Rozhledy, když jde jednoznačně právě o recenzi – a pro tu má SaS samostatnou rubriku.
Jan Chovanec: Patrick Studer – Iwar Werlen: Linguistic Diversity in Europe: Current Trends and Discourses
Článek je recenzí uvedené knihy. Doporučuji ho pozornosti těm kolegům, které zajímají otázky sociolingvistické, popř. těm, kteří se chtějí dozvědět něco více o tom, čím se tato pomezní disciplína zabývá.
Shrnu problematiku, již publikace mapuje:
– teoretický rámec (jazyk, identita a kultura, jazyková politika a jazykové plánování, vícejazyčnost a vzdělávání, jazyk a hospodářství);
– jazyková situace v Chorvatsku, v italských Dolomitech (jazykový útvar ladinština), v Lotrinsku;
– vztah rodilých a nerodilých mluvčí angličtiny při mezinárodních kontaktech;
– fungování jazyka v nadnárodních společnostech (v České republice a Maďarsku);
– vztah mezi jazykovými otázkami a ekonomickými aktivitami členů vietnamské komunity v České republice (i jen podle recenzentových postřehů musí jít o velmi zajímavou pasáž z dané knihy!).
Škoda, že korektorům recenze uteklo psaní Česká Republika (str. 224); na chvíli jsem se vyděsil, že snad Slovo a slovesnost v rozporu s PČP propaguje anglicizaci podobných složených vlastních jmen, ale ne: o několik odstavců dál nacházíme již správně Českou republiku. Stane se…
Petr Kaderka – Marián Sloboda –Tamah Sherman – Kamila Mrázková – Vít Dovalil – Martin Havlík: Sociolingvistické sympozium v Berlíně
Další sociolingvistický příspěvek v tomto čísle SaS. Ze zprávy o sympoziu nejvíc zaujme informace o příspěvku Kamily Mrázkové na téma postoje mluvčích z Čech a Ostravska k přítomnosti obecné češtiny ve vysílání českých televizí. Škoda, že autoři Kroniky zde nebyli konkrétnější a podrobnější – o obsahu vystoupení K. Mrázkové se nedozvídáme nic, neoznačíme-li alespoň za „něco“ formulaci, že analýza nahrávek skupinových diskusí potvrdila různost postojů u mluvčích obecné češtiny a mluvčích moravských (inter)dialektů.
Jiří Kostečka
