„Elegantně barbarský způsob psaní Martina Pocha způsobil básnické scéně mírný šok a je myslím jen otázkou času, než bude jeho vliv rozpoznán i v tvorbě jiných autorů.“

Tomáš Gabriel

BĚHAŘOVSKÁ LHÁŘKA
Divušce

V sirénách praská rez
dozorci vyzývají k evakuaci
anonym ohlásil, že v ruzyňské věznici
nastražil trest smrti

Cestáři házejí lopaty do výkopu
za válcem se zastavila pára
atmosféra taková, že zakopaná fena hárá
a vězni raději celují mříže

V nestřežené chvíli na vrátnici
ostraha flirtuje s občerstvením
servírka svléká králíka z kůže

jako by vyšívala slovo doživotí

Blížící se bouře nasává předminulá hřmění
v propadlišti vykasaná opona
oko na punčoše utíká
od kotníků ke kolenům

Kromě vězňů se nikdo nedívá

Ukázky z poezie Martina Pocha

O básníkově tvorbě:

„Princip spojování zdánlivě nesourodých vjemů a zkušeností do jednoho kontinua je jedním z hlavních tvůrčích principů i v Pochově druhé sbírce. V čem je ale rozdíl, v čem spočívá důvod faktu, že zde na sebe dílčí prvky nestrhávají tolik pozornosti, že v Jindřichovi jednoduše „fungují“ – jednotlivě i v celku? Mám za to, že důvod je prostý – Jindřich Jerusalem je sbírka o poznání vyzrálejší, bez potřeby setrvale šokovat či prvoplánově exhibovat. Ale především – je patrné, že autor chce, aby mu bylo rozuměno.“

Ladislav Zedník (Tvar, 16/2013)

„Hvězda Martina Pocha je na českém básnickém nebíčku jitřenkou i večernicí. Vkládají se do něj neukojitelné naděje a příslibem budoucích krás slova je i pro mne. Jeho sladce nezařaditelná druhotina Jindřich Jerusalem mě oslnila jedinečnou, hořlavou metaforikou. V originální a výrazné obraznosti, která lavíruje mezi naprostým tvůrčím libertinismem a nezřetelným, a proto provokativním, vnitřním řádem, je Poch nezaměnitelný, v ní je jeho moc i slabina.“

Olga Stehlíková (Práva, Salon, čtvrtek 17. září 2015)

„V Pochově poezii je patrná silná pozice intelektu a jeho vůle ke gestu, což je patrné z bohatého spektra aluzí, vnitřních rýmů, paradoxů, zvláštních zvukových ech. Své místo má také zvukomalba. Nezaměnitelná je autorova obraznost: je silná, neztratila schopnost zachytit intenzitu prožívané skutečnosti.“

Miroslav Chocholatý (Nad básnickou produkcí nakladatelství dybbuk, Weles, dostupné online ZDE)

„Martin Poch ve své třetí sbírce Cesta k lidem suverénně pokročil k dokončení zamýšlené tetralogie, aniž by jeho ostentativně nespoutaný styl začal působit podezřele — naopak nabyl na přesvědčivosti. Pochovu poezii těžko popsat jako kombinaci známých vlivů — jedná se o autora originálního, jehož dílo je více inspirující než inspirované. Rozpor přírody a civilizace, který tvoří pomyslné pozadí Pochovy poezie, není prostou opozicí dobrého a zlého, ale spíše zprávou o bizarním propojení obojího. Příroda je vždy poskvrněná, ale nebrání se tomu, jenom to němě zrcadlí. V městských scénách se zas jako všudypřítomní bůžkové zjevují stromy, ptáci, divoká zvěř. Poch přitom nestaví na zvýrazňování této duality, ale naopak na jejím rozmlžování. Vysoce koncentrovaný obrazný materiál jeho básní se hemží různými jazyky: chvíli jsme v antice, chvíli v supermarketu, ale předěl jako by neexistoval.“

Tomáš Gabriel (Teze k poezii, Bilance 2015, Host 1/2016, str. 13)

„Básnická kniha Martina Pocha (nar. 1984) Městys je završením tetralogie, která vychází od roku 2009. Pochovu poezii i v Městysi charakterizuje plynutí smyslu, čtenář je pohlcen otevřeným významovým potenciálem jednotlivých textů, které často obsahují slepé či falešné linky. Atrofie smyslu, vzpírání se tradiční interpretaci, nabádá k otázce, zda nemožnost smysluplně rozkrývat Pochovu výpověď na úrovni vět, veršů či jednotlivých básní neznamená potřebu vnímat jeho poezii ve větších plochách, které spíše vyvolávají pocity než konkrétní významy. Podobně jako v předchozích sbírkách tu hraje důležitou roli prostor, často velmi konkrétně topograficky určený, a přece zároveň abstrahovaný. Pochovy texty jsou tak trochu metafyzickými mapami, v nichž svět často ukazuje svou surreálnou stránku, jakousi nadčasovou katastrofičnost, neuchopitelnou víceúrovňovost a komplikovanost: „Městys je protkaný potrubím“ (s. 84).“

Radoslav Passia (Teze k poezii, Bilance 2017, Host 1/2018, str. 20)

„Slabší vliv básnické tradice lze pozorovat na příkladu někdejšího kandidáta na cenu Jiřího Ortena, Martina Pocha, jenž dosud vydal několik básnických sbírek a je znám velmi specifickým a individuálním metaforickým jazykem, často využívajícím personifikace a synestézie. Vybrané básně jsou psány ve shodně marnivém tónu, vyznačujícím se jedinečnou kombinací válečných motivů a intenzivní sounáležitosti – ať už otce a syna, nebo muže a ženy. Zatímco subjektu básně ocitajícímu se ve válečné zóně, kde jsou airbagy prokrveny krví, naskakuje husí kůže, zčásti je stále schopen takové intimity, že „budou potřebovat jeřáb, aby nás odtrhli od sebe“. Drsný vojenský život je tak postaven vedle orgiastické oslavy života a přináší zajímavou variaci na hru Erótu a Thanatu. Jde o postoj, který podle několika českých literárních kritiků autora řadí k nejznámějším jménům současné české poezie.“

Aljaž Koprivnikar (z předmluvy Antologie mladé české poezie, Anthology of young Czech poets, Vakxikon.gr, 2019)

Kategorie: Články, Poch Martin

2 komentářů.

