Jsme národ vystavěný na jazyce, konkrétně na psaném. Před více než dvě stě lety nás první obrozenci definovali pomocí mluvnic a slovníků. Dodnes neseme tohle dědictví v národní DNA, a není tedy divu, že pravopisné spory u nás probíhají emotivně. Platí to i pro spor o přechylování ženských příjmení. Tato kontroverze přitom nemusí být zdaleka tak vypjatá a má poměrně elegantní řešení.  Poslanci na jaře schválili… co? První nepřechýlená příjmení […]

Ze sloupku publikovaného v Salonu, literární příloze Práva: „Triumfální dráha umělé inteligence testuje, co je člověk. Postupně díky ní zjistíme, co všechno je v nás strojové, formalizovatelné a programovatelné. Možná toho bude víc, než bychom řekli. A pak, budeme-li mít štěstí, odkryjeme opak. Jádro lidství. Tu nepředvídatelnou, tvůrčí, rebelantskou část, která občas vymyslí ohromující drzý nesmysl a změní jím svět. Vždycky jsem měl podezření, že Bůh se schovává v chybách, […]

Nejen Facebook, ale celý veřejný svět je v panice ze stoky, která se vyvalila z lidstva, když pro to dostalo nástroj. Krajní reakce fanatiků („každý smazaný komentář je cenzura“ versus „všechno, čím se někdo cítí uražen, je nepřípustná hate speech“) jako obvykle ničemu nepomáhají. Šéf Facebooku Mark Zuckerberg je v takové tísni, že sám volá po veřejné kontrole své sítě, a to až orwellovskými slovy: „Čím aktivnější roli budou hrát vlády a regulátoři, tím lépe můžeme […]

Ne středoškolský učitel, nikoliv kavárenské vyfetlo, ale realitní makléř je skutečným básníkem dneška. To on přetváří všední skutečnost v Arkádii plnou divů. To on nachází krásu, když se ostatní odvracejí s úšklebkem. Ze sloupku v Salonu Práva

Procházet se po centru města a dívat se jen do výšky očí je smutné. Většinou vidíte zašedlé sokly, oloupaná vrata domů, na všem mizerně vysprejované tagy. Když se ale donutíte zaklonit hlavu, otevře se vám nový svět. Najednou ze země vyroste architektura. Městské domy bývají krásné, akorát to v úzkých ulicích není vidět. Nemůže mít každý barák štěstí jako Hradčana, aby dostal vlastní kopec. Dívat se při procházkách do výšky sice […]

Psáno v r. 2013: Špek jako standard ale není jediná změna, která nás čeká. Když se člověk nedívá na děti v MHD, nýbrž ve škole, vidí ty další. I stát se vzdělancem totiž bude pro naše ratolesti mnohem snazší. Ne snad kvůli vysokým školám – titul už nemá se vzděláním moc společného a za patnáct let ho budou mít fakt i šimpanzi. K pověsti génia budou ale stačit víceméně jakékoliv znalosti. Na pedagogických fakultách už dnes […]

Sloupek užitečný i po třech letech: Jednomu z těch důležitých říkám Pravidlo internetových debat. Stručně zní asi takhle: Nezáleží na tom, jaký kdo zastává názor, ale jakým způsobem se baví. Na většině diskusních partnerů poznáte už po prvních výměnách, jestli mají chuť hledat společnou řeč, nebo prostě musejí vyhrát za každou cenu. V takovém případě je nejrozumnější okamžitě z hádky utéct. A to přesto, že si ti druzí budou tím víc myslet, že vyhráli. Mysleli […]

(…) Opravdová hodnota knihy se pozná nejdřív po třiceti letech. Správná Magnesia Litera 2017 by měla oceňovat knihy z roku 1987. To vyšly třeba Země žen Vladimíra Párala, Einsteinův mozek a jiné povídky Josefa Nesvadby a K principu rolničky Miroslava Holuba. Eduard Petiška, který v tom roce zemřel, vydal Aničku a básničku a Vojtěch Steklač, který žije dodnes, Čendu & spol. Bohumilu Hrabalovi vyšly v Torontu Proluky, Antonín Brousek tiskl v anglickém Purley antologii poezie českého stalinismu […]

Únorový sloupek z r. 2013. Jeden z textů, které by mohly vyjít beze změny i dnes. Bohužel. Tak schválně: Ve kterých obdobích uplynulého století byla tahle země úspěšná? Myslím, že automaticky, přímo z meziuší se vám na jazyk vykutálí dvě: první republika a šedesátá léta. (…) Obě ta období si pamatujeme pro jejich kulturu. Avantgarda první republiky dosáhla na světové myšlení, Breton psal o Praze, Čapek byl v Anglii bestselleristou. Film a literatura šedesátých let, […]