Růst násilí v médiích, v umění, ale hlavně v běžném životě je v současnosti nepřehlédnutelným jevem. Oblastí tímto negativním fenoménem silně a dlouhodobě (de)formovanou je jihoamerický kontinent, a říjnový HOST proto své téma soustředí na obraz násilí ve tvorbě současných hispanoamerických autorů. Úvod do světa zločinu představuje studie brněnské romanistky Atheny Alchazidu nazvaná Peklo v ráji. Představuje specifika vývoje hispánské Ameriky a roli násilí v něm, hlavně však současnost tohoto kontinentu (s paramilitárními skupinami, narkobarony a jejich armádami, zkorumpovanou policií, armádou či soudnictvím) a její literární reflexi. Tatáž autorka pak vede s kolumbijským spisovatelem Óscarem Osoriem rozhovor „o Kolumbii, násilí a jeho literárním zobrazování“, který organicky navazuje na úvodní text. Studie dvou amerických vědkyň Claudie Garcíi a Kariny Elizabeth Vásquezové Neviditelné násilí sleduje soudobou hispanoamerickou literaturu ve vztah k námětu politického násilí. Činí tak žižkovsky pojatou analýzou románu Dotyčná žena argentinské spisovatelky Maríi Teresy Anduetto a románu Sen o návratu salvadorsko-honduraského spisovatele Horacia Castellanose Moyi. Poslední stať tématu reflektuje genderově podmíněné násilí páchané na ženách a jeho zobrazení v hispanoamerické literatuře; její autorka María Jesús Busto ji pojmenovala Žena jako oběť. Analyzuje v ní nerovnoprávné postavení mužů a žen v jižní Americe vedoucí ke vnímání ženského těla jako prostoru, v němž lze uplatňovat a prosazovat moc jak v doslovném, tak symbolickém významu, a fenomén machismu jako produkt nerovnoprávnosti; stranou nezůstane ani zneužívání dětí. K úvaze předkládá otázku, jak daleko lze při ztvárnění násilí zajít, aby se literatura nestala „spolupachatelem“, aby násilí jen nereprodukovala, ale také reflektovala.
Miloš Štědroň přibližuje loni vydané memoáry brněnského surrealistického básníka (a svého přítele ze školních škamen) Pavla Řezníčka s názvem Vrstva chleba, vrstva vápna, královna. Tomáš Zmeškal dal o sobě vědět r. 2008 svým výrazným pozdním prozaickým debutem Milostný dopis klínovým písmem, za nějž získal Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu EU za literaturu. O hledání kořenů a ztraceného otce, jež se stalo námětem jeho třetí prozaické knihy Sokrates na rovníku, ale i o životě v normalizačním Československu, Anglii a v africkém Kongu s ním hovořil Jan Němec. Básník Radek Malý v rubrice Na čem pracuji přibližuje svou práci na výboru opomíjených a adaptacemi „vykostěných“ pohádek bratří Grimmů. Miroslav Balaštík v textu Jak uživit spisovatele? reflektuje neutěšenou materiální situaci českých literátů dob polistopadových, stejně jako dysfunkci jejich „profesní“ organizace – Obce spisovatelů, a promýšlí možné změny v nahlížení na spisovatelskou profesi, tak jak vyplývají z přibližně před rokem otištěného manifestu Dvanáct odstavců o próze nebo z článku prozaičky Petry Hůlové otištěném v časopise A2 – Kmen literátů. Zdeněk Staszek analyzuje podstatu Facebookem se šířící řetězové výzvy požadující uvést deset knih, které vás nejvíce ovlivnily, a nominovat další uživatele, aby vytvořili podobný seznam, opřen o teoretická východiska Umberta Eca a Václava Bělohradského. Jan Šulc rozprávěl s překladatelem z angličtiny Zdeňkem Hronem o práci nejmilovanější – o překladech poezie a poezii (kterou Hron také sám píše) vůbec; došlo při tom i na editorskou práci pro nakladatelství BB art a vzpomínky na literární blížence a souputníky – Jana M. Tomeše a Jana Vladislava.
Radim Kopáč se ohlíží za neobyčejným a po všech stránkách naplněným životem letos zesnulé básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové; jí a básníku a překladateli Jiřímu Kovtunovi je také zasvěcen až intimní komentář Jana Šulce. Další letos zesnulou výraznou osobností je spisovatel a historik Josef Sak, jehož nekrolog sepsal Bohumil Jiroušek. V kalendáriu přibližuje Libor Vykoupil životní osudy nefalšovaného dandyho Oscara Wildea, dokumentem je tentokrát sken poukázky na 15 říšských marek, které poslala Jaroslavu Rejzkovi, redaktoru brněnských Lidových novin, do koncentračního tábora Buchenwald jeho žena Marie (z fondů MZM Brno vybrala jako obvykle Hana Kraflová). Osudům překladu písně Ich will dich lieben, meine Stärke, jejímž autorem je u nás takřka neznámý Johannes Scheffler, pobělohorský slezský luterán později konvertující ke katolictví, užívající pseudonym Angelus Silesius, je zasvěcen esej Martina C. Putny. Sto let od narození Jiřího Koláře a jeho košatý tvůrčí život připomíná stať Petra Adámka.
VladimírStanzel