  1. Vladislav napsal:

    Pes močí na věčnost
    Poch Martin: Městys
    dybbuk 2017

    To, že Městys má být završením tetralogie (básnické sbírky Běhařovská lhářka, Jindřich Jerusalem, Cesta k lidem, Městys), považuji za vedlejší. Semknutí prvních čtyř sbírek do tetralogie je především výrazem toho, že Martin Poch o svém psaní přemýšlí (což rozhodně není u většiny autorů poezie samozřejmostí), je to projevem sebereflektující snahy o smysluplný vývoj – a význam to tedy má především pro autora samotného, pro čtenáře už méně. Tuší to patrně i sám Martin Poch (nar. 1984), když při křtu Městysu prohlásil: „úplně tak přirozeně jako píše spousta autorů sbírky po sobě, ta tetralogie se budovala za pochodu.“ Ostatně ještě v Jindřichu Jerusalemovi (2012) je řeč pouze o volné návaznosti na Běhařovskou lhářku (2009). Důležitější jistě je, z čeho je látka Pochovi poezie tkána – zde bych si opět vypůjčil slova autora, pronesená na křtu Městysu: „Když budete jazyk považovat za samozřejmý, tak se prostě některé věci neotevřou.“
    Jazyk je Pochovi materiálem, bere slova a obrací je v ústech i v mysli; vnímá je jako zvuk i jako nástroj, kterým lze prorazit pod povrch jevů jazykem spoluutvářených, ale také jako pouhou pomádu, jež má oslnit leskem tam, kde zůstává u úmorně šroubované taškařice. Smyslem některých veršů je tu pouhá snaha o vtip. Dlužno dodat, že odlišně než je dnes běžné – tam, kde se „žvýkačková“ poezie „historkařením“ a pointováním povídkových námětů či torz, snaží o komiku situační, je oproti tomu Pochův humorný nadhled tvořen formou (za)umného variování parafrází ustálených slovních spojení či pouhým vršením slovních gagů.
    Další rozměr v Pochovy poezie nacházím v určující snaze překonat smutek a obavy s pomocí ironie a zesměšnění toho, co by, jako jedince přesahující, mohlo být předmětem úcty. Pochova poezie je dobově velmi příznačná a je možno ji vnímat jako další (několikátou již) vrstvu postmoderny. Zatímco takový Lubor Kasal vedl ve svých sbírkách z devadesátých let s hodnotami (křesťanskými, osvícenskými i modernistickými) polemický dialog, jenž tradované vnímal jako závažný zdroj otázek, zdá se, že v poezii Pochově, nejsou už tyto hodnoty brány na vědomí nebo jen jako zcela překonané. Pochova poezie reflektuje dobu, která úctu k olympským vrcholkům proměnila v domýšlivý pocit, že jakýkoliv vrcholek lze rozemlít na štěrk pod dálnici.
    Tak jako se existenciální škleb undergroundové “trapné” poezie proměnil v devadesátých a nultých letech v marnost pinožení, ilustrující historky a anekdoty “žvýkačkové” poezie, tak se dialog postmoderny s tradovanými hodnotami proměňuje v nekonečné zrcadlové bludiště, v němž se vysmíváme sami sobě, veškerým nadějím, ale i obavám. Tato poezie reflektuje bezradnost roztěkané mnohosti v mnohých podobách.
    Martin Poch posunul asociativní metodu ještě dále od dadaisticko-surrealistického automatismu, záleží do jaké hloubky se asociující osoba dokáže otevřít a jak propojené má ty nejspodnější a nejtajnější komory s nejvyššími patry vědomí, jak do tvorby zapojuje intelekt – u Pocha nalézám jak povrchního rétora vršícího slovní kejkle, tak i tvůrce vynášejícího do očividného jasu nálezy ze skrytých (a v současnosti nově vznikajících!) slojí společného i vlastního podvědomí.
    Souhlasím s Martinem Pochem, že čtenář poezie a ani její tvůrce, by slova neměli brát jako samozřejmost, ale jako dar jehož kombinatorikou člověk proměňuje svět. Jedno Pochovi rozhodně nelze upřít – neplácá se ve vodách za dýchavičným parníkem devatenáctého století, ba ani se nesnaží s avantgardou vylepšovat svět – nečistí Bretonovi lakýrky, nenahlíží přes rameno Holanovi, Julišovi, Divišovi…, nekvílí s Hrabětem, nechlastá s Bukowskim – stojí na surfu hnán silou právě vzedmuté vlny. Je zrozen naší současností a o tom, jestli s ní i zemře (jak se to většině dobově příznačné poezie stává), rozhodne to, zda v budoucnu dokáže svůj hravý povrch zvnitřnit a spojit s duší zítřka. Snad vzniká skupina v mladší střední generaci básníků, která se (jakkoli různými způsoby: Srbová, Buddeus, Stehlíková, Poch…) pokouší o jakousi „korporátní poezii“, o komunikaci s lidmi kteří se v prosklených budovách s laptopem na předloktí pohybují z otevřené kanceláře do meeting roomů, z podzemní garáže do nového bytu a kteří si poezii kupují v podobě drahých dovolených – tu psanou považují za věc (sic!) již dlouho odbytou…
    „Tak na věčnost! trvala jen chvíli / přiběhl pes a pomočil ji / proudem vědomí“ (str. 51)
    Posledních sto let v poezii sílí ta červená nit, která usiluje o etablování absurdního spojení patosu s ironií – na tomto úsilí se podílela a podílí dlouhá řada básníků a Poch je specifickou variantou této výsměšné tragiky. Mám-li se pokusit o zanesení Městysu do generační mapy básníků narozených mezi lety 1975 až 1985, pak mi leží mezi tvorbou Miroslava Fišmeistra a Ondřeje Macury. S Fišmeisterem ho pojí hravost nadhazovaná s až narcistně iritující lehkostí, s Macurou pak ironické brnkání na existenciální strunu (přičemž Macura je mi bližší citlivější orchestrací a způsobem, jakým je v básni schopen poodstoupit od sebe samého). Pochovu poezii neadoruji ani nezatracuji – stejně jako žhavá současnost, jež se v ní tolik zrcadlí, je mi především výzvou a otázkou: Nakolik most nad propastí existence může být stavěn ze slov hravě spojovaných převážně ironickým odstupem?

    Gersin

    • Vladislav napsal:

      výše uvedený text vyšel v literárním obtýdeníku Tvar 18/2018. Naše současná poezie má cca tři stovky relevantních a knižně publikujících autorů(ek) a zhruba třicítku z nich (včetně Martina Pocha) lze označit za jedinečné. Pokud jde o pestrost poetik, je na tom současná poezie lépe než ta prvorepubliková – co ovšem schází, je dostatečně široké přijetí a reflexe, literárně-vědné a obecně akademické prostředí nevyjímaje (snad právě pro pestrost vymykající se sumarizacím a řazení do proudů a „ismů“).

Zanechat odpověď